„Drahý světe, nemám ve zvyku se vyjadřovat na sociálních sítích, ale je tu příliš věcí, které si nemohu nechat sám pro sebe a které mi brání ve spánku, dokud je nevypustím. V pátek jsem byl v Bataclanu se svou přítelkyní, když střelba začala. Jako každý jsem si myslel, že jsou to neškodné petardy, které jsou součástí show,“ napsal Amaury Baudoin na začátek příspěvku na Facebooku, v němž popisuje páteční tragickou událost.
Na úvod sdílel svoji fotografii s lístkem z koncertu skupiny Eagles of Death Metal. Tvář ale neukázal.
Teroristický útok, nejhorší v dějinách moderní Francie, čtyřiadvacetiletý Amaury jen zázrakem přežil. Masakr, kvůli kterému přišlo o život v sále 89 lidí různých národností (celkem při útocích v Paříži zemřelo 129 lidí), se mu už ale nikdy nevymaže z paměti. Pozoroval totiž svoji dívku, který musela hodinu ležet v kaluži krve, aby unikla pozornosti střelců a zachránila se. (více čtěte ZDE)
Viděl jsem siluetu ozbrojeného muže
V klubu leželi všichni na zemi. „Byl jsem otočený směrem ke scéně. Tam jsem dostal ránu, která mi roztrhla džíny a zranila mě na stehně, trochu i na zádech. V tu chvíli jsem zvedl hlavu, abych to celé pochopil. Spatřil jsem siluetu ozbrojeného muže, který střílel. Rozeběhl jsem se instinktivně skrze lidi, kteří na rozdíl ode mě nedávali pozor, kam šlapou. Asi si vůbec neuvědomovali situaci,“ vylíčil hrůzné momenty z pařížského klubu Amaury, který studuje uměleckou školu a přivydělává si jako model.
„Přeskočil jsem bariéru, vyskočil jsem na scénu a schoval jsem se do zákulisí, co nejdále to šlo, až k toaletám. Hledal jsem východ, ale nenašel jej. Ocitl jsem se zahnaný do kouta jako krysa. Byl jsem první z publika, který utíkal. Brzy se ke mně přidali další, schoulili jsme se všichni. Zůstali jsme, i přesto, že nás muselo být padesát na patnácti metrech čtverečních a sedm na jednom metru čtverečním kolem záchoda. Věděl jsem, že jestli nás vrazi najdou, budeme všichni mrtví. Zůstali jsme tam po celou dobu masakru,“ popsal Amaury.
Předstírala jsem, že jsem mrtvá, hodinu jsem ležela v kaluži krve, líčí dívka z klubu Bataclan |
Myslel jsem na smrt
Během dlouhého čekání slyšel jen střelbu a křik. Uvědomoval si, jak je veškerá naděje ztracená. Poté, co se střelba zastavila a rozhostilo se dlouhé ticho, vrátil se ve svých myšlenkách zpět. „Je tu tolik věcí, které se odehrály v mé mysli. Byly to myšlenky na smrt obecně, smrt ve 24 letech... Lidi, se kterými jsem byl schovaný, uklidňovali ty nejisté, sdíleli s nimi, co mohli. Byl to takový druh zoufalého optimismu, který se v tu chvíli mezi námi objevil. Někteří lidé říkali, že jestli vrazi přijdou, je potřeba na ně skočit, ať to stojí, co to stojí,“ popsal detailně děsivé momenty.
On sám měl v tu chvíli ale hlavu úplně jinde. Myslel na svou dívku Isobel, která zůstala v sále a vzpomínal na své blízké. „Byli jsme otřeseni velkou explozí. Ta způsobila, že kanalizace povolila. Voda tekla všude. Po chvíli se falešné stropy rozmočily a spadly, čímž vytvořily ještě větší úzkost,“ líčil chvíle, během nichž ještě netušil, co všechno se stalo.
Nesměli jsme se rozhlížet
„Věděl jsem, že moje přítelkyně byla na konci publika, blízko střelců ve chvíli, kdy přišli. Pochyboval jsem, že bude ještě naživu. Po nějakém čase, který nejsem schopen určit, nás evakuovala policie, jednoho po druhém, s rukama na hlavě,“ uvedl dále v příspěvku Baudoin, který během pondělí začal kolovat po sociálních sítích.
Držela jsem ho v náručí, nemohl dýchat, popsala postřelená žena smrt manažera Eagles of Death Metal |
„Museli jsme přejít sál Bataclanu, který byl před pár hodinami ještě pohodovým místem. Policisté v brnění nás požádali, abychom koukali na strop, až budeme procházet k východu, já jsem se rozhlédl po sále, se strachem, že spatřím někde Isobel ležící uprostřed této tragédie. Všechna ta slova, která používají novináři v televizi, aby popsali vraždy, nejsou nic proti tomu, co jsem spatřil,“ napsal Baudoin s tím, že se mu tento krátký okamžik navždy zaryje do paměti.
PROHLÉDNĚTE SI FOTOGALERII Z FRANCIE (VAROVÁNÍ: FOTOGALERIE OBSAHUJE DRASTICKÝ ZÁBĚR)
  |
„Těla byla všude a hlavně před pódiem, tam, kde bylo nejvíce lidí, tam, kde jsem stál, když masakr začal. To nebyla ani válečná scéna, to byla jatka, Oradour-sur-Glane (masakr v Oradour-sur-Glane je označení pro německý válečný zločin, kdy němečtí vojáci Waffen-SS v roce 1944 ve francouzské vesnici Oradour-sur-Glane zavraždili 642 civilistů - pozn. red.),“ líčil hrůzu. Pochyboval, že jeho přítelkyně je ještě naživu.
„Když už jsem stál venku, zachvátila mě absolutní úzkost, že jsem ji nenašel. Vyšli jsme a byli jsme jeden po druhém prohledáni a po nějakém čase zkoumáni v bezpečnostním kordonu. Byla to ona, kdo mě našel, skočila mi kolem krku dřív, než jsem uvěřil, že ji ještě někdy zase spatřím. Jaká úleva! Bylo to neuvěřitelné, nic se jí nestalo, byla na nejhorším možném místě a neměla ani škrábnutí, to bylo ku*va zázračné! Byli jsme zachráněni a pro nás teror skončil,“ vzpomněl na šťastnou chvíli.
Řada lidí ale takové štěstí neměla. To si Baudoin uvědomil při pohledu do jejich smutných tváří. „Všechny mé myšlenky a moje soustrast jdou k těm, kteří se neshledali se svými přáteli, rodinám ponořeným do smutku, zničeným osudům. Mohl jsem být jedním z nich,“ napsal.
Na závěr vyzývá Baudoin muslimy, aby neměli pocit, že je svět zaměňuje s bandou zločinců. „Muslimové, nestyďte se! Ať už je vaše náboženství jakékoli, nebo jste ateisté, skutečným nebezpečím je rozdělení a strach z těch okolo vás. Muslimové - seberte se! Nenechte se zaměňovat s bandou zločinců (hulvátů, kriminálníků...). Pokud to dopustíte, pak vyhráli. Dejte najevo - jedním (společným) silným hlasem, že k nim nepatříte. Vyzývám pařížskou mešitu a všechny muslimy ve Francii a ve světě, aby svolali k jednomu určitému datu velké shromáždění,“ napsal s tím, že se hlas nevole zvedá po celém světě.
„Prstem se na vás ukazuje. Sdružte miliony lidí k manifestaci svého nesouhlasu, umlčte ty, kteří říkají, že vaše náboženství nese vinu za zlo ve světě, rozděluje a je zdrojem pochyb,“ uzavřel Baudoin.
