Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Netvařme se, že máme na všechno

Česko

ÚHEL POHLEDU Ze všech stran slyšíme, a je to bohužel pravda, že náš systém zdravotního pojištění směřuje do deficitu v rámci jednotek až desítek miliard korun. V našem systému má bezesporu největší odpovědnost ministerstvo zdravotnictví a potažmo plátci zdravotní péče, tedy zdravotní pojišťovny.

Zatímco motivací praktikujícího lékaře v terénu nebo v nemocnici by mělo být zejména zlepšení zdravotního stavu konkrétního pacienta, tak motivací managementu nemocnice může být snaha získat finance na nový přístroj, který jí bude v budoucnu přinášet nové a nové výkony, a tím i platby zdravotních pojišťoven. Zde už převažuje motivace ekonomická. Tvůrci zdravotní politiky státu, zejména ministerstvo zdravotnictví, musí kombinovat dvojí pohled na věc. Na jednu stranu je svrchovaným cílem zlepšovat nebo alespoň zachovat současnou úroveň zdravotní péče, na druhou stranu udržet financování v takové míře růstu, která je z pohledu veřejných i soukromých zdrojů udržitelná.

Předně si je třeba uvědomit, že rozhodování o rozdělení zdrojů je nevyhnutelné, nelze jej odložit a vždy bude mít konkrétní dopady. V ideálním světe bychom měli mít maximální míru dostupných informací, aby toto rozhodnutí bylo racionální, v reálném světě jsme na tom mnohem hůře. Pokud se stát nebo pojišťovna rozhodne financovat nákladnou péči, která před tím nebyla hrazena, například nové léky nebo přístroj, je v tomto rozhodnutí implicitně obsaženo, že na jiný typ zdravotní péče nebudou finance. Tak třeba nákup drahých přístrojů nebo léčiv může omezit prostředky na prevenci kardiovaskulárních onemocnění nebo léčbu pacientů s diabetem. Netvařme se již konečně, že máme na všechno, zdroje jsou prostě limitované. Ani pokud nezařadíme nové postupy a technologie do hrazené péče, není dopad tohoto rozhodnutí či nerozhodnutí nulový, protože se bude stále používat současný standard, který může být dokonce ve svém důsledku nákladnější a méně účinný než nový léčebný postup.

Stejným pohledem se můžeme podívat na hustotu sítě nemocnic a počet lůžek na tisíc obyvatel, kde jsme nad evropským průměrem. Nezlepšil by se v úhrnu zdravotní stav obyvatelstva, pokud bychom některé nemocnice zrušili a získané prostředky vložili do efektivnější péče v první linii, na úrovni praktických lékařů, nebo na podporu vzácných onemocnění? Toto jsou vše relevantní otázky, před kterými nelze utéct. Měřitelné náklady a výsledky Ve všech vyspělých zdravotních systémech stojí před podobným typem rozhodování, ale na rozdíl od České republiky již nalezli metodiku, která minimalizuje omyly v rozhodovacím procesu a ve svém důsledku i plýtvání veřejnými prostředky.

Od 70. let dvacátého století jsou do rozhodovacího procesu v západní Evropě, ale také severní Americe, Austrálii a jihovýchodní Asii implemetovány principy hodnocení zdravotnických technologií (Health Technology Assessment). Každá nová technologie ve zdravotnictví, ať už se jedná o léky, přístroje, preventivní postupy nebo operační metody, má své měřitelné náklady a výsledky. Náklady jsou zjednodušeně prostředky, které za vykázané výkony platí zdravotní pojišťovny, a výsledky jsou měřitelné změnou ve zdravotním stavu pacienta. Tou může být prodloužení života, zabránění vzniku komplikací nebo významné zlepšení kvality života. Omezené finance jsou v těchto systémech vkládány do takových technologií, kde za výhodnou cenu získáme největší zdravotní prospěch. Nenechme se mýlit, že to jsou vždy ty nejlevnější postupy, vždy jde o vyvážený poměr mezi náklady a přínosy.

Získat kvalitní a relevantní informace o nákladech a přínosech zdravotnických technologií je obtížné a metodicky složité. Ve většině zemí byl tento výsostně odborný proces svěřen takzvaným HTA agenturám, které předkládají politikům a zdravotním pojišťovnám nezávislé hodnocení nákladů a přínosů zvolených technologií. Takové agentury dnes standardně fungují i v Polsku a Maďarsku nebo pobaltských zemích.

Ti, kdo rozhodují, a opět to mohou být zejména zdravotní pojišťovny nebo stát, v našem případě například v otázce povinného očkování, mají k dispozici objektivní informace, kam je z dlouhodobého pohledu výhodné investovat ekonomicky omezené zdroje ze zdravotního rozpočtu. Taková doporučení mohou být i politicky nepopulární, jako například nehradit některé nákladné léky v onkologii nebo nepoužívat operační roboty v nemocnicích.

U nás zatím ochota vydat se touto cestou není patrná a jasně ji neformulovala ani současná vláda. Pokud do rozhodování o více než dvou stech miliardách ročně pustíte objektivní metodiku a kritéria, omezujete si dobrovolně prostor rozhodovat na základě subjektivních, mnohdy netransparentních pohnutek. A takovou odvahu zatím naše politická reprezentace nenašla. Doufejme, že se to změní, protože nás čekají hubené roky, kdy v důsledku demografického vývoje bude extrémní nedostatek finančních prostředků ve zdravotnictví. Jednoduše si již nemůžeme dovolit plýtvat penězi na nákladově neefektivní způsoby prevence a léčby.

***

V rozhodnutí financovat nákladnou péči, která předtím nebyla hrazena, je implicitně obsaženo, že na jiný typ zdravotní péče nebudou finance

O autorovi| TOMÁŠ DOLEŽAL, farmakoekonom Autor je zástupcem Institutu pro zdravotní ekonomiku a technology assessment, o. p. s.

Autor: