Jméno Marttiho Ahtisaariho, čerstvého nositele Nobelovy ceny za mír, není ve světě nijak neznámé. V minulosti se hned několikrát objevilo na titulních stránkách novin. A nejen v dobrém. Koneckonců, ač jednu dobu zastával úřad prezidenta, je to v první řadě diplomat, přesněji řečeno vyjednavač, a ti se ve své nevděčné roli při řešení složitých konfliktů dost často stávají zosobněním nespravedlnosti.
Tak na něj například dodnes nahlížejí Srbové v souvislosti s jednou z jeho nejproslulejších iniciativ - takzvaného Ahtisaariho balíčku, jenž měl vyřešit krizi v Kosovu. „Albánská mafie si koupila Ahtisaariho!“ hlásaly tehdy palcové titulky srbských deníků. „Jeho cena: čtyřicet milionů eur a dvě prostitutky.“
Jedenasedmdesátiletý Ahtisaari má v sobě něco, co ho vyloženě předurčuje, aby dokázal vyjednávat s demagogy a despoty, jako byl někdejší srbský prezident Slobodan Miloševič. Možná je to tím, že je Skandinávec a jako takový umí být neústupný a trpělivý zároveň.
Důležitou roli v jeho nazírání světa ale hrají i geografická poloha a historie jeho země.
Finové jak známo sousedí s Rusy a jen obratné diplomacii vděčí za to, že vedle nich dokázali přežít. Zároveň Rusům rozumějí jako málokdo v Evropě (i to bylo při řešení konfliktu v Kosovu důležité, vzhledem k ruské podpoře Srbů).
Ahtisaari se narodil ve Viipuri, dnešním ruském Vyborgu, kam jeho pradědeček přivandroval z Norska. Studoval pedagogiku (jistou dobu pak i učil) a vedle finštiny si osvojil švédštinu, francouzštinu, angličtinu a němčinu.
V roce 1960 zamířil do pákistánského Karáčí. Cestování a delší pobyt v cizí zemi jsou pro diplomata nejlepší školy a právě Ahtisaari je toho dobrým příkladem. Po návratu do Finska studoval v Helsinkách na polytechnice, ale na Pákistán ne a ne zapomenout - chtěl zůstat v kontaktu aspoň na dálku, a angažoval se proto v humanitárních organizacích, jež pomáhaly v zemích třetího světa. V roce 1965 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí a brzy se vypracoval až na zástupce šéfa odboru pro zahraniční pomoc.
U zemí třetího světa zůstal i jako diplomat. V roce 1973 byl jmenován velvyslancem v Tanzanii, přičemž do oblasti jeho „působnosti“ spadaly ještě Zambie, Somálsko a Mosambik. V Tanzanii tehdy navázal styky s namibijským hnutím SWAPO, které bojovalo za osvobození země (tehdejší Jihozápadní Afriky) od nadvlády Jihoafrické republiky. A právě Namibie byla další Ahtisaariho zastávkou, i když pomyslnou, protože vykonával jen symbolický úřad zvláštního zmocněnce pro Namibii (při Organizaci spojených národů). Tehdejší jihoafrický režim takový titul odmítal, a finský diplomat jej tudíž vedl z New Yorku. Do „terénu“ se vrátil až o několik let později, v roce 1988. O rok později skončila jednání o nezávislosti Namibie, země získala svobodu, ale Jihoafričané měli strach, aby se jim Namibijci během stahování a vyklízení pozic nemstili. Jednali proto s Ahtisaarim o tom, že by v zemi ještě nějakou dobu zůstali jihoafričtí vojáci. Ahtisaari se souhlasem váhal a málem se mu to vymstilo. Z vyšetřování, jehož závěry byly zveřejněny před osmi lety, totiž vyplynulo, že na něj jihoafrická CCB (tajná služba) poslala dva agenty - cílem prý nebylo finského diplomata zabít, nýbrž dát mu „za vyučenou“. Z výprasku nakonec sešlo. Ahtisaari totiž na poslední chvíli zrušil schůzku v hotelu, před kterým si na něho agenti chtěli počkat. Populární prezident Jeho návrat domů byl triumfální. V roce 1991 se stal ministrem zahraničí a o dva roky později přijal nabídku sociálních demokratů a kandidoval na prezidenta. Finové tehdy poprvé volili hlavu státu přímo a většina se jich, byť těsně, přiklonila k Ahtisaarimu.
