Kniha Silence má jednu nepopiratelnou výhodu: je mnohem přístupnější než hudba jejího autora Johna Cage (1912–1992). Skladatel, který revolučně ovlivnil hudbu po druhé světové válce, píše s napětím a dynamikou, s vtipem, s aforismy, jež se vryjí do paměti překvapivými obraty, někdy i pointami. Vytváří tak protiváhu tomu, co žádal v hudbě: „neurčenost“, absenci dramatického oblouku a místo něj odraz reality s jejími náhodami, volným tvarem, plynutím, jež poznal ve východním myšlení.
Mnohé z toho, co nastalo v hudbě posledních padesáti let, předpověděl John Cage v textu Budoucnost hudby: Credo (1939), který knihu Silence otevírá. Cage byl už tehdy přesvědčený, že soudobý skladatel se otevře všem zvukům, včetně těch ze skutečného světa. Že svět poháněný elektřinou se prolne s tvorbou a že nastoupí éra elektrických hudebních nástrojů: už tady Cage viděl, že leckteré uši budou mít problém přestat vnímat určité zvuky jako „ošklivé“. Systematický přístup svého učitele Arnolda Schönberga Cage zevšeobecnil, cítil příchod konceptualismu.
Tvrdil, že tvůrci svým dotykem přenesou poezii i na média (sám zapojil do hudby velmi brzy gramofony) a za most k nové hudbě pokládal bicí nástroje. Jeho analýze se může málokterý raný text rovnat: jeho vize ovšem velmi často rozvinula rock’n’rollová větev hudebního rodokmenu, nikoli akademičtí skladatelé. Minimalismus, techno a ambientní hudba pak doslovily další Cageova tušení: hudbu, jež se přelévá bez striktní formy, „hudbu jako nábytek“, která polohlasem dotváří prostor, ve kterém žijeme.
Johne, to se nedá vydržet!
Byla by věčná škoda upínat přílišnou pozornost na Cageovu „kontroverznost“ na úkor jeho samotné poetiky a myšlenek. Je ale fakt, že jeho kariéra se nesla v duchu, který dnes už těžko někdo zažije. Při dnešní mnohosti stylů a také slábnoucí společenské pozici skladatelů se už nemůže umělci přihodit to, co Cageovi. Nedorozumění bylo jen nejslabším odvarem z atmosféry kolem něj: především byl po několik desetiletí pokládán za nebezpečný a nepřátelský živel, reprezentující podkopávání evropských kulturních tradic. Prvním publikem skladatelů jsou často jejich kolegové: ti pak u Cage slyšeli, že odesílá do minulosti celou disciplínu, v níž se jim tolik chtělo soutěžit a která jim byla jediná vlastní – tedy principy dramatické, emotivní hudby s propracovanou architekturou a otiskem skladatelova ega.
Cage nepotěšil ani posluchače, který si chtěl do hudby promítnout svá citová rozpoložení. Kdo se nedokázal přepnout na nové paradigma, měl pocit, že před ním defiluje rozmlžené nic. Cage vzpomíná na výkřik své známé (na přednášce, kde veden náhodnými operacemi I-ťing prý čtrnáctkrát zopakoval jednu pasáž): „Johne, víš, jak tě mám ráda, ale tohle nevydržím už ani minutu!“ (Autor této kladné recenze by nepochybně utekl též.) Jiní současníci nedokázali uvěřit, že to Cage myslí vážně: pokládali ho za amerického šikulu, který se baví tím, že prodává snobům neobvyklost a předstíranou superabstrakci.
