* LN Loni jste mi říkal, že chystáte paměti – co by se v nich objevilo nového, co ještě nebylo v tom bezpočtu knih, které o vás dosud vyšly, a v tisících rozhovorech, které jste za svou kariéru poskytl?
- Přemýšlím o knize, ale nenazval bych ji paměti. V pamětech je třeba vzít svůj život od dětství, vzpomínat na první vjemy tohoto světa, na rodiče a kamarády, první lásky a první úspěchy – a přesně tohle všechno už v mém případě bylo tolikrát popsáno, že nevím, co nového bych k tomu mohl dodat. Mě by proto bavilo trošku fantazírovat a zamýšlet se nad různými věcmi a událostmi tohoto světa. Sdělit čtenářům, co si o čem myslím, co mě zaujalo nebo naopak popudilo – a věřte mi, že témat by bylo hodně.
* LN Své názory na svět jste společně s Rostislavem Sarvašem už v roce 1992 popsal v knize Jak to vidí Gott – Rozhovor na lodi. V čem by váš dnešní pohled byl jiný?
- Myslím, že jsem tehdy byl jeden z prvních, který nahlas říkal určité názory na tenhle svět, a mnoho čtenářů mi s odstupem času dalo za pravdu. Tahle knížka měla podle některých lidí jen jednu malou vadu – nehodila se k mé image, k tomu, jak mě vidí a vnímá společnost. Několikrát se mi dostalo rady: „Pane Gotte, v tom, co říkáte, máte úplnou pravdu, ale lidé to od vás slyšet nechtějí – zůstaňte poslem dobrých zpráv.“
* LN To je důvod, proč vaše nová kniha zatím nevyšla?
- Ale kdepak! Tím důvodem je čas, který nemám. Na takovouto práci, při níž v sobě člověk musí otevřít něco, co je v jeho hloubi skoro zapomenuté, potřebuje klid. Tehdy na začátku devadesátých let jsme sice s Rostislavem Sarvašem nebyli na lodi, ale zmizeli jsme na nějaký čas do Alp, kde nás vůbec nic nerušilo. A to si v tuhle dobu vůbec nedokážu představit.
* LN Je pravda, že za sebou máte perný rok – po dvou letech jste letos na podzim opět vyrazil na československé turné, po deseti letech jste znovu vystupoval v legendární Lucerně, vydal jste album Lidovky mého srdce a 3DVD Mé písně, které obsahuje vaše klipy z šedesátých až osmdesátých let. Už jste měl čas se na ně podívat?
- Nedíval jsem se na ně a nevím, jestli to někdy udělám – nerad se sám na sebe koukám. Člověka tohle ohlížení do minulosti vždycky přivede k zamyšlení nad jeho kariérou – a ta moje už trvá skoro půl století... Občas se ptám sám sebe, která z etap mé kariéry byla nejpřesvědčivější. Zda je to období, kdy je zpěvák mladý, je z něj cítit divoká radost a spontánní emoce a kdy zpívá ve vysokých polohách a vyžívá se v ekvilibristických pěveckých efektech, nebo je to naopak spíše zralý věk, kdy už je zkušeným profíkem, jeho interpretace se uklidní a jsou z ní cítit veškeré vjemy, které za celou svou kariéru vstřebal.
* LN A k čemu jste dospěl?
- Být Gottovým fanouškem, tak bych si osobně asi koupil některou z jeho posledních desek – ať již na CD, nebo DVD. Na letošním turné jsem vůbec poprvé používal videoprojekce; nikdy dřív jsem to neudělal, protože to podle mého trošku odvádí pozornost. Ale uvědomuji si, že nejsem žádný velký showman, v podstatě jen stojím a zpívám, tak jsem si řekl, ať se lidé mají alespoň na co koukat. Na velkoplošných obrazovkách tak běžely třeba klipy k písni Bum, bum, bum z roku 1966, známější pod názvem Dám dělovou ránu, v němž v napoleonské uniformě střílím z kanónu. A nebo ze stejného roku píseň V máji, kde v maskáčích láduji dělo, stavím vojenské ležení a pohybuji se mezi tanky. Tenkrát se tomu samozřejmě neříkalo klipy, ale televizní písničky. Nikdo z nás neslyšel o tom, že by se něco podobného vytvářelo v Anglii nebo Americe, ale tady se jakési předobrazy budoucích klipů točily už od konce padesátých let. Pochopitelně bez dnešních rychlých střihů, z nichž má divák rudé oči a je celý vylekaný – tenkrát to byly krásné poetické obrazy s roztomilou nadsázkou, někdy možná trochu ujeté, až surrealistické, ale to bylo pro český film šedesátých let typické. Tehdy to byla obrovská senzace, i když leccos z toho dneska působí směšně – třeba když vidím své pohyby v televizní písni Bum, bum, bum, které mě tenkrát naučil pan choreograf Koníček. Byla to divoká léta, plná fantazie, entuziasmu a odvazu, ale dneska už vím, že méně je někdy více.
