Odborníci na Alzheimera z islámských zemí tvrdí, že neschopnost vyrovnat se s demencí je pro západní veřejnost těžší, neboť naše kultura si příliš cení kognitivních schopností. Ztrátu rozumu blízkého proto nese Evropan či Američan hůř než muslim.
Alzheimera považují za stav seslaný Bohem a v dané situaci je třeba k člověku přistupovat stejně jako k novorozeněti.
Koupat ho, krmit a hýčkat, bez toho, že bychom očekávali vděk nebo uznání – stejně jako je nečekáme od mimina.
Sto let poté, co Alois Alzheimer přišel se svou diagnózou, se experti dožadují, abychom přestali mluvit o Alzheimeru jako o nemoci, protože se jedná o stav způsobený stárnutím. A jako takový vyžaduje mnohostranný přístup, ne léčení. „Musíme přijmout, že je bezpředmětné plýtvat prostředky na výzkum léčení Alzheimera. Alzheimer se totiž léčit nedá,“ tvrdí americký expert Peter J. Whitehouse, a jde tak proti všem instinktům tzv. boom generation, která netrpělivě očekává jakousi zázračnou pilulku, jež by aktivní šedesátníky zbavila panického strachu z demence.
Před lety způsobil John Bayley v anglických literárních kruzích doslova poprask. Vydal totiž knihu, v níž detailně a bez sentimentu přibližuje poslední roky života své manželky, spisovatelky Iris Murdochové, o niž se až do posledních měsíců dojemně staral. Přátelé ho zatratili za scény, kde popisuje, jak někdejší profesorka filozofie na Oxfordu dožívá těžce poznamenaná posledním stadiem Alzheimera. Citově nezaujatí čtenáři, kteří čekali depresivní čtení, byli ale příjemně překvapeni půvabnými situacemi dokumentujícími jejich až do konce neobyčejně vřelý vztah.
„Bayley se zachoval hanebně, neodpustitelně!“ reagují ještě dnes mnozí britští intelektuálové a jejich přístup k Alzheimeru paradoxně připomíná postoj Číňanů a Vietnamců. Demenci považují za stigma, mentální nemoc, která má zůstat skrytá jako rodinné tajemství.
Táta byl v posledním stadiu, jeho řeč byla nesrozumitelná, skoro nechodil, nepoznával nás. Přesto jsem si vzala do hlavy, že ho na jeho narozeniny vyvlečeme do oblíbené restaurace. Máma, vyždímaná dennodenním opečováváním, neměla sílu vzdorovat. Jen dostat ho z auta ke vchodu zabralo půl hodiny, můj nápad byl pro všechny nezasloužený trest. Ale pak jsme dosedli na povědomé lavice, obsluha byla příjemná jako vždy a starý muž, delší dobu neschopný souvislé řeči, začal vtipkovat s personálem. Nejenže mluvil, ale vše, co říkal, dávalo smysl! Máma se po třech margaritách rozesmála a táta ji poznal. Pak se sám zvedl a řekl, že si odskočí. Šla jsem za ním, protože sám už na záchod nechodil, ale on zmizel v kabince a s úsměvem se vrátil. Zázrak? Jakmile jsme vyšli ven, otec zase „zmizel“ a pak se „vrátil“ už jen jednou, těsně před smrtí. To, co se stalo, nedávalo smysl a jediný pohled na sken otcova mozku spáleného demencí racionální chování vylučoval. Nicméně ukazuje se, že opakované pozitivní zážitky z minulosti jsou schopny „oživit“ krátkodobě „spoje“ v mozku a umožnit vnímání a „návrat“ i člověka brutálně postiženého Alzheimerem.
Alzheimer se dá popsat jako nekonečná noční můra, v níž jste vězněni neznámými lidmi a kde vám vůbec nic nedává smysl. Být obklopen svými blízkými a povědomými věcmi je nejmilosrdnější způsob, jak s touto noční můrou žít.
Alzheimer nejde a nepůjde léčit. Ale je možné hledat způsoby, jak oddálit jeho nejstrastiplnější fázi. A změnit přitom k lepšímu dnešní neveselý poměr mučivých a půvabných okamžiků.
autorka je londýnská dopisovatelka Pátku
***
ANASTÁZIE HARRISOVÁ Proč se nedokážeme podívat na člověka, který ztratil rozum
