* LN Tento týden měl premiéru filmový přepis Máje v režii F. A. Brabce. Říkala jste, že jste si už dávno padli do noty. Čím jste si blízcí?
Nevím, asi něčím jo. Že by tou dětskou duší? Jeho bezbřehou fantazií? Odvahou jít do rizika? Něhou a láskou k jeho ženě? Tohle nikdy nemůžete definovat, ani to vlastně není zapotřebí a ani to možná není dobře. Poprvé jsme se setkali při Kytici, pak mi dal v Boleru pidiroli a jednoho dne mi zavolal, jestli s ním půjdu do Máchova Máje. S vámi, Františku, půjdu i do pekla, ale pokud znám Máj od svého útlého mládí nazpaměť, tam žádná stará paní nebo bába nevystupuje. A že prý mi ji tam připsal. Na kostýmní zkoušce mě napadlo, že když se ta šenkýřka pohybuje ve společnosti loupežnické bandy, mohla by mít vystřelené oko. Netušila jsem, že hrát s vystřeleným okem není až taková legrace. Ztrácíte rovnováhu v těžkém kostýmu a v těžkých botách no nemám si vymýšlet takové blbosti, dobře mi tak. Natáčení bylo báječné, v úžasné a fotogenické krajině Českého středohoří.
* LN Kritická odezva nebyla nejlepší. Jak výhrady vnímáte?
Výhrady? Už den před premiérou přišla ledová sprcha, odsudek, jaký jsem v životě ještě nečetla. Možná ta paní viděla jiný film - nebo tentýž, ale jako Káj v Andersenově Zimní královně. Má na to právo. Má prostě jiný vkus.
* LN V podobně bizarní figuře jste doslova přešla z divadla do filmu - v Zelenkových Příbězích obyčejného šílenství. Jak se vám „přecházelo“ ?
Tam byl velký posun jiných postav, ale role Matky a Otce prakticky žádné významotvorné posuny nezaznamenaly. Zelenkův film je smutnější než divadelní inscenace. Chápu to, na jevišti se choulostivé scény jako onanie prostě musí stylizovat do grotesky nebo nadsázky: humor očišťuje. Když jsem dostala prvních osm stránek textu, tak se mi tohle původně dost nelíbilo a říkala jsem si, že to nevydejchám. Jeli jsme s Kačerem z Olomouce a já mu to dala přečíst. Okamžitě řekl, nemáš o čem pochybovat, je to velký talent. Prostě to poznal.
* LN Ale filmová matka byla nakonec uhlazenější, ne?
Ano, bylo to tak. Na představení si Petr přál, abych si ani hlavu neumyla, aby ta máma byla taková obyčejnější a umolousaná, jenže na kameru to tak úplně nejde, takže mě posunul do vyšší sociální třídy, asi abych to mohla hrát já. Něco pro mě bylo ve filmu náročnější, například lítat po Václavském náměstí u koně ve spodním prádle a dělat na turisty baf. Bylo nedělní dopoledne a strašně jsem se styděla. Miláček výtvarník Chocholoušek mě vzal za ruku a dovedl mě tam skoro násilím. Filmaři poschovávali kamery, aby se dav turistů autenticky leknul, jenže s těmi to ani nehnulo, jen se tak ledabyle ohlédli a šli dál. Prostě na tomhle světě už asi nikoho jen tak něco nevyleká ani nepřekvapí. Nakonec to zachránil kompars.
* LN Jako herečka máte zvláštní vývoj, odešla jste do důchodu a začala jít „na dračku“. I u mladých režisérů. Jak se to stalo?
No tak to mi taky vysvětlete. Možná, že existuje nějaká ruka, která s námi hýbe nahoru a dolů, jak se jí zachce anebo jsem si to nějak zasloužila? Začal to vlastně režisér Jiří Fréhar, který mi v tehdejším Labyrintu nabídl roli Ady v Caldwellově Tabákové cestě, a ještě dal roli dcery Perly mé skutečné dceři Adélce v alternaci s Evou Horkou. A potom mi dramaturgyně Vlasta Gallerová dala přečíst Witkiewiczovu Matku s tím, že kdybych to nevzala, že to nebudou inscenovat. Když jsem si to přečetla - tu bláznivou, zdrogovanou alkoholičku, šlechtičnu, která miluje téměř incestní láskou svého syna Leonka a postupně oslepne, zešílí a umře, pochopila jsem, že je to role všech rolí, protože má navrch nadsázku a černý humor. Je tam všechno, co může herečku mého věku a založení oslovit a inspirovat. A k tomu režisér Michal Lang, režisér Witkiewiczova zrna, se kterým se báječně pracovalo, i když později přišly i horší chvilky.