Přitom jeho postoje nepocházely z komplikovaného vzdáleného vesmíru, naopak byly odrazem pečlivého, zčásti instinktivního vnímání moderního světa. Cage viděl, jak se mění společnost a zbavuje se – už nefunkčních – návyků z devatenáctého století („Pokud existují nějaká pravidla, řekněte, kdo je vytvořil?“). Jenže umění se na jeho vkus měnilo příliš málo, lpělo na předsudcích, které Cage pokládal za útěk od skutečnosti. Žádal nápodobu světa, nerozlišenost bez hierarchie. Připomíná východní umění kaligrafie a dodává: „Anebo síť.“ To je jedna ze silně aktuálních předzvěstí: vždyť do sítí se už uspořádala mezilidská komunikace i občanská společnost: proč by tedy tutéž formu nemohlo mít umělecké dílo.
Vzhůru za bolestnými pocity Vydání knihy Silence můžeme pokládat za mimořádně výrazný čin. Prvním důvodem je, že soubor textů, vydaný poprvé před padesáti lety, natolik předběhl kulturní návyky své doby, že je dnes pořád překvapivě použitelný. Nejvíc jako „otvírák“ myšlení, který poeticky, vtipně, metodou šoku a s nesmírnou osobní opravdovostí může čtenáři pomoci podívat se za hranice určitých forem, do jejichž opuštění se nám normálně nechce, je pro nás spojeno s neklidem a téměř bolestivými pocity.
Silence má ale velkou hodnotu i jako praktická ukázka hravého, tvůrčího a experimentálního myšlení. V českém vydání mu důstojně sekunduje obálka grafika Petra Babáka: čisté bílo ze všech stran, pryč musel i čárový kód. (Tohle „bílé ticho“ se spojí s Cageovým úmyslem, teprve až se trochu ošoupe a potřísní: Cage přece odmítá, že by existovalo zvukové prázdno, naopak „ticho“ je pro něj součtem všech drobných nezáměrných zvuků, které v každé chvíli slyšíme ve svém okolí.)
S otevřením knihy na nás vyrazí typografie, díky níž se tyto „přednášky o umění“ liší od všech teoretických knih. Cage užívá různé typy a velikosti písma. Sází text do úzkých sloupců, protože svou řeč naživo rytmizoval a uváděl přesně synchronně se svou (volně související) skladbou.
Jsou tu čtyři vrstvy textů propletené do sebe: můžete přeskakovat a sledovat jednu linii anebo ve střetávání čtyř textů nacházet nové významy. Pro diskusi k – poeticky úchvatné – Přednášce o ničem měl Cage předem připravené odpovědi bez ohledu na obsah otázek („Tohle je opravdu dobrá otázka. Nerad bych ji pokazil odpovědí.“ „Zopakujte laskavě svou otázku… a ještě jednou… a ještě…“). Jednou si skladatel připravil pro publikum několikastránkovou litanii otázek. Jindy se blíží performanci a sám sobě prokládá estetický výklad scénickými poznámkami: opřít se o loket, plácnout do stolu, zachrápat. Zenové historky, v nichž figurují Cageovi kolegové (Max Ernst, skladatel Morton Feldman, učitel zenu Suzuki), rozsypal Cage po knize jako drobné zprávy, které vyplňují v novinách zbylá místa.
Když někdo excentrickému autoru radil, že nejvíc by šokoval, kdyby jednou udělal úplně normální přednášku, Cage reagoval, že nejedná kvůli šoku, ale z potřeby poezie.
Když nezabavíme stroje, mohou vybouchnout Pořídit překlad Silence muselo být nesmírně náročné: rozsáhlá kniha vězí hluboko jak v hudebním kontextu, tak v osobním literárním stylu, střídajícím různé vrstvy jazyka. Na překladu (skladatel a celoživotní „cageovec“ Jaroslav Šťastný alias Peter Graham, teoretik Radek Tejkal a šéfredaktor hudební revue HIS Voice Matěj Kratochvíl) je místy znát, že se ho neúčastnil literát: zbyla tu neobratná vyjádření a anglismy, občas vyruší mylná vazba. Škoda že český text neprošel ve finále rukama spisovatele, který má smysl pro jazykový experiment a zenový paradox: jako první kandidát by se pochopitelně nabízel Ivan Wernisch. Koneckonců, jak píše v doslovu Šťastný, německý překlad pořídili v roce 1969 experimentální básníci Ernst Jandl a Helmut Heissenbüttel (ani oni nepřeložili titul „ticho“, „pomlka“ či „klid“ a nechali pojem v originále). A Cageovy sloupce se vizuálně podobají poezii Josefa Hiršala a ranému Hrabalovi.