Nový prezident narazil hned na začátku svého volebního období. Tehdejší premiér Esko Aho totiž těžce nesl jeho „vměšování se“ do zahraniční politiky. Ta je výhradně věcí vlády, tvrdil. Ahtisaari ale nechtěl zůstat figurkou v pozadí a řešil i aktuální problémy doma, jako byla rostoucí nezaměstnanost.
Cestoval nejen za hranice, ale i po Finsku a jeho popularita mezi lidmi rostla. Právě jemu vděčí Finsko za to, že je členem Evropské unie. Ahtisaari totiž vstup do unie vehementně podporoval a rok po nástupu do úřadu prezidenta lidi přesvědčil, aby v referendu řekli unii „ano“.
Jedním z prvních, kdo Ahtisaarimu blahopřáli k zisku Nobelovy ceny za mír, byl indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono. Indonésie totiž vděčí bývalému finskému prezidentovi za ukončení vleklého a krvavého konfliktu v provincii Aceh. Oblast severního výběžku ostrova Sumatra terorizovali takřka tři desítky let rebelové z takzvaného Hnutí za svobodný Aceh (podle odhadů přišlo během devětadvaceti let bojů o život více než deset tisíc lidí).
Mírová jednání se vedla před třemi lety ve Finsku pod záštitou Ahtisaariho Iniciativy pro krizový management. Po sedmiměsíčním maratonu bylo v srpnu 2005 podepsáno příměří.
Fiasko v Kosovu Ahtisaari se v uplynulých letech angažoval v celé řadě dalších mírových jednání. Zdaleka největší ohlas měla jeho role v srbsko-kosovském konfliktu.
Do dění na Balkáně přitom zasahoval už od začátku 90. let (byl členem Pracovní skupiny pro Bosnu a Hercegovinu při Mezinárodní konferenci o bývalé Jugoslávii).
Konflikt v Kosovu se OSN snažila řešit léta, ale marně. Když tam pak v roce 2004 došlo k velkým nepokojům, rozhodla se OSN pro radikální změnu strategie. Svolala do Vídně schůzku nejvyšších představitelů z Prištiny a Bělehradu, aby se za její asistence dohodli. Tým vyjednavačů OSN vedl Ahtisaari. Jednalo se takřka nepřetržitě dlouhých čtrnáct měsíců.
Řešením měl být už zmiňovaný Ahtisaariho balíček, který Kosovu zaručoval jakousi formu samosprávy, ale zároveň garantoval bezpečnost v Kosovu usazené srbské menšině. V průběhu let pak měla země dosáhnout úplné samostatnosti. Zatímco na Západě se Ahtisaariho plán setkal s nadšeným ohlasem, v Bělehradě, a hlavně pak v Moskvě, ho zamítli.
Přestože „balíček“ nakonec skončil u ledu, Ahtisaariho vize se pomalu, ale jistě naplňuje. Letos v únoru vyhlásil kosovský parlament nezávislost, kterou od té doby uznalo na padesát zemí, včetně Česka.
***
Ze života diplomata a prezidenta
Martti Ahtisaari se narodil 23. června 1937 ve Viipuri, dnešním ruském Vyborgu. Vystudovaný pedagog nastoupil do diplomatických služeb v roce 1965. V 70. letech působil jako velvyslanec v Tanzanii a poté vykonával funkci zvláštního zmocněnce OSN pro Namibii. Podílel se na mírovém úsilí OSN v bývalé Jugoslávii (1992-1993). V roce 1994 byl zvolen finským prezidentem. V 80. letech sjednával mír v Namibii, poté se mimo jiné účastnil jednání o odzbrojení Irské republikánské armády (IRA) nebo o ukončení občanské války v indonéské separatistické provincii Aceh.
Důležitou roli v jeho nazírání světa hrají i geografická poloha a historie jeho země. Finové sousedí s Rusy a jen obratné diplomacii vděčí za to, že vedle nich dokázali přežít.
Jihoafrická CCB na něj poslala agenty - cílem prý nebylo diplomata zabít, nýbrž dát mu „za vyučenou“. Z výprasku nakonec sešlo.
O autorovi| Pavel Černý, redaktor LN
