Známá pasáž ze známého románu, která utkvěla především zdejším čtenářům. V Cizinci Alberta Camuse hlavní hrdina Meursault objeví ve vězení mezi slamníkem a postelí kus starých novin s příběhem o Čechovi, který se vydal do světa, po čtvrtstoletí se vrátil do rodné vsi jako boháč, ubytoval se inkognito v hostinci své matky a sestry, ty jej nepoznaly a v noci ho pak zabily a oloupily...
To Kao Sing-ťien (* 1940) zas v mládí objevil český časopis, přeložený i do čínštiny, a v něm článek o Iljovi Erenburgovi a jeho pařížském životě: „Vyprávěl, že nějaká mladá žena, která držela v náručí dítě, vstoupila do kavárny, kde se právě sešli umělci. Posadila na chvíli dítě na bar s tím, že si jde ještě po nákupech. Už se nikdy nevrátila. Takže všichni zákazníci se tedy navzájem podělili o to, aby umožnili majitelce kavárny výchovu dítěte. Ten obraz Paříže mne zaskočil a rozhodl o mém dalším zájmu o francouzštinu.“ Nakonec se Kao Sing-ťien ve městě na Seině usadil - a stejně jako zmíněný Albert Camus získal Nobelovu cenu za literaturu. Mezitím ale ještě uplynula spousta let...
Obrysy autorova života v komunistické Číně v mnohém připomínají osudy českých spisovatelů během čtyřiceti let vlády jedné strany. Kao Sing-ťien byl spisovatelem komunistou. Kao Sing-ťien byl však kvůli tomu, že přijímal vlivy západní kultury, také spisovatelem zakazovaným. A nyní je zas Kao Sing-ťien v pozici exulanta, který odešel s tím, že už se nikdy do své země nevrátí.
Za vším hledej ženu. Svou Předvídatelná byla také reakce oficiálních představitelů Číny poté, co v roce 2000 získal jako vůbec první čínský autor Nobelovu cenu. Komunističtí funkcionáři toto „absurdní“ ocenění přičítali politické konstelaci a laureáta označili za „příšerného spisovatele“. Ne že by se, co se týče udělování Nobelovy ceny, čínští kulturní bafuňáři netrefili - politické ohledy jsou v souvislosti s jejími nositeli zmiňovány dlouhodobě... Nicméně kdyby to bylo na nich a Kao Sing-ťien neodešel z Číny, těžko by celý svět vůbec mohl posoudit, zda je „příšerný spisovatel“.
Za Kao Sing-ťienovým jménem tak je v přehledu autorů, kteří získali Nobelovu cenu, napsáno „Čína/Francie“. Čínský spisovatel se tedy přiřadil k laureátům-exulantům: Ivan Bunin, Elias Canetti, Czeslaw Milosz, Josif Brodskij... A pokud jde o český prostor, pak nutno také dodat, že Kao Sing-ťien je za poslední léta jediným laureátem, jemuž knižně v českém překladu nevyšla žádná kniha ani předtím, ani poté, co Nobelovu cenu získal. Deset let od udělení ceny by se to snad mělo konečně změnit. Na příští rok chystá nakladatelství Academia publikování vrcholného románu Hora duše v překladu Denise Molčanova.
S ústrky ve své vlasti má autor bohužel značné zkušenosti. Během kulturní revoluce byl poslán na pět let k „převýchově“ na venkov. Stála za tím jeho žena, která nahlásila úřadům, že doma tajně píše. Tehdy musel spálit spoustu nepublikovaných rukopisů: „V Číně jsem nemohl věřit nikomu, dokonce ani vlastní rodině. V otrávené atmosféře, plné lidí s vymytými mozky, vás mohl zradit kdokoli.“ Totéž ale platilo i v obráceném gardu, jak Kao Sing-ťien ukazuje v Knize osamělého člověka (1998) v pasáži o babiččině kufříku plném listin: „Když matka a babička z matčiny strany ty zažloutlé papíry pálily, velmi ho to pobouřilo, a neudal je snad jen proto, že se ho na to nikdo nepřišel zeptat.“ Důležitá byla pro čínského autora především 80. léta. Poučený Stanislavským, Brechtem, ale i Beckettem či Ionescem napsal divadelní hry, které byly inscenovány, poté však zas zatracovány, neboť se jednalo o dramata absurdní, a ta nemají totalitní režimy rády. Nejznámější je Autobusová zástavka (1983) o lidech čekajících léta marně na stanici. V autorské poznámce čteme: „Hra kombinuje dramatické jednání a nečinnost. Především ale nečinnost.“ Je tam já, ty, ona a on Tehdy také začal psát svůj nejznámější román Hora duše (1989). Poté co praktikoval autocenzuru, a přesto jeho díla nebyla cenzurou shledána jako způsobilá k publikování, začal psát zcela svobodně. V přednášce pronesené při převzetí Nobelovy ceny pak Kao Sing-ťien řekl: „Horu duše jsem psal pro sebe a bez naděje, že by byla vydána.“ Román popisuje putování, na něž se autor vydal poté, co mu doktor nalezl nádor na plicích. Diagnóza se však nakonec ukázala naštěstí mylná.
V závěru Hory duše autor potom v rozhovoru s redaktorem předestírá svou poetiku. Na námitku, že románu chybí hlavní postavy, namítá: „Je tam já, ty, ona a on, to nejsou protagonisté?“ Redaktor ale, zdá se, ví lépe, co je a co není román: „Lepíte dohromady cestovní deník, útržky toho, co jste různě zaslechl, imprese, glosy, anekdoty, zamyšlení, ovšem bez jakékoliv teorie, bajky, které nejsou bajkami, k tomu přidáte nějaké lidové písně, balady, k tomu ještě čert ví jak slepené čertovské skazky, které se ale jako mýty netváří, a to vše smícháno dohromady má být román!“
Román dokončil Kao Sing-ťien až ve Francii. Mezitím totiž získal stipendium na sepsání divadelní hry do Německa - a odtud odešel do Francie... Z komunistické strany však vystoupil až v roce 1989 po událostech na náměstí Nebeského klidu...
Ovšem coby nositel Nobelovy ceny může Kao Sing-ťien těžko naplnit své přání stát mimo politiku. Po obdržení tohoto ocenění navštívil Tchaj-wan, kde jej oslavovali jakožto symbol protestu proti Pekingu... Při návštěvě Hongkongu byl však autor nemile zaskočen tím, že nemohl říkat, co si myslí, a že jej oficiální představitelé enklávy navrácené Číně ignorovali... A v roce 2004 nebyl pozván na pařížský knižní veletrh, neboť si francouzská vláda nechtěla Čínu znepřátelit.
Pocity se mísí i při čtení nobelovské přednášky. Kao Sing-ťien zde říká to, co se zdá nabíledni, ale co zároveň dnes zní hodně naivně a nepoužitelně. Ovšem právě proto je dobré si to občas připomenout: „V dějinách literatury najdeme množství rozsáhlých a hodnotných prací, které za autorova života nebyly publikovány. Jak by bylo možné je dokončit, kdyby práce na nich nepřinášela autorovi sebenaplnění?“
***
PORTRÉT TÝDNE Kao Sing-ťien Čínský prozaik odešel z rodné země a po zisku Nobelovy ceny se stal jedním z hlavních nepřátel komunistické Číny
