Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Neumím být mimo realitu

Kdysi objevil Janu Brejchovou, podílel se na přípravě původní verze Císařova pekaře, natočil na svou dobu převratný film o poctivém učiteli v nepoctivé době. Ladislav Helge (80), který patřil ke strůjcům československého filmového zázraku, pětačtyřicet let netočil. V sobotu jeho portrét a poslední snímek Stud z roku 1967 o tom, jak si zachovat tvář, uvidí diváci ČT 2 v cyklu Zlatá šedesátá.

* LN Koncem šedesátých let a v době sovětské srpnové okupace jste se angažoval jako představitel FITES, což byla progresivní organizace filmařů. Proto jste pak už nesměl točit. Skončil jste na jedné košířské poště a k filmu jste se dostal už jen vlastně inkognito. Jaké to bylo?

Neříkám, že lehké, měl jsem tři děti, dceru vážně nemocnou... Na té poště jsem byl pět let. Pak jsem našel inzerát, že Laterna magika shání pomocného režiséra. Tak jsem tam zavolal, že už mi to leze na nervy. Milena Honzíková mi zavolala, že pro mě vymysleli místo někoho, kdo hlídá představení, zajišťuje takovou denní péči, aby se ten kus, který se hrál nepřetržitě dlouhou dobu, nerozklížil. Musel mě schválit až na ÚV KSČ tajemník pro kulturu Havlín. Zaplať pánbů, že to bylo, Laterna magika se ke mně zachovala velmi gentlemansky, tak jako k mnohým předtím od Formana, Svitáčka, Passera nebo Evalda Schorma.

* LN Začínal jste jako pomocný režisér a z těch časů se vám připisují lecjaké zásluhy. Například jste pro film objevil mladičkou Janu Brejchovou...

A Hynka Bočana, to je pravda. Všechny děti, které se objevily ve filmu Olověný chléb, jsou moje nálezy. Já byl pomocný režisér Jiřího Krejčíka, on šel ale od jednoho zamítnutého scénáře k dalšímu, šli jsme vždycky spolu, takže jednoho dne studio řeklo dost, rok jste nedělal film, a nasadilo mě na Sequensův Olověný chléb. Byl jsem tam ale jen na přípravné práce, protože pak už zase začínal točit Krejčík a já se vrátil k němu.

* LN Ale našel jste celou tu partu dětí?

Ještě jsem je připravil ke kamerovým zkouškám. Prošel jsem tehdy neuvěřitelnou spoustu škol. Janu si pamatuju, to bylo ve staré prosecké škole, padla mi okamžitě do oka, to bylo hned vidět, že je talent, stejně tak Hynek Bočan.

* LN Jako Krejčíkův asistent jste byl také u toho, když se chystal Císařův pekař. Co se vlastně stalo, že zaměnili režiséra a místo Jiřího Krejčíka pak ten film natočil Martin Frič?

I tam jsem byl jen na začátku, dostal jsem sice roční odklad od vojny, ale pak jsem musel narukovat. Podle mě bylo neštěstí v tom, že se na tomhle filmu sešla parta géniů. Werich, Trnka, Krejčík, kameraman Stalich, který v tom taky sehrál neblahou roli... Přitom Jan Werich si Krejčíka vybral, velice si vážil jeho filmu Svědomí, takže si ho v podstatě vyžádal. Měl k němu výborný vztah, ale pozvolna zjišťoval, že to nebude tak jednoduché, aby na to, co on řekne, režisér automaticky kývl. A také začal být znepokojen obsazením. Krejčík si obsadil Zdeňka Štěpánka, ten tam pak za Friče zůstal, potom Karla Högera jako Kellyho, prostě nejlepší herce, a Werich to bral jako sólo na trubku a konflikty pomalu narůstaly. Jiří Trnka měl na to čuch a říkal: „Helge, tohle neskončí dobře.“ Pořád to tam bobtnalo, bobtnalo, až to krachlo. Ale je to škoda, protože s Krejčíkem by to byl úplně jiný film.

* LN Nechal jste se slyšet, že vás vzrušoval politický film. V době, kdy jste začínal s režií - to byla druhá polovina padesátých let -, to ale nebylo zrovna jednoduché. Byl jste mladý a naivní?

