Přijde-li řeč na hudební dramaturgii rádií a televizí - především těch veřejnoprávních - je to pro účastníky hovoru příležitost nažhavit se doběla a pořádně si zanadávat. A jako nedávný účastník povídacího pořadu na Radiožurnálu mohu potvrdit, že v rámci toho „proudu hudby a slova“ člověk slyší jeden písňový klenot za druhým. Asi je to takový nezměnitelný životní fakt.
Jedna věc by se ale snad změnit mohla. Jsem ochoten přijmout peoplemetry a dalšími přidruženými metry odůvodněnou nutnost vysílání pitomých písniček. Co by ale rádia a především televize udělat mohly, je zastavit pouštění těch dobrých.
Mám na mysli jeden konkrétní způsob jejich užití - v televizních programových upoutávkách. Považuje například televizní stanice Prima Cool za adekvátní, aby k upoutávce na zjevně a strašidelně tupý kus 12 dní hrůzy hrála Smells Like Teen Spirit od Nirvany? Nebojí se tady někdo, že ho duch Kurta Cobaina bude chodit strašit do sna? Proč musí značně chmurně působící sestřih cesty české hokejové reprezentace olympijským turnajem doprovázet If I Can't Change Your Mind od kapely Sugar? Její frontman Bob Mould přeci - na rozdíl od místních bruslících celebrit - na pódiu vždycky nechal „srdíčko“, ba dokonce neváhal nabídnout k oběti i ouška? Stalo se prostě zvykem přilepit k obrázkům, jež za moc nestojí, tóny, které by třeba za jiných okolností za něco stát mohly.
Necítím za tím nějakou snahu obloudit diváka - skladby, jež člověk slyší jako doprovod k pořadům určeným pro masovou spotřebu, žádné velké „masovky“ nejsou (jednou jsem takhle zaslechl i No Cars Go od Arcade Fire). Možná je příčinou pomýlená dobrá vůle nějakého hudebního fanouška ve střižně, který má radost z toho, že do komerčního vysílání propašoval skladbu, která komerční není. Ve skutečnosti jenom svoji oblíbenou píseň vystavil dotyku se stupiditou, která je svým způsobem nakažlivá, ulpívá. Inzerované filmy a pořady se kvůli takhle dotvořeným upoutávkám nestanou lepšími, použité písně ale mohou zblbnout.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