* LN Za své velké pěvecké vzory jste vždycky označoval Karla Hálu, ze světa pak Tonyho Bennetta a Johnnyho Mathise, tedy velké zpěváky, kteří začínali v éře swingu. Přitom jste byl vůbec prvním, kdo u nás zpíval písně The Beatles – už v roce 1963 jste přezpíval jejich slavný hit From Me To You s českým textem Jiřího Štaidla jako Adresát neznámý. To vás nástup The Beatles tak okouzlil?
- To ani ne. Ten text mi přinesl Jiří Štaidl ještě v době, kdy jsem byl v Semaforu, a povídá: „Myslím, že se mi podařilo udělat pěkný text na The Beatles – nechceš se na něj podívat?“ A mně se opravdu líbil, ale samotná hudba mi přišla až příliš chlapecká, samé jé, jé, jé! Nakonec jsme se dohodli, že to zazpívám úplně jinak, a natočili jsme to společně se skupinou Olympic. A byl z toho obrovský hit – ale především proto, že originální nahrávku si tehdy lidé v Československu koupit nemohli. V tom ostatně spočíval úspěch mnoha písní převzatých ze zahraničí – publikum na ně reagovalo vděčně, protože to byl jediný způsob, jak slyšet zahraniční hudbu. Vlastně se dá říct, že jsme byli takovými posly zahraničního hudebního dění.
* LN K repertoáru The Beatles už jste se však nikdy nevrátil...
- Raná tvorba The Beatles ve mně dokázala vyvolat výbornou náladu, ale mnohem raději jsem měl jejich pozdější, krásně melodické věci jako třeba Yesterday, Hey Jude nebo Let It Be. A navíc, mně se vždycky mnohem víc líbilo, když je zpíval někdo jiný. The Beatles byli, jací byli, netvrdím, že neuměli zpívat, ale nezpívali tak, jak bych si představoval, aby zpívali.
* LN Jako jeden z mála lidí z této země jste měl možnost setkat se s Johnem Lennonem. Jak k tomu došlo?
- Vlastně to byla velká náhoda. V roce 1970 jsem reprezentoval německou rozhlasovou společnost WDR, která společně s BBC přenášela koncert z Londýna, na němž vystoupila řada britských a německých zpěváků. A někdo ze společnosti Polydor se mě tenkrát zeptal: „Nechceš, abychom na zítřek zařídili tvé setkání s Johnem Lennonem?“ Kdo by nechtěl!? A tak sehnali fotografa a vyrazili jsme na návštěvu do společnosti Apple, která patřila The Beatles. John Lennon mě přijal velmi přátelsky a jako správný Angličan mně nabídl čaj. A mě tenkrát napadlo pozvat ho do Prahy. Byla to okamžitá myšlenka, rozhodně jsem s ní na tu schůzku nešel. Ale říkal jsem si – co kdyby souhlasil a já ho mohl uvést v Praze? To by bylo něco! John Lennon se zamyslel a pak povídá: „Nebudu za své vystoupení požadovat honorář, protože mně už o peníze nejde – každou vteřinu hrají někde po světě nějakou mou píseň, takže bohatý jsem dost. Ale chci, aby výtěžek z koncertu pomohl někomu, kdo to opravdu potřebuje. A mám tři podmínky: za prvé si můj management ověří, zda byli vybráni skutečně lidé, kteří tuto pomoc potřebují, za druhé, zda jim byl výtěžek opravdu předán, a za třetí, že se v médiích objeví, že jsem vystoupil bez nároku na honorář.“ A právě na tom třetím bodu vše ztroskotalo.
