Alana Okeho, představitele hlavní role spisovatele Gustava von Aschenbacha v zítřejší premiéře opery Benjamina Brittena Smrt v Benátkách ve Státní opeře, české publikum už zná. V roce 2000 hostoval v pražském Národním divadle s Opera North z Leedsu v Juliettě Bohuslava Martinů. Oke má ve svém repertoáru i řadu Janáčkových rolí. Po úspěšné kariéře v barytonovém oboru se od roku 1992 prosadil jako tenorista. V koprodukční inscenaci Smrti v Benátkách se jako Aschenbach už představil na festivalech v Aldeburghu a Bregenzu, následovat bude Lyon a Toronto. V nedávné době slavil úspěch jako Gándhí v opeře Philipa Glasse Satyagraha na scéně Anglické národní opery v Londýně i Metropolitní opery v New Yorku.
* LN Oproti Gándhímu je Aschenbachův příběh vlastně malicherný a svým způsobem trapný – Aschenbach není právě příkladem moudrosti stáří. Našel jste pro něj porozumění a v jeho portrétu něco sympatického?
I když se Gándhí jeví jako dokonalý člověk, myslím, že takový není nikdo. Aby byly portréty věrohodné, je dobré najít něco špatného na Gándhím a něco dobrého na Aschenbachovi. Je několik věcí, které mi umožnily Aschenbachovi porozumět, protože jsou příbuzné všem. Tím nemyslím jeho vzplanutí k chlapci, ale jeho životní situaci. Dostává se do chvíle velké zranitelnosti: jeho životní síla zeslábla, ztratil inspiraci, je vyšumělý. Navíc je skutečně nemocný, oslabený a tento jeho fyzický stav se propojil s jeho nemocí psychickou, posedlostí mladičkým chlapcem Tadziem. Teprve když pozná Tadzia, je skrze něj schopen ukázat své pocity. Možná poprvé ve svém životě. Hodně jsem četl nejen o Smrti v Benátkách, ale hledal jsem analogie i v jiných postavách, které sebezapírají a potlačují své pudy a pocity. Podobný charakter je třeba manžel Anny Kareniny.
* LN Jaký význam pro vás při ztvárňování Aschenbacha měla skutečnost, že jeho vzplanutí k Tadziovi mělo i erotickou povahu?
Nemyslím, že bych měl zdůrazňovat erotickou rovinu, která je velmi delikátní. Ponechávám na divácích, aby si mohli vybrat. Někdo si bude myslet, že to je erotické, někdo si bude myslet, že to je čistě psychologická posedlost k nějakému objektu nebo bytosti, vůči níž může otevřít svou duši způsobem, který není erotický, ale čistě psychologický. Když spatří toho chlapce, je to jako cvaknutí, jako úder do hlavy. Skrze něj objeví všechny věci o sobě a způsob, jak je vyjádřit. Ztratil sice „rozum“, ale lidsky se otevře.
* LN Jak jste si porozuměl s japonským režisérem Yoshim Oidou?
Je to úžasný, podivuhodný člověk, přichází z jiné kulturní tradice, než na jakou jsem zvyklý u západních režisérů. Samotný text pro něj není stěžejní, postavu chápe komplexně, včetně těla. Každý pohyb je zhuštěnou myšlenkou. Oida je ve výrazu úsporný, ale koncentrovaný a precizní. Když nám občas něco předvádí, je to fantastické. Hodně jsem ze spolupráce s ním získal.
* LN Jaké opery jsou vám jako zpěvákovi blízké?
Mám rád role, které jsou výzvou v dramatickém smyslu. Miluji vašeho Janáčka, je naprosto unikátní, odlišný od všeho ostatního. Je to vystupňované jako horečka, jeho hudba má nesmírnou intenzitu. Zpíval jsem Števu a Borise, jsou to portréty mužské slabosti... Obecně platí, že ženy mívají silnější charakter, a je to tak spravedlivé. Patřím ke generaci operních pěvců, kteří jsou zároveň herci. Nikdy jsem jen tak nestál a zpíval. Ale jakkoli považuji divadelní stránku za důležitou, platí, že základem zůstává hudba a zpěv. Proto nejlepší režiséři jsou většinou lidé, kteří hluboce rozumějí hudbě nebo mají někoho, kdo jim v tom pomůže. Neuznávám režisérské svévole se změnami místa, času, děje – k takovému pojetí musí být skutečně velmi opodstatněný důvod, jinak je to jen směšné a hloupé.
***
Smrt v Benátkách O novele Thomase Manna uvažoval Benjamin Britten jako o potenciální předloze pro operu řadu let. Spisovatelova syna Golo Manna znal z USA a snadno získal jeho souhlas. Svou poslední operu psal Britten v době, kdy čelil silnému fyzickému i psychickému vypětí: věděl o nezbytnosti vážné srdeční operace, ale odkládal ji. Roli Aschenbacha psal Britten pro svého přítele – tenoristu Petera Pearse, jemuž operu dedikoval.