Ano, stalo se mi něco, co je nad mou hlavu. Jakmile jsem na vlastní přání odešla z Činoherního klubu do penze, sesypaly se na mě role z různých divadel a od báječných režisérů, jedna role krásnější než druhá, plejáda charakterů a osudů.
* LN Proč jste se rozhola odejít z divadla, kde jste byla třicet let?
Nahrnulo se všechno jako ve vztahu, který dlouho funguje, a najednou se něco stane. Je to ta chvíle, kdy si člověk řekne - to už dál nepůjde. Za prvé jsem si konečně všimla, že spousta kolegů, s kterými jsem si rozuměla, už tam není - buď odešli, anebo zemřeli. Přišli jiní lidé, jiná dramaturgie, jiný šéf. Všichni dobře věděli, že Kačer za normalizace byl odejit, a nikoho už nikdy až dodnes nenapadlo se ho přeptat, jestli se nechce vrátit nebo vzít režii, kupodivu nikoho. Pak přišel ještě spor s Michalem Langem a jeho talentovanou partou, takže i ti odešli a já si uvědomila - bylo to jako blesk z čistého nebe - že tam už dávno nemám co pohledávat, že se mi tam nelíbí. A že půjdu hlídat nádherná vnoučata. A učit.
* LN Opravdu to bylo to tak jednoduché - řekla a udělala?
Bylo to velmi bolestivé. A bolelo to dlouho. Skoro dodnes. Zachránila mě právě ta práce, nečekaná, skoro zázračná. Dušan Pařízek, režisér Giudicelliho Premiéry mládí, mi jednou po zkoušce, kdy jsem byla stále ještě v slzách a šli jsme spolu na tramvaj, řekl - paní Nino, vy hrozně trpíte tím odchodem z Činoherního klubu, ale vy se strašně pletete, to není váš konec, to je váš začátek.
Pokračování na straně 18
Nepotřebuji si nic malovat...
Dokončení ze strany 17
Co to blábolíte, říkala jsem. Že bych jako začala debutovat v pětašedesáti letech? Uvidíte, řekl nebo něco podobného. Měl jsi pravdu, Dušane!
* LN Život ale může začít v každém věku, jak se kdo cítí, nebo ne?
Ne, ne, ne, protože každým rokem vám ubývá sil. A to docela kvapem. A všechny jiné lži jsou jenom lži. Takové jakési malování na růžovo. Někdo to potřebuje, já ne.
* LN Bojíte se něčeho?
Ano, bojím se. Nikdy jsem nebyla žádný posera a moji blízcí to vědí. A teď se bojím. Jen už samozřejmě o děti a jejich děti. Aby jim osud - pánbůh, kdoví - dopřál umřít přirozenou smrtí, stářím. Aby jim bylo dopřáno radovat se i trápit, prostě prožít tu klopotnou cestu životem od narození k smrti. Pojďme raději zpátky k divadlu, pro mě stejně divadlo a život jedno jest.
* LN Od mládí jste si libovala v postavách groteskních ženštin a nebála jste se na jevišti i ve filmu vymaškařit. Co vás na tom láká?
Možnost komiky, vlastně ten človíček sám. Vždyť jsme všichni strašně srandovní. Aspoň já to tak cítím. Trošku se umět shodit, potupit a vlastně tím vzbudit jakýsi soucit s lidskou ubohostí, ale neumím to už říct, proč a jak, mám to prostě ráda. Mám ráda ty lidičky a žebrám, aby i oni měli rádi mě.
* LN Obecně se soudí, že jedna éra divadla trvá pět až sedm let, pak začíná stagnace a za pár let trápení. Co si o tom myslíte?
To neumím posoudit, ale říká se to. Činoherák měl kliku, že v plné síle existoval hrozně krátce, než ho režim skřípnul a nastaly ostudné vyhazovy. Zjevně nás nechtěli zrušit, protože měli velkou mezinárodní ostudu s likvidací Krejčova Divadla Za branou. Takže na nás použili jinou taktiku - rozbili divadlo zevnitř, vyházeli kdekoho - šéfa, režiséra, dramaturga, herce - abych byla adresná - Vostrého, Suchařípu, Kačera a pár znamenitých kolegů. A bylo. Ale diváci, kteří to divadlo milovali, zůstali, chodili dál a pořád bylo plno. Mám pocit, že dodnes. Činoherák udržela věrnost a láska diváků.
* LN Vy jste tam zůstala po celou normalizaci, zatímco váš muž musel odejít. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Bylo to o něčem jiném. Už to nebylo s kamarády, s nimiž jsem si rozuměla na mrknutí oka - postupně odcházeli - Věra Galatíková, Pavel Landovský, Libuška Šafránková, Pepík Abrhám, Táňa Fischerová a další. Nakonec jsem tam s Jirkou Zahájským, Standou Zindulkou a Petrem Nárožným zůstala jako poslední vykopávka. Ještě jsem hrála, ale už bez radosti. Všechno mně dochází postupně - jsem zřejmě nějak celkově zpomalená, ale když už mně to konečně dojde, tak je to nezvratné.
