Žádost z minulého týdne, v níž Zdeněk Jičínský žádá Ústavní soud o zrušení zákona o založení Ústavu pro studium totalitních režimů, podepsalo dalších 56 poslanců ČSSD. Dikce žádosti však budí dojem, že ji signatáři ani nemohli celou číst. Sám Zdeněk Jičínský do komunistické strany vstoupil v roce 1952. O dva roky později začal vyučovat na Vysoké škole politické v Praze, jak uvádí ve svém životopisu na stránce sociální demokracie. V 60. letech přitom patřil k lidem, kteří se snažili dát komunismu lidskou tvář.
V žádosti Jičínský vysvětluje, že nelze období let 1948-1989 nazývat totalitou. Také proto by vznikající Ústav pro studium totalitních režimů měl být zrušen. Již druhá polovina 50. let podle něj znamenala uvolnění a 60. léta pak nelze jako totalitní označovat vůbec, protože přece směřovala k demokratizaci společnosti. A měla prý tolik zásadních vymožeností: například děti z nemanželského lože byly před zákonem zrovnoprávněny s ostatními.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Nezmiňuje už, že nedošlo k obnovení sociálnědemokratické strany ani v roce 1968: ač o to řada jejích představitelů usilovala. Strana byla obnovena až v roce 1990.
Jak tedy fungoval režim, který byl podle Jičínského netotalitní?
Podivná smrt Na Vánoce 1953 se vypravilo několik agentů československé rozvědky do Salcburku ke zvláštní akci. Večer před Štědrým dnem přiotrávili a v kufru auta unesli do Československa posledního předsedu sociálnědemokratické strany. Většina sociálních demokratů, kteří odmítli spojení strany s KSČ a zůstali doma, už byla tou dobou ve vězení. Tam se po nechtěném návratu ocitl i Bohumil Laušman - s rozsudkem odnětí svobody na sedmnáct let. Další oběti přibývaly - v roce 1955 proběhla druhá vlna politických procesů se sociálními demokraty. Ve stejné době projednávalo komunistické vedení stížnosti na „nedostatky“ při vyšetřování sociálních demokratů, ale paralelně ve stejné době nechávalo nové zatýkat.
V roce 1963, po deseti letech v kriminále, měli Bohumila Laušmana propustit na svobodu. Den předtím Laušman zahynul v kriminále dodnes neobjasněnou smrtí -patrně na následky pseudolékařských pokusů na vězních.
Další politické rozsudky pak vynášely české soudy bez povšimnutí veřejnosti dál a dál. V sedmdesáti procesech bylo odsouzeno více než dvě stě padesát sociálnědemokratických představitelů k vysokým trestům. Ve vězení proto zůstávala celá řada z nich ještě na počátku pokrokových 60. let. V roce 1968 nebyli rehabilitováni. Došlo pouze k rehabilitaci vysoce postavených členů komunistické strany. Paralelně v době, kterou vnímá Jičínský jako proces obrody, byli zatýkáni další a další nevinní lidé. Mašinérie na výrobu politických vězňů se nezastavila.
Jičínský v žádosti Ústavnímu soudu překvapivě banalizuje justiční vraždy a procesy jako násilné akty, které „byly projevem protiústavní protizákonné praxe státních orgánů“, což odpovídá dikci komunistů nikoliv 60., ale 50. let, proti kterým se on sám stavěl, když mj. v roce 1963 úspěšně prosazoval jako člen tehdejší rehabilitační komise úplné očištění Gustáva Husáka z obvinění z buržoazního nacionalismu. Nakonec musel pro své liberální názory komisi, ve které působili mj. Vasil Biľak či Jozef Lenárt, sám opustit. Gesto dobré vůle?
Procesy s lidmi uvnitř vlastní partaje komunisté ještě v 60. letech omlouvali jako „nezákonnosti“, tedy jako omyly, se kterými nemělo politické vedení nic společného. Nastolení diktatury proletariátu tedy jako by nebylo politickým programem, ale překročením pravomocí bezpečnostních složek. Takové vysvětlení zdůvodnilo další trvání vedoucí úlohy KSČ ve státě. Ostatních 431 000 nespravedlivě uvězněných lidí muselo na svou rehabilitaci počkat do roku 1990.
Ani neostalinská doba „normalizace“ se nevyhnula vraždám na nevinných lidech, ač k nim již nemohlo docházet masově a v přímém rozhlasovém přenosu či za účasti veřejnosti jako v 50. letech. Lidé ale umírali pořád, i když v tichosti vyšetřoven Státní bezpečnosti, ve vězeních, na státních hranicích a jinde. Augustin Navrátil a celá řada jiných byla uvězněna v psychiatrických léčebnách ještě v 80. letech. Československo zůstalo vlivem rigidního komunistického vedení izolované mnohem více než východní Německo či Maďarsko a Polsko. A to nejen vůči Západu, ale i směrem k ostatním zemím sovětského bloku.
Podpisy Jiřího Paroubka a celé řady významných představitelů ČSSD pod žádostí Ústavnímu soudu působí zcela formálně. Pochybuji, že Jičínského dvanáctistránkový právní rozbor všichni podepsaní celý četli. Pochybuji, že ho vůbec psal Zdeněk Jičínský, který je pod žádostí podepsán jako první. Sociální demokracie se ke své minulosti přitom hrdě hlásí - celá řada jejích představitelů se ke komunistům nepřidala a nesla kruté následky.
V roce 1990 stranu obnovovali sociální demokraté, kteří celou dobu nesvobody bojovali proti komunismu z USA a z Československa uprchli po únoru 1948 - Jiří Horák či Radomír Luža. Žádost spíše vypadá jako dobře míněné gesto dobré vůle vůči KSČM před prezidentskou volbou.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Pavel Paleček, historik, producent
