Nepůjdeme spát ještě dlouho, dlouho

Albatros vydává knihy Astrid Lindgrenové (1907–2002) soustavně od 60. let. V posledních letech publikoval několik dosud nevydaných překladů, k nimž patří i miniatura pro začínající čtenáře Já ještě nechci jít spát. Knížka připomíná sté výročí spisovatelčina narození 14. listopadu (ostatně zítra stanice Vltava vysílá dokument Dostojevskij z Bullerbynu, obsahující nahrávku rozhovoru se spisovatelkou). Švédsky vyšla roku 1947, dva roky po Pipi. Na rozdíl od ní však nestaví na výjimečné postavě, ale na jediné obyčejné situaci, opakující se každý den. Malý Lasse nechce jít spát. Musí ještě něco namalovat, postavit, musí skákat ze stolu nebo „dloube do dírky v ponožce, aby zjistil, jestli se nezvětší. Zvětší se.“ V knížce nejde o nic jiného, než aby se Lasse naučil chodit spát bez každodenního zlobení a trápení maminky. Ve světě vypravěčky Astrid Lindgrenové se to ovšem nestane po racionální domluvě ani po výprasku, pochopit dítěti umožní příběh nebo jednoduchý obraz: Stará paní sousedka, teta Lotta, půjčí Lassemu kouzelné brýle, kterými vidí, jak se ke spánku ukládají v lese u Medvědů, u Zajíců či u Veverků a na co přitom jejich děti myslí, jaké mají starosti a co chtějí podniknout zítra.