* LN Po odchodu z Činoherního klubu jste také začala víc točit a to pořád trvá.
Ano, dá se to tak říct. Teď se moc těším na Anglické jahody, které jsem právě dokončila s Vladimírem Drhou. Rok 1968 byl vlastně celou dlouhou dobu nepopsaný list. Drama v každé rodině, za každými dveřmi látka pro scenáristy, dramatiky. V Jahodách hraju babičku, fanatickou komunistku a celý filmový příběh se odehrává ve dvou dnech - 20. a 21. srpna 1968. Babičce se v těch dvou dnech zhroutí svět. Krásná role. Malá, ale hutná, zkrátka je tam co hrát. Teď začnu točit další televizní film - seriál, hromady dílů a skoro o tomtéž, jenom jde o delší časový úsek - od roku 1964 skoro až po současnost. A hraju opačný charakter -starou paní, která se nikdy nesmíří s komunistickým režimem.
* LN Rok 1968 se nyní skloňuje ve všech pádech, co vy považujete za jeho nejhorší následky?
Ztrátu nadějí, pocit zrady a hlavně emigraci. Emigrace je obapolná tragédie. Ať už se jim dařilo, nebo ne. Život je pro mě jenom jeden a i tak s ním máte co dělat. Prožít ho s jedním mužem, jedněmi dětmi, v jednom divadle. Emigrace, rozlomení člověka na dvě půlky, má děti jinde, než je sám, pendluje za nimi, nebo pendlují ony. Dotklo se to tolika lidí a vlastně dotýká pořád.
* LN A co podle vás způsobil rok 1968 českému divadlu?
Pocit ohrožení, mnoho nezhojitelných jizev. Činoherní klub byl ale tak moudrý, že v té době jako skoro jediný nepřestal demonstrativně hrát ruskou klasiku - Čechova, Dostojevského, Gorkého. Jaký protest proti takovým velikánům? Nikdo neumě vystihnout ruskou mentalitu lépe než oni sami. Jen oni uměli říct o sobě to podstatné.
* LN A vy osobně?
Zasloužila jsem si, co jsem si zasloužit měla. Když zvolili Husáka prezidentem a zároveň tajemníkem ÚV KSČ, šla jsem na zkoušku. Tam mně řekli Nino, máš hodinu čas, a tak jsem nelenila a šla na poštu do Jindřišské. Od rána všichni Husákovi zasílali telegramy s projevy důvěry. Poprosila jsem o blanket na telegram a napsala, že vyjadřuji zásadní nedůvěru zvolenému a komunistickému hnutí jako celku. Podpis. Úřednice, která už byla unavená všemi blahopřáními, počítala slova mechanicky, najednou se jí tužka začala zpomalovat, zcepeněla a koukla na mě, že se jí snad zdám. Dopočítala a řekla 14,90. Zaplatila jsem a šla. Mrzelo mě ale, že jsem nemohla být muškou, abych viděla, jak si to tam jako anomálii ukazovali. Další průšvih jsem provedla v Londýně na divadelní přehlídce, kterou Činoherní klub zahajoval zároveň s otevřením československého velvyslanectví. Na recepci byla princezna Margaretha, lord Snowdon, množství herců. Vlastně jen Pepík Abrhám uměl anglicky a já špatně, ale přece. Zkrátka si mě tam vyhlédl nějaký novinář na rozhovor. Ráno v hotelu buch buch na dveře našeho pokoje, tam bledý Jaroslav Vostrý s uhlazeným anglickým redaktorem z Timesů. Jaroslav Honzovi říká - Tak ti teda pěkně děkuju. Za co? Tak se podívej! A v ranním vydání byl titulek - Půvabná herečka z Prahy říká: Nenávidím komunisty. Redaktor se korektně zeptal, jestli bychom souhlasili, že by do večerního vydání místo rozhovoru dali reklamu. Pro mě to taky byla zkouška charakterů -hodně lidí se mi nepodívalo do očí. Jen Lanďák povídal - a co, řeklas, co sis myslela, a František Husák mě jaksi objal.
* LN Bála jste se, co se bude dít?
To víte, že jo. Bála jsem se, že si to za mě vypijou jiní. Na závěrečném večírku za mnou přišel jeden fízl z velvyslanectví a sliboval, ať se nebojím, že to zaštítí...
* LN V divadle jste ale zůstala, byla jste pak nějak za svůj rozhovor potrestaná?
