Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Nepřítomný pan Goebbels

Česko

Orchestr Berg a duo Skutr se rozhodly zpomalit naše kostnatění a ukázat, co vše se v hudbě „nemá“

Voda se vaří, konvice hvízdá a v duetu se k ní přidává flétnista. Koncertní virtuosové odkládají své nástroje a berou do ruky jiné – protože v jejich soukromém životě sehrály jakousi roli. Může hudebník vstát od svého pultu a promluvit na publikum? Může se komorní orchestr proměnit v postavy dramatu? Měl by, domnívá se Heiner Goebbels a režisérské duo Skutr, tvůrci pražské verze hudebního abstraktního dramatu Černé na bílém.

Muzikanti jsou lidé. Orchestřiště není ostrov, vedou z něj cesty do zbytku světa. Na krytu cembala se dají vrhat kostky. Někdy je důležité udělat něco jiného než hrát dobře na nástroj, i když je člověk klasický hudebník. Tak by se dalo naznačit sdělení – notně abstraktního – představení Černé na bílém, které zásadní současný autor evropského hudebního divadla Heiner Goebbels napsal původně (v roce 1996) pro frankfurtský Ensemble Modern. Režisérskému duu Lukáš Trpišovský – Martin Kukučka dal sice svolení k „překladu“ do české verze s Komorním orchestrem Berg, ale jasný klíč k dílu stejně lišácky zamlčel. Musíme sami: každopádně je projekt, který uvádí festival Struny podzimu, zdravým otužováním domácí scény proti zkostnatění a názorům, co všechno se v hudbě „nemá“.

Kdo je vlastně sedmapadesátiletý absolvent sociologie, který dnes platí za jedinečného inscenátora hudby na scéně? Skladatel a režisér Goebbels v představeních jako Krajina se vzdálenými příbuznými, za které byl nominován na americkou Grammy, pracuje s mnoha hudebními styly – od avantgardních proudů přes tance dervišů, jazz a africké tradice po nefalšované country. Zajímá ho ve světě hudby spíš konstelace, nadhled, surfování po různých oblastech, nebo přece jen pokládá některou oblast za domovskou? „Domov je nebezpečný, hudební skladatel by si měl, myslím, vždycky udržovat odstup,“ řekl Heiner Goebbels před pár dny při besedě v pražském Goethe Institutu. „Využívám hudební styly jako postavy v dramatu – v radiofonické hře jsem použil i metalovou kapelu, jakkoli metal mému osobnímu vkusu nic neříká. Domovská hudba? Po celý život, každý den, mám-li čas, si pro sebe hraji na klavír Bacha.“ Divadlo, kde prší Návraty k Franzi Kafkovi nejsou jedinou českou stopou v Goebbelsově díle. Režisér a skladatel s náklonností mluví o „Oberplan“ – Horní Plané, rodišti spisovatele Adalberta Stiftera, jemuž Goebbels věnoval nové představení, na něž publikum už v řadě zemí zíralo jako na zjevení. Německý tvůrce totiž ve Stifter’s Dinge (Stifterových věcech) dotáhl ideu, která ho nutkavě lákala: předstoupit před publikum s divadelním kusem, ve kterém se neobjeví jediný člověk. „Zpozoroval jsem,“ říká, „že lidé na mých představeních často zbystří ve chvíli, kdy postavy opouštějí scénu, kdy se pozornost přesouvá z lidí na něco jiného. Fascinace nepřítomnem je lidem společná: zmocní se jich pocit, že něco je za scénou, že ve vzduchu visí něco nevyřčeného, že ‚prázdnou‘ přítomnou chvílí rezonuje něco, co už se stalo, nebo k čemu se už schyluje.“ V téměř vynálezeckém nadšení tedy Goebbels s nejbližším asistentem zkonstruovali projekt, ve kterém samy hrají mechanické klavíry, přesouvají se předměty, ale také z klavírního křídla stoupá oblak, na větrné scéně se přeskupuje mlha a prší. „Kdo by se ve Stifterových textech chtěl soustředit jen na psychologii postav, bude se nudit,“ odhaduje Goebbels. „Ale Stifter umí fascinujícím způsobem dostat do slov, jak se schyluje k bouři, nebo popis průtrže mračen. Je to silný moderní autor v tom, že člověk u něj vůbec netvoří centrální a nezbytnou součást světa. Myslel ekologicky.“ Squater v kapličce Goebbels patří k tvůrcům, kteří s každým dalším projektem promýšlí úplně znova formu – u nás se mu v tom mohou blížit špičkoví filmaři mezi světem animace a reálu: Jiří Barta a Jan Švankmajer. Goebbels tím pádem vyžaduje speciální produkci: pro německou klasickou divadelní scénu má – ve vší slušnosti – slova velmi tvrdá, protože je svázaná pravidly a nepřeje individuálnímu přístupu. Praktický pohled na fungování Goebbelsových projektů může pro nás být zajímavý. Jsou drahé, některé extrémně: přítomnost špičkových muzikantů se tu potkává s nároky na scénu, světelný design, technologie. Většinou vznikají jako mezinárodní koprodukce několika velkých festivalů nebo scén (domovský Frankfurt, Berlín, Haag, Edinburgh, Lausanne...), kde se pak kus – někdy přednostně, někdy výlučně – uvádí. Pěkně se sní o tom, že by se nějaký český subjekt také emancipovaně zapojil do podobně prvořadé a současné koprodukce: ale proč by to mělo být nemožné? Kdyby se některý z velkých a bohatých hudebních festivalů dynamičtěji soustředil na dnešek, anebo kdyby divadelní instituce přestaly Goebbelse vnímat jen jako skladatele, který chce squatersky zabírat posvátná prkna, možná bychom se dostali dál.

Zatím tedy Černé na bílém – pražská verze, Goebbels bez Goebbelse. Autor, pro kterého je „fascinace nepřítomnem“ nejžhavější téma poslední doby, si svou šifru v hledišti nejspíš s chutí užije.

***

Goebbels v Praze Schwarz auf Weiss

Hudební inscenaci pod původním německým názvem uvádí (jen dvakrát) festival Struny podzimu 29. a 30. září 2009 v pražském Veletržním paláci. Obětavým ansámblem pro nevšední zacházení se stal Komorní orchestr Berg, režie: Skutr.

Goebbels patří k tvůrcům, kteří s každým dalším projektem promýšlí úplně znova formu – u nás se mu v tom mohou blížit dva špičkoví filmaři Jiří Barta a Jan Švankmajer

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!