Když je člověk velmi zaujatý tím, co dělá, vnímá realitu kolem sebe filtrovanou tím tvarem, jaký chce vytvářet. Byl jsem vlastně na začátku klikař, Krejčík mi přihrál Školu otců, kterou Ivan Kříž původně nabídl jemu. Krejčík mu dal tip na mě, že jsem měl docela dobrou pověst jako pomocný režisér, uměl jsem to s dětmi, a tohle školní téma slibovalo takový malý nenápadný film. Bezkonfliktně jsme napsali scénář, který měl jiný, pozitivní konec, a najednou nad poslední verzí mě napadlo - poctivý učitel v politické situaci té doby logicky musel prohrát. To byl rok 1958. Tak jsme vyznění změnili, film měl dobrý ohlas, ujala se toho filmová kritika, hlavně Literární noviny. Škola otců měla kliku, že od ní nikdo nic nečekal, a tak unikla pozornosti schvalovačů...

* LN Přesto si myslím, že v té době točit současné téma bylo krajně nebezpečné, jestliže jste chtěl být pravdivý...

Já jsem jako divák generačně odkojený neorealismem a britským poválečným civilismem, pro mě bylo nepředstavitelné dělat třeba historický film, investovat energii do vytváření nějaké umělé reality. Mě současnost vzrušovala, odjakživa jsem byl čtenář novin, vytvářel jsem si svůj názor a nedovedl jsem si představit, že bych byl mimo realitu.

* LN Po Škole otců přišla Velká samota a tam se stalo, že vás donutili změnit pesimistický závěr na optimistický. Jak jste to nesl?

Kompromis je psychologicky vždycky velká rána. Cítil jsem se jako prostitut, protože jsem to neudělal sobě, ale tomu filmu. Podlehl jsem, pro to není odpuštění. Režisérskou odpovědnost považuji za absolutní. Já jsem to udělal, změnil jsem konec a ten film dostal přes držku. Původně to končilo tak, že zatímco zvukově běží dožínky, hrdina, kterého hrál Július Pántik, je sám u flašky a rozbrečí se.

* LN Přesto to musel být pozoruhodný film. Na plzeňském Finále dostal cenu filmové kritiky...

Ale vydržela mu jen čtyřiadvacet hodin. Seděl tam sovětský kulturní přidělenec, ten si přes ÚV KSČ nechal svolat stranickou buňku novinářů a ti stejně, jako rozhodli předtím, tak to zase zvrátili. Jediný, kdo hlasoval proti, byl Antonín Novák z Kina. Cenu pak dostal Král Šumavy. To ale není důležité, horší je, že pak nastalo období mých totálních tvůrčích rozpaků. Tím, že jsem pětačtyřicet let netočil, nemohl jsem přemýšlet o nových projektech, zato jsem měl čas analyzovat svoje chyby. To, co jsem natočil mezi Velkou samotou a Studem, je průměr, a to si někdy asi i lichotím. Bylo to takové tápání.

* LN Filmem Stud o funkcionáři, který si chtěl zachovat tvář, jste se se svým svědomím vyrovnal, naneštěstí to byla vaše poslední příležitost. Kvůli aktivitě ve Filmovém a televizním svazu jste pak byl nadlouho, vlastně napořád od filmu odstrčen...

FITES v té době znamenal vnitřní soudržnost generační, kupříkladu jsme si vyměňovali scénáře podle toho, komu líp seděly. Třeba Otakar Vávra vychoval celou tu dobrou generaci režisérů a i přes všechny své osobní vlastnosti je dovedl hájit a prosazovat. A současně se vytvořila optimální organizace tvůrčí práce. Což je mi nejvíc líto, že se to vytratilo jak z filmu, tak z televize. Rozbitím centrálního systému se ztratily tvůrčí skupiny s dramaturgy. To všechno pomáhalo generaci, která přišla po nás a která pak to, co my připravili, vytvořila. Ten československý filmový zázrak.

* LN Leckdo říká, že čtyřicet let tu nebyla žádná pořádná kultura, co vy na to?

To je nesmysl. Co tedy ta kinematografie, co skvělá česká poezie? Takhle mluvil například ministr Tigrid a velmi tím klesl v mých očích. To bylo neomluvitelné, protože to není pravda. On to pochopitelně ani neznal, nemohl kupříkladu vidět vývoj českého divadla, to byla fantastická etapa, celá světová dramatika se tu hrála, vznikla malá divadla... I v době, kdy existovaly mantinely ve svobodě projevu, byla silná tvůrčí období. S kulturou je to totiž tak: jakmile zjistí, že je nějaká šance, vystrčí tykadla a hned se někde projeví.

