BERLÍN/PRAHA Vyhlazovací tábor Sobibor nedaleko polského Lubinu postavili nacisté v roce 1942 v rámci „Akce Reinhard“ neboli plánu na vyhlazení židovského obyvatelstva v okupovaném Polsku. Na řadu ale postupně přišli i Židé z Německa, Francie, Československa a Nizozemí.
Předpokládá se, že nacisté zde za 18 měsíců poslali do plynových komor okolo 250 tisíc lidí.
Tábor vedlo okolo 30 mužů z řad nacistických jednotek SS. Asistovala jim skupina 90 až 120 dobrovolníků z východní Evropy, známá pod názvem Trawniki podle pracovního tábora na území Polska, ve kterém prošli výcvikem. Nyní souzený John Demjanjuk byl jedním z nich.
Nejpodřadnější práce v táboře vykonávala skupina vězněných Židů. Mezi nimi byl i Philip Bialowitz, kterému se díky tomu podařilo válku přežít. Nedávno podal BBC svědectví o hrůzách, které se v Sobiboru děly.
Nacisté si ho vybrali hned po příjezdu do tábora. Spolu s jeho bratrem ho oddělili od příbuzných. „Řekli jsme jim sbohem. Dokonce i moje sedmiletá sestřenice věděla, že zemře,“ vzpomínal. Bialowitz byl přidělen k vězňům, kteří pomáhali vykládat vagony s Židy přijíždějícími do tábora. Také odklízeli mrtvá těla v případě, že někdo transport nepřežil.
Zatímco polští Židé stejně jako Bialowitz věděli, že Sobibor je vyhlazovací tábor, ti z ostatních zemí prý neměli tušení, co je tam čeká. „Židy z Holandska nacisti klamali, udržovali je v přesvědčení, že budou přesunuti jinam,“ vzpomínal Bialowitz. „Pomáhal jsem jim ven z vlaků se všemi jejich zavazadly. Srdce mi krvácelo, když jsem si uvědomil, že za půl hodiny z nich bude jen popel. Nemohl jsem jim to říci. Nesměl jsem mluvit. Ale i kdybych jim to řekl, nevěřili by mi, že zemřou,“ svěřil se.
Vězňové se vzbouřili Skupině vězňů, kteří byli nuceni otročit nacistům, se v říjnu 1943 podařila vzpoura. Ti, kteří měli za úkol přebírat oblečení po zavražděných, dávali stranou vybrané kusy prádla a bot. S jejich pomocí pak lákali stranou dozorce SS a jednoho po druhém je zneškodňovali. Než celá věc vyšla najevo, podařilo se jim zabít 12 nacistů. V následném zmatku uniklo 300 vězňů do okolních lesů. Většinu z nich ale Němci pochytali a zabili. Jen 64 včetně Bialowitze se dožilo konce války.
„V Sobiboru byl život peklo,“ líčil Bialowitz. „Ale pomstili jsme se. Unikli jsme, abychom světu řekli, co se stalo. Vybojoval jsem vítězství nad Němci. Založil jsem si novou rodinu s pěti dětmi a 14 vnoučaty. To je mé největší vítězství,“ uzavřel. Po vzpouře v roce 1943 nacisté zbývající vězně zabili a tábor zdemolovali. Na jeho místě stojí dnes muzeum.
Proces s jedenácti hlavními veliteli v Sobiboru na území bývalého Polska proběhl v polovině 60. let. Jeden spáchal sebevraždu, jeden dostal doživotní vězení, pět bylo odsouzeno na tři až osm let a čtyři byli osvobozeni. Odděleně byl veden proces s velitelem tábora Franzem Stanglem. Ten dostal v roce 1970 doživotí.
Vyhlazovací tábor Nacisté ho vybudovali v květnu 1942 na území okupovaného Polska v blízkosti Lubinu na ploše 600x400 metrů. Vznikl v rámci nacistického plánu na vyhlazení polských Židů. Postupně sem ale byli přiváženi i Židé z Německa, Francie, Československa a Nizozemí. Podle dostupných informací zde v plynových komorách zahynulo okolo 250 000 lidí. Tábor nacisté zrušili v říjnu 1943 po vzpouře skupiny vězňů.
Sobibor
