Řízek, chleba se salámem, paštika. Tak dlouho nám vadilo, že právě z těchto surovin Chorvati staví obraz české identity, až teď tleskáme, že si zákaz jejich dovozu rozmýšlejí. Zajímavé. Slýchat, že jsme národ paštikářů, nám připadá urážlivé, ale zákaz paštik u Jadranu nás rozčílí ještě více. Tady se obrázek české identity rýsuje i nám.
Našinec, který přiletí do USA, může spatřit, jak se cvičený knírač vrhá k zavazadlu. Heroin? Polapený dealer? Kdepak, chleba se salámem, který se kvůli veterinárním předpisům dovážet nesmí. Čech, který přiletí na Maledivy, narazí v té muslimské zemi na zákaz dovozu nejenom alkoholu a sošek Buddhy, ale i vepřového (rozuměj řízků, salámů a paštik). Dejme tomu, řekne si našinec, to je exotika, ale k Evropě ten řízek, chleba se salámem a paštika patří.
Pokud teď Záhřeb se zákazem váhá (lekl se, píší noviny) a my sklízíme pocit úspěchu, z čeho se vlastně radujeme? Z vítězství svobody pohybu zboží, evropských hodnot, fair play? Či z toho, že uhájíme své paštiky? Není na tom vlastně nic schizofrenního. Přijde-li řeč na Lisabonskou smlouvu, každý skloňuje ve všech pádech evropské hodnoty. Ale ty v praxi vypadají právě takhle -svoboda pohybu pro řízky, chleba se salámem a paštiku.
Čtěte Téma na str. 3
