* LN Jak jste se dostal k psaní v samizdatových Lidovkách?
Znal jsem se s jejich šéfredaktorem Jiřím Rumlem a ten mě na příležitostném disidentském potlachu vyzval, abych do Lidovek nejen psal, ale abych se stal členem jejich redakční rady. Trochu jsem z toho měl strach, ale překonal jsem jej a souhlasil.
* LN Za jakých podmínek se uskutečňovala redaktorská práce?
Redakční rada, která byla v každém čísle jmenovitě uvedena, zaštiťovala skupinu mladších aktivistů, kteří se snažili o utajení - pamatuji si Jana Dobrovského a Vladimíra Mlynáře. Ti Lidovky ve skutečnosti vytvářeli. Rada přispívala texty a pravidelně se scházela k hodnocení vyšlého čísla. Sezení se odehrávala u Hejdánků v pražském bytě na Radhošťské ulici a byla náramná, protože velmi otevřená a kritická. Hostitel poskytoval nejen útočiště, ale i filozofův myslitelský nadhled, takže jsem se snažil nechybět a s dalším brněnským členem Janem Šabatou dojíždět pravidelně. Šabatova ojetá škodovka nikdy neselhala.
* LN Napadlo vás tehdy, že LN budou jednou normální deník?
Tak daleko jsem nedohlédl, aspoň ne zpočátku. Vzpomínám si však, že jsem dost nevlídně přijal myšlenku Jiřího Rumla, který v rozhovoru řekl, že Lidovky budou za příštího režimu dělat mladí novináři, a to i ti, kteří nabyli řemeslnou praxi v režimních novinách. Představoval jsem si, že podobně jako ve Francii po druhé světové válce nebude smět po převratu ve sdělovacích prostředcích působit nikdo, kdo si omočil spoluprací s proněmeckou vládou, i kdyby šlo o spolupráci na poli ryze profesionálním a apolitickém. Je to naivní, nereálná a směšná představa, ale zapřít ji neumím. Dodneška mě píchne u srdce, když vidím na obrazovce pány Dumbrovského nebo Vichnara, a se zadostiučiněním jsem přijal, když jsem tam přestal vídat paní Vařechovou.
* LN Vnímáte proměny stylu psaní a jsou podle vás k lepšímu, nebo k horšímu?
Nemám v úmyslu moralizovat. Změny vycházejí vstříc požadavkům vydavatele: chce vydělávat a těžko po něm žádat, aby byl dobročinným dárcem. Ale nebudu si hrát na naprostého vyznavače principu, že co je skutečné, je rozumné. Mně se popřevratové Lidové noviny nejvíc líbily za šéfredaktorování Jefima Fištejna, když jsem v nich čítal články, zamyšlení, komentáře psané s nadhledem a nenarážel na polobulvární příspěvky, o bulvárních nemluvě. Vím, že to bylo období, kdy náklad povážlivě klesal, a nemohlo pokračovat. Ale bylo to období, kdy jsem litoval, že jsem se kvůli politickým funkcím nemohl podílet na tvorbě LN.
* LN A co celková podoba, grafika, fotografie?
Lidovky jsou noviny koncipované tak, aby je kupovalo skoro čtvrt milionu čtenářů - a na dvě stě tisíc je prý už kupuje. Respektuju to a nestěžuju si, že můj vkus je odlišný. Grafiku nedovedu posoudit bez ohledu na to, čemu slouží. Fotografie v LN umím na první pohled odlišit od bulvárních, ale tendence mi připadá jako zřetelně sbíhavá.
* LN Co podle vás charakterizovalo psaní o kultuře, ale třeba i úvahové texty v samizdatových Lidovkách a v prvních letech po revoluci ve srovnání s dneškem?
Snažili jsme se až úzkostlivě o noblesu a tolerantnost. Vzpomínám si, jak jsem na redakčních radách žehral na texty Jiřího Hanáka, který psal sice kriticky jako všichni ostatní, ale zdál se mi výjimečný svou žlučovitostí, zapšklostí a nevelkorysostí. Dnes se od pravicových novinářů liší jen svou levicovostí. Žlučí píší takřka všichni. Ten posun si vynutila masovost, která v podmínkách svobody může kvést jen tehdy, odpovídá-li většinovému vkusu. A ten je dnes laděn žlučovitě, zapškle a nevelkoryse. Jsem přesvědčen, že se to časem může částečně pozměnit, ale bezprostřední stav je adekvátní předpřevratovému rozkladu a popřevratovému otřesu a prudké střídě hodnot: jedny zanikly nebo zanikají, druhé se ustavují pomalu a mnozí na jejich vznik nebo obnovu už nevěří. Ten proces zasahuje společnost novináře nevyjímaje. Nejsem z toho zoufalý. Prošli jsme smrtonosnou dobou a nenastalo dosud takové jaro, aby se jejího ducha podařilo vynést z obce, jako to s její loutkou dělali naši předkové. Je jen přirozené, že to v dějinách nejde.
* LN Jak jste se vy sám změnil jako autor - nemyslím jako dramatik, ale jako publicista a kritik?
Samozřejmě jsem se snažil netlouct do starých bubnů. Vím, že nadhled, který obezřetně váží všechny světlé i temné stránky posuzované věci, v soudobém českém deníku nemá místo a ani je mít nemůže. Platí biblické: Tvá řeč budiž ano, ano, ne, ne, tj. i stručná. Pokud píšu do novin -a píšu do nich čím dál méně a jsem o příspěvky čím dál méně žádán -snažím se toho návodu držet, i když většina námětů, které mě trápí, nejde podle něj zpracovat. Vnitřně diskurzivní texty patří do speciálních periodik. I ona díky Bohu vycházejí, takže nemám pocit, že jsem jako politický publicista bez možností.
* LN Jak jste si tenkrát vybíral to, o čem jste referoval?
Psal jsem jen o tom, co mě vzrušovalo do té míry, že nenapsat o tom bylo nemožné. Ze stejných pohnutek jsem psal hry. Musím však dodat, že jsem nikdy nebyl novinářem z povolání nuceným plnit provozně autorské povinnosti. Host do domu byl měsíčník literárně uměleckých nároků a členem redakce Lidových novin připravovaných na konci šedesátých let jsem byl jen in spe - dohodl jsem si s jejich designovaným šéfredaktorem A. J. Liehmem, že nastoupím k 1. lednu. Plácli jsme si v redakci tehdejších Literárních novin v Betlémské ulici v poledne 20. srpna 1968.
* LN Máte k Lidovým novinám osobní vztah?
Nezříkám se toho, že jsem v předpřevratovém období v Lidových novinách působil. Mám k nim zvláštní vztah, jaký k žádným jiným českým novinám už nenajdu. Ale mé noviny to nejsou.
***
20 let obnovených LN Na samizdatové Lidovky v seriálu rozhovorů vzpomínají Milan Uhde, Jiří Dienstbier, Petr Pithart, Pavel Rychetský, Jiřina Šiklová a Rudolf Zeman
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
