Okolo čtvrté hodiny