Bývalý šéf lidovců Cyril Svoboda si v lednu na svém blogu postěžoval, jak nesmírně zpozdilý, a tudíž i trapný je mezinárodní zatykač na „katarského prince“. Hámida bin Abdal Sáního neměl podle Svobody tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec v roce 2005 do Kataru vydat, princ by si trest za zneužívání školaček odseděl v Česku a byl by klid. Svoboda je nyní přísný a spravedlivý, když píše, že Němec „obešel zákon“. Zapomíná však, že on byl tehdy ministrem zahraničí.
Obě ministerstva se o podíl na vydání prince přela už v roce 2005 a není důvod nevěřit Svobodově verzi, že spravedlnost tahala za delší konec. Spolutvůrce ústavy Svoboda však proti chystanému vydání nijak vehementně neprotestoval. HN navíc v dubnu 2005 zveřejnily část žádosti, v níž zahraničí před chystanou cestou Svobody do Kataru sondovalo na spravedlnosti, „jaké právní možnosti předání katarského občana, popřípadě jeho trestního řízení, do Kataru existují“.
Je zjevné, odkud žádost unikla, dá se uvažovat o tom, že o ní Svoboda nic nevěděl, a lze dokonce připustit, že ministerstvu nešlo o nic jiného než před schůzkou získat informace. Jeden se přesto nemůže zbavit dojmu, že Svoboda měl psát blogy před nějakými šesti lety, ne se teď ztrapňovat.
*** Evropský soudní dvůr posvětil v prosinci zákaz šlechtických titulů. Píše o tom na právním blogu Jiné právo Zdeněk Kühn z Nejvyššího správního soudu.
Soudní dvůr EU se zabýval případem Rakušanky Ilonky, kterou si osvojil Němec Lothar Fürst von Sayn-Wittgenstein. Osvojenkyně v Německu přijala jméno Fürstin von Sayn-Wittgenstein; v Rakousku, které podobně jako Československo přijalo po první světové válce zákon, který zrušil šlechtictví, řády a tituly, však narazila. Matrika z jejího jména vypustila šlechtický přídomek „Fürstin von“. Případ dospěl až k Soudnímu dvoru, který řešil, nakolik neuznání šlechtického titulu narušuje právo na svobodu pohybu v Unii.
Soudní dvůr pojal přídomek jako součást příjmení a rozhodl, že k porušení tohoto práva skutečně došlo. Zároveň ale v řízení, kterého se česká vláda účastnila na straně Rakouska, řekl, že v tomto případě bylo porušení práva na svobodný pohyb odůvodněné, a Rakousko tak uspělo. „V kontextu rakouských ústavních dějin může být zákon o zrušení šlechtictví jakožto prvek národní identity vzat v úvahu při poměřování legitimních zájmů s právem svobodně se pohybovat přiznaným právem Unie,“ vysvětlil soud.
Československý zákon o zrušení šlechtictví z prosince 1918 považuje Kühn za nádhernou ukázku lex imperfecta, normy bez sankce. Soudce váhá, jestli mají takové normy smysl, a ptá se, jak by s případem naložila česká matrika: „To souvisí i s tím, zda český zákon vskutku jako platný a účinný zákon přinejmenším ve správní praxi ještě funguje, či zda již kompletně vyšel z užívání. Odpověď na tuto otázku ale neznám.“
***
Ministerstvo možná svou žádostí nic nesledovalo a ministr o ní možná nic nevěděl. Jeden se přesto nemůže zbavit dojmu, že Svoboda měl psát blogy před nějakými šesti lety, ne se teď ztrapňovat.
O autorovi| VÁCLAV DRCHAL, redaktor LN