Přesto je české Silence plně funkční a čtení nás ujišťuje, že dluh nebyl splacen pozdě. Dřív Johnu Cageovi rozuměli avantgardní kolegové, dnes už i leckterý řadový divák a posluchač může být zajedno s jeho pozorováními. Třeba s tímhle: „Umění dáváme do muzeí a odebíráme ho z svého života. Domů si nosíme stroje, aby tu žily společně s námi. A teď, když stroje u nás zdomácněly, musíme najít způsob, jak je zabavit. Pokud to nedokážeme, tak vybuchnou, ale budeme to my, kdo vyletí ven.“
***
Chodidla nad zemí
Když jsem se s Xenií vracel z Chicaga do New Yorku, zbývalo nám na autobusové zastávce asi pětadvacet centů. Chtěli jsme ještě pobýt s Peggy Guggenheimovou a Maxem Ernstem. Max Ernst se s námi sešel v Chicagu a řekl: „Kdykoli budete v New Yorku, tak přijeďte a chvíli u nás zůstaňte. Máme velký dům na East River.“ Zavolal jsem mu z telefonní budky na zastávce. Vhodil jsem pěticent a vytočil jeho číslo. Max Ernst můj hlas nepoznal, a tak nakonec řekl: „Máte žízeň?“ Odpověděl jsem, že ano. „Tak přijďte zítra na koktejl.“ Vrátil jsem se ke Xenii a řekl jí, co se stalo. Řekla mi: „Zavolej mu znovu. Nemáme co ztratit a získat můžeme hodně.“ A tak jsem to udělal. „Ach to jste vy?“ ozvalo se, „čekáme vás už několik týdnů. Váš pokoj je připraven. Přijeďte co nejdřív.“ Jednou jsem navštívil Sonyu Sekulovou v jejím ateliéru. Při tom jsem si všiml, že maluje levou rukou. „Sonyo,“ zeptal jsem se, „ty jsi levák?“ Řekla: „Ne, ale co kdybych někdy nemohla malovat pravou rukou, tak si cvičím levou.“ Zasmál jsem se tomu a odpověděl: „Co kdybys někdy nemohla malovat ani jednou?“ Byla zabrána do malování a ani se nenamáhala odpovědět. Když jsem ji navštívil další den, seděla na podlaze a malování jí moc nešlo, protože držela štětec mezi dvěma prsty levé nohy. Umělci toho namluví spoustu o svobodě. V souvislosti s obratem „volný jako pták“ se Morton Feldman jednoho dne vydal do parku, aby chvíli pozoroval naše opeřené přátele. Když se vrátil, řekl: „Víš, nejsou až tak volní: perou se o každý kousek potravy.“ David Tudor obědval jednou v Black Mountain College. K jeho stolu si přisedl student a začal se ho vyptávat. David Tudor pokračoval v jídle. Student pokračoval v kladení otázek. Nakonec na něj David Tudor pohlédl a řekl: „Proč se ptáš, když nevíš?“ Než začnete studovat zen-buddhismus, jsou lidé lidmi a hory horami. Během studia zen-buddhismu se věci a pojmy mísí. Po studiu zen-buddhismu jsou lidé lidmi a hory horami. Kdykoli to doktor Suzuki řekl, byl tázán: „Jaký je tedy rozdíl mezi předtím a potom?“ „Žádný,“ odpověděl, „jen chodidla máte potom kousek nad zemí.“ Úryvky z knihy Johna Cage Silence