Já ne. Nevyhodili mě. Můj muž to ale odnesl za mě, nemohl v Praze pracovat. Až jedna angažovaná známá slíbila, že zjistí, co proti Kačerovi mají. Za nějaký čas zavolala, že nic, ale že by si měl dát do pořádku svoji ženu, jako mě. To už jsme měli opravdu potíže, děti nemohly na vysokou, tak jsem se rozhodla, že to tak nemůžu nechat, ať trestají mě, ale ne mou rodinu. Ohlásila jsem se k audienci na občanském výboru na Spořilově, kde jsme bydleli. Přišla jsem tam a vysvětlovala svoje postoje, například proč jsem při minulých volbách škrtala provokativně na stole před volební komisí, a ne za plentou. Škrtla jsem všehovšudy Gustu Fučíkovou a Augsperga, ostatní jsem neznala. Vysvětlila jsem jim, že jsem to považovala za svobodné volby, a ne plebiscit a že jsem provokovat nechtěla. Řekli mi ale, že oni posudky nikam posílat nesmějí, že jsem měla jít na uliční výbor KSČ. Netušila jsem, že jsou tyhle spolky dva. Tak za týden znovu. Stejně to bylo k ničemu, slíbili sice, že to do příštího posudku už nedají, ale dali a bylo to ještě peprnější.
* LN Po kom jste taková odbojná?
Asi po tátovi, kterého jsem milovala, obdivovala. Nikdy nelhal, ať to bylo někdy hodně zapotřebí. Když se ho ptal kamarád, proč nelže, řekl, že kvůli sobě.
* LN Byla jste jedináček?
Kdepak. Mám starší sestru, která je keramička, ta ale zůstala v Brně, já jsem nechtěně musela v osmnácti do Prahy studovat, protože v Brně čtyři roky neotvírali herectví.
* LN Nechtěně?
Nerada jsem Brno opouštěla a tady jsem byla trochu v šoku, přišlo mi, že jsou tady všichni falešní a předstírají. Třeba jsem stála ve škole na chodbě, vedle stály dvě holky a šla další. A ty dvě jí říkaly - Věruško, ty máš tak krásný svetr, kdes ho koupila? A ona se rozzářila - fakt holky, to jsem ráda. Zašla za roh a ty dvě se na sebe otočily -chápeš tu krávu, vzala by sis na sebe někdy něco tak děsnýho? Vnitřně jsem se úplně zbourala, proboha vždyť jí nemusely vůbec nic říkat, mohly mluvit o počasí, proč to celé.
* LN Myslíte, že na Moravě by se vám to nestalo?
Ne, tam by mně rovnou řekli: Nino, tohle si už na sebe nikdy neber, máš v tom hroznou ránu a já bych věděla, že to mám hodit do popelnice anebo to někomu dát. Když mně někdo řekl, že mě má rád, věděla jsem, že na tom můžu postavit dům. A naopak, když mi někdo řekl - ty jsi mi těžce nesympatická, tak mi bylo jasné, že to tak je a hotovo. Tady bylo všechno z mně nejasných důvodů pokřivené. Měla jsem s tím problém a mám ho až doteď.
* LN Myslíte si tedy, že Češi jsou méně upřímní?
Svým způsobe ano.
* LN Čím si to vysvětlujete?
Ničím, ale je mi jasné, že v Praze je všechno strašlivě prestižní, tady to k neupřímnosti přímo vybízí. K předstírání, že jsem něco lepšího. To je ale každé hlavní město.
* LN Není to tak, že se mění jen okolnosti, že lidé jsou pořád stejní - slušní a sprostí?
Nejsem si jistá, už dlouho začínám pochybovat, jestli existuje svědomí. Jestli když někomu něco provedete, ať už z pomsty nebo i nerada, jestli máte z toho výčitky svědomí. Mám pocit, že by se pomalu to slovo mělo škrtnout ze slovníku, že neexistuje. Protože jsem herečka, přemýšlím o češtině a docházím k zjištění, že některá slova se už vůbec nedají používat - ušlechtilost, vznešenost, pravdomluvnost, aristokratický duch. Už se vůbec nepoužívají, nejsou v životě a nastupuje svinstvo, vražda, krádež.
* LN Tak pesimisticky to snad ani nelze vidět.
Ale já nemluvím o lidech, kteří jsou slušní a neprovádějí svinstva, já mluvím o těch, kteří něco provedou a jejich svědomí to gumuje, nemají žádné výčitky, rozpustí se to. A to je hrozné. Ale není to jen náš problém a není nový, je starý jak lidstvo samo. Jestli si támhle Čunek něco nakradl, to už tady stokrát bylo, od starého Říma až po dnešek. Co se s tím dá dělat? Nic, snad jen sám se za všech okolností chovat slušně.
***
Herecký život Niny Divíškové (72) byl spojený s Činoherním klubem. Osvobodila se a našla novou cestu a svou otevřeností inspiruje i mladé režiséry. Činoherní klub měl kliku, že v plné síle existoval krátce, než ho režim skřípnul a nastaly ostudné vyhazovy