* LN Rozumím. Nedovedu si představit, že by tehdejší režim připustil, aby jeho občanům pomáhal nějaký britský zpěvák...
- Přesně tak. A z ideologického hlediska tehdejších československých vládců to chápu – představte si, že by západní tisk přinesl zprávu, že John Lennon musí pomáhat třeba trpícím dětem v socialistickém Československu, protože jeho vláda se o ně sama postarat nedokáže. V roce 1970, kdy za Pražským jarem dávno spadla klec, něco takového v žádném případě nemohlo projít. To mi bylo jasné v okamžiku, kdy si John Lennon stanovil tuhle podmínku. A nemýlil jsem se. Když jsme po návratu do Prahy s mým tehdejším manažerem panem Spurným předestřeli tenhle návrh na ministerstvu kultury, tak nás hnali, jak se lidově říká, doslova svinským krokem. Odcházeli jsme z ministerstva patřičně smutní, ale bylo zbytečné se to Johnu Lennonovi pokoušet vysvětlovat – to by jako člověk ze Západu těžko pochopil. Taky když jsem mu později psal, že se jeho koncert v Praze bohužel konat nemůže, tak jsem raději žádné důvody neuváděl...
* LN Za svůj život jste nazpíval plno hitů a dodnes vydáváte nové desky. Podobně je na tom řada vašich kolegů, ať již Marta Kubišová, Helena Vondráčková, nebo Hana Zagorová – většina z nich si ovšem stěžuje, že od nich publikum nechce nové písně, ale staré, osvědčené hity. Jak je tomu ve vašem případě?
- V tom mají mí kolegové naprostou pravdu, v mém případě tomu není jinak. Před osmi lety jsme měli s Helenou společné turné a největší úspěch pochopitelně měly přídavky složené ze samých oldies. Většinou umělec dozpívá koncert, odejde do zákulisí a dělá tak trochu drahoty, než se vrátí na scénu. My s Helenou jsme však tuhle hru přeskočili a rovnou jsme nasadili půlhodinový přídavek plný starých kultovních hitů – a diváci byli absolutně nadšení. Vždyť já nové desky točím už jen proto, abych se nestal pouhým interpretem dávných šlágrů – nechci propadnout pocitu frustrace z toho, že už se kreativně nikam nehýbám.
* LN Existuje nějaká píseň, bez které se žádný váš koncert nesmí obejít?
- Nemohu říct, že bych měl jednu konkrétní píseň, bez níž by mě publikum nepustilo ze scény. Nikdy se mi třeba nestalo, že by mě diváci tak dlouho vytleskávali, dokud bych nezazpíval třeba Lady Carneval. To je jeden z nejvděčnějších přídavků. Stejně jako třeba písně Trezor, Zůstanu svůj, Cesta rájem nebo Bum, bum, bum – a všechno to jsou minimálně dvacet let staré písně.
* LN A co Včelka Mája?
- Je zvláštní, že i když ji napsal český autor, tak tahle píseň je mnohem větším hitem v Německu než tady. Tam je to kult takového ranku, že celá hala doslova řičí, to už snad ani není zpěv... Něco vám k téhle písni řeknu. Jednou jsem zastavil v motorestu na německém autobahnu na oběd. Už jsem dojídal, když do restaurace vstoupilo asi dvacet hodně drsných harleyářů v kožených bundách a v helmách s rohy. Rychle jsem se zvedl od stolu a snažil se je obejít co největším obloukem, protože tahle parta motorkářů nevypadala ani trochu přátelsky – říkal jsem si, že by stačil jeden špatný pohled a bude mela. Už jsem platil, když se rozezněl na celou restauraci sborový zpěv – těch dvacet tvrdých hochů unisono zpívalo Včelku Máju! Zašel jsem k jejich stolu a zeptal se, proč zrovna oni zpívají právě tuhle píseň. Vysvětlili mi, že je to jejich mládí, že na Včelce Máje vyrůstali v klukovských letech – ta písnička se pro ně stala doslova kultem, jakousi jejich hymnou!
* LN Není to podobný osud jako v případě písně Zvonky štěstí, který je taky mnohem větším hitem v Německu než u nás?