* LN Jak by se podle vás utvářela vaše kariéra, kdyby nepřišel zákaz a mohl jste natáčet filmy dál?

Těžko říct. Mám dojem, že bych v tom asi plul stejně jako třeba Jiří Krejčík. Dlouhé prodlevy od filmu k filmu, ale protože Krejčík je profesionálnější režisér než já, tak bych to asi měl komplikovanější. Ale muselo to dopadnout, jak to dopadlo, tím, že jsem se angažoval ve FITES a rozhodl se vydržet až do těch „hrdel a statků“... Co mě mrzí? Chtěl jsem strašně dělat film o ilegální odbojové skupině Předvoj, to byli ti, které jako poslední popravili v Terezíně, dvaapadesát lidí. Ta látka mě fascinovala. Poprvé jsem ji nabízel ve skupině Ladislava Fikara někdy v roce 1965 až 66, on říkal - zbláznil ses, na to není doba. Komunistická mládež, scházela se v evangelickém kostele... Oni byli jakousi předzvěstí reformního komunismu, který přišel potom o hodně později. Členem té skupiny byl například osmnáctiletý Karel Kosík. Nabízel se, že půjde na popravu místo Karla Hiršla, který skupinu vedl a pochopitelně Kosíkův návrh odmítl. To bych byl dělal rád, ale nebyla k tomu vůle.

* LN A jakou látku byste natočil, kdyby to bylo možné, nyní?

Co jsem nenatočil, a je mi to strašně líto, je Horečka Karla Pecky. Ano, to je jediná látka, kterou bych hypoteticky točil i dnes, což samozřejmě už v osmdesáti nepřichází v úvahu, ale je to tak.

* LN Ale už jste se o ni pokoušel , co se stalo?

To byl zvláštní případ. Já jsem četl knížku a zanedlouho nato mi volal z Barrandova Bor, jestli bych si nepřečetl Horečku. Já, že to znám a že by to byl film jako hrom. Tak jsem se dal dohromady s Karlem Peckou, velice jsme si rozuměli a spřátelili jsme se, ale ta předloha měla jedno úskalí, a to je jistá dvojlomnost. První část, která se odehrává v lágru, je fascinující. Ale pak nastává ta pražská epizoda, trošku literární konstrukce, rádoby intelektuálská, a ty dvě půlky nějak nešly dohromady. My se nad tím dlouho trápili, nakonec jsme to dokopali až k tomu risku, že začneme. A v první filmovací den jsme měli točit za Trojským mostem závěr: policajti hrdinu rozstřílejí. No ale byl 21. srpen 1968.

* LN A po listopadu jste se k tomu nemohli vrátit?

Mohli a vrátili, v roce 1990. A tenkrát jsem jedinkrát v životě viděl toho Karla neuvěřitelně naštvaného. Byli jsme jednat na skupině, že by se tento náš záměr obnovil, jenže tam byl posudek objednaný u jisté mladé dramaturgyně, která vůbec netušila, oč jde. Říkala v něm - copak tady byly nějaký lágry? Tak jsme se vypotáceli do takového horkého dne, vidím to jako dneska, a řekli si, že tak už nikdy. Byli jsme z toho oba velice špatný.

* LN Řekla bych, že právě proto, že ta mladá dramaturgyně nic nevěděla, se to mělo natočit. Někdo by jim to říct měl.

Souhlasím, ale copak někdo od té doby Peckovu Horečku vydal? A vydá ji dneska? Zajímá to někoho? Každá generace má právo říct, my máme svoje starosti, zmlkněte. Možná, až dorostou, začnou se ptát. Jenže naše děti se ptaly kontinuálně. To bylo to naše svědomí, které nás neustále pronásledovalo, museli jsme vysvětlovat, co bylo... Každopádně pokud jde o Pecku, je to dluh.

* LN Litujete něčeho po všech těch letech?

Jsem, jaký jsem, dělal jsem věci z vlastního rozhodnutí, na osud nenaříkám. Jen je mi líto, že jsem skončil, kdy člověk profesionálně dozrává, ve čtyřicítce už leccos umí a ví, má schopnost sebereflexe. V tu dobu končit je těžké.

S kulturou je to totiž tak: Jakmile zjistí, že je nějaká šance, vystrčí tykadla a hned se někde projeví.

Autor: