Představte si, že hrajete nejdůležitější fotbalový zápas sezony a možná i své dosavadní kariéry. Utkání, o kterém se píše už týden dopředu a které sleduje vyprodaný stadion a další statisíce lidí v televizi.
Ta šance není nijak velká, ale přece jen: v takovém utkání se vám poštěstí dát gól. Kdo někdy sportoval – byť třeba jen rekreačně – ten si určitě dovede představit bláznivý nával euforie, který střelce zaplaví.
V takovém okamžiku se člověk moc neovládá, jen dává průchod emocím, které s ním cloumají. Někdo řve jak šílenec, někdo se směje na celé kolo a řada dnešních fotbalistů si přetáhne dres přes hlavu a polonazí se řítí k ochozům s fanoušky. Přesně tohle udělal slávistický záložník David Kalivoda v pondělním derby se Spartou. Ze střelce gólu se ale rázem stal smutný hrdina – rozhodčí ho za „striptýz“ vyloučil a oslabená Slavia nakonec dostala od Sparty vyrovnávací gól.
Sudí postupoval přesně v souladu s pravidly. Kalivoda už jednu žlutou kartu měl a za svlečený dres při oslavě gólu je automaticky druhá – takže muselo následovat vyloučení. Napomenutí si totiž podle fotbalových pravidel zaslouží hráč, který si po gólu „svlékne dres nebo si jím zakryje obličej; stejně potrestá rozhodčí hráče, který si svlékne dres a pod ním má další dres stejný, jako je dres svlečený“.
Pro sportovce platí dvojí pravidla – obojí stejně přísná Proč si vlastně fotbalisté dresy v návalu euforie svlékají?
To by bylo námětem na samostatnou studii, v níž by se určitě nešetřilo slovem narcismus, ale to nyní ponechme stranou. Mnohem zajímavější je, jak fotbalová pravidla upravují chování hráčů téměř v každém ohledu. Už nedefinují jen hru samotnou, ale i projevy jejích aktérů. Bafuňářům, kteří za každou podobnou úpravou pravidel stojí, se to ale zjevně moc nedaří: když se totiž na literu „fotbalového zákona“ vykašle hráč při nejdůležitějším zápase sezony, je jasné, že zmíněná část pravidel nejde v souladu s hrou, ale proti ní. Zkrátka: emoce někdy nelze zkrotit. Ke sportu – bohudík – stále patří.
Když se to ale vezme kolem a kolem – proč by se vlastně fotbalisté nemohli po gólu svlékat? Pobuřuje to někoho? Těžko. V atletice podobně oslavují třeba sprinteři. Řada sportovců má dokonce polonahotu jako svůj „pracovní oděv“ – například plavci.
Nevinné „striptýzové“ pravidlo, které náhodně vyniklo v souvislosti s napjatě očekávaným zápasem, každopádně ukazuje na jednu pozoruhodnou skutečnost. Chování a image sportovce („svlečený dres = nepřípustné“) podléhá stejně striktním pravidlům jako jeho aktivita na hřišti, na ledě, na palubovce či na dráze. Jsou to vlastně dvojí pravidla: jedny definují faul či gól, druhá nařizují, jak se sportovec může či nemůže chovat, když právě netřímá hokejku nebo raketu. Jako kdyby vám někdo předepisoval, jak se máte oblékat, když jdete se psem na procházku. Pod takovým drobnohledem nejsou snad ani politici.
Tak třeba basketbalová NBA od roku 2005 striktně uplatňuje vlastní „dress code“, tedy soubor nařízení určujících styl oblečení hráčů mimo palubovku. Nevysloveným, ale zřetelným cílem ligy bylo zbavit NBA „hiphopové“ image zlatých řetězů, plandavých kalhot a bohatého tetování. I ty největší hvězdy NBA tak dnes musí mimo palubovku – pokud se účastní oficiálních akcí NBA – nosit kravatu a oblek.
NBA ale upravuje i oblečení hráčů na palubovce – při delší než povolené délce trenýrek následuje tučná pokuta. Liga amerického fotbalu NFL zase v současnosti řeší bizarní návrh vlastníků klubů, kterým se nelíbí dlouhé vlasy některých hráčů, vykukující zpod helmy a překrývající jmenovky na zádech. Bossové NFL by nejraději dlouhé vlasy zakázali a ve Spojených státech probíhá na sportovních serverech vážná debata na toto téma.
Existuje vlastně nějaký aspekt image sportovce, který by nebyl do detailů kontrolován? Nesvlékání dresů, délka trenýrek, zákaz plandavých kalhot, zákaz dlouhých vlasů... A to se ještě národní olympijské výbory chystají svým ovečkám doporučit, o čem by bylo „vhodné“ na olympiádě v Pekingu raději nemluvit. Sportovní svět pomalu, ale jistě pracuje na proměně sportovce z živé bytosti, projevující emoce a často odlišný vkus, v dokonale vysoustruhovaného robota. Všimněte si: na podobném principu koneckonců funguje i řada reklam na sportovní výrobky: sportovci jsou v nich často zobrazováni jako stroje, jejichž končetiny fungují tak dobře jen díky botám, rukavicím, kopačkám, holím a bůh ví čemu ještě. Jeden robot padne – a na jeho místo nastoupí nový, dokonalejší výrobek.
Nastupuje armáda robotů Co na to sami sportovci? Proti utužování disciplíny někdy opatrně protestují, ale nakonec si stejně nechají vnutit nové a nové restrikce. Proč také ohrožovat krátkou kariéru nějakým přehnaně odvážným postojem? A tak se z nich pomalu stávají zaměnitelní roboti, u nichž je čip individuality vymontován hned na začátku „výrobního procesu“.
Pořadatelé čínské olympiády si musejí mnout ruce. Armáda spolehlivě pracujících a na slovo poslouchajících robotů – to je přece přesně to, co potřebují.
***
Je to, jako kdyby vám někdo předepisoval, jak se máte oblékat, když jdete se psem na procházku. Pod takovým drobnohledem nejsou snad ani politici.
O autorovi| Adam Nenadál, hlavní editor LN