- U nás to byla velmi populární píseň, ale je pravda, že v německy mluvících zemích to byl skutečný šlágr! Ono taky Fang das Licht von einem Tag voll Sonnenschein, halt es fest, schliess’ es in deinem Herzen ein (Chyť světlo jednoho krásného slunečního dne, drž ho pevně a zamkni ho opatrně do svého srdce.) nějak zní, to je úplné motto! Dodnes se mě taky v německy mluvících zemích pravidelně ptají na Daru – co dělá, jak se má a proč spolu nenazpíváme nějakou novou píseň
* LN Ale vy jste vloni s Darou Rolins natočili k této písni nový vánočněji laděný klip. A tohle ztvárnění, kde se objevují děti vaše i Dary Rolins, vyvolalo vášnivé diskuse – někomu se klip líbil, jiní ho označovali za čistokrevný kýč, někteří dokonce pochybovali, jestli nejde o zesměšňující parodii, kterou na počítači vytvořil nějaký vtipálek...
- Možná je to proto, že se v průběhu let stala ze Zvonků štěstí taková klasika, že si lidé nepřejí, aby se tenhle hit jakkoliv nově přetvářel. Mně osobně se ten nový klip líbí. Vždyť to je přeci jen otázka přístupu – jestliže chci, aby se mi líbil, tak se mi líbí. Tak je to vždycky. Chce-li se mi líbit, jak moje žena moderuje v televizi zprávy ze společnosti, pak se mi líbí. Jinému se nelíbí, protože nechce, aby se mu líbila. Třeba si na ni časem zvykne, možná také ne.
* LN To jste nakonec zažil sám?
- Samozřejmě, na mě si také spousta lidí musela nejprve zvykat, na začátku své kariéry jsem rozděloval publikum. Jedni říkali: „Ten Gott je nadějný, z toho něco bude, tomu předpovídám velkou budoucnost.“ A druzí na to reagovali: „To nemůžete myslet vážně! Jen se podívejte, jak vypadá! Poslechněte si, jak zpívá a co při tom dělá za pohyby! Z toho kluka nikdy nic nebude!“ Dneska to zní úsměvně, ale je pravdou, že v padesátých letech se zpěváci na pódiu opravdu nehýbali – Rudolf Cortés, Jiří Vašíček, Jiří Popper, Milan Chladil nebo Karel Hála. Mimochodem jestli jsem někdy u nás někoho stoprocentně bral, tak to byl právě Karel Hála. Strašně jsem ho obdivoval, když jsem ho ještě coby elektrikář chodil poslouchat do Vltavy – kde by mě tenkrát napadlo, že ho o několik let později právě já angažuji do Apolla! Jeho barva hlasu a frázování bylo tak perfektní, že kdyby zpíval anglicky, je z něj světová hvězda. To byl opravdu můj velký pěvecký vzor, akorát já k tomu ještě přidával ty pohyby, které na začátku šedesátých let některé lidi pobuřovaly. Nakonec si na mě většina lidí zvykla...
* LN Asi víc než dobře, o čemž svědčí třeba váš letošní šestatřicátý Slavík. Není už po těch letech trochu únavné vymýšlet pořád nové děkovné řeči?
- Letošní děkovnou řeč jsem si sice psal sám, ale jinak mi s nimi pomáhají lidé jako Karel Šíp, Ondřej Brzobohatý a další umělci, kteří jsou mistry pointy. Nevidím důvod, proč se s nimi neporadit – vždyť příkladně Slavíky vysílá televize v přímém přenosu, takže vystoupení každého oceněného musí mít spád, člověk na jevišti nemůže jen tak něco koktat. A mě osobně taky vždycky potěší, když mě oceněný svou řečí dokáže pobavit, takže se snažím o totéž. Proto taky mám pokaždé připravených několik verzí – co kdybych v této anketě skončil třeba na třetím místě?
* LN A nemáte strach, že se jednou spletete a při přebírání bronzového slavíka přečtete ze zvyku děkovnou řeč připravenou na převzetí zlatého slavíka?
- To si myslím, že se hned tak nestane... A možná je to docela škoda, protože děkovná řeč na bronzového slavíka je mnohem vtipnější než na toho zlatého!
***
Jednou jsem zažil, jak dvacet drsných motorkářů zpívalo v restauraci Včelku Máju. Řekli mi, že je to jejich dětství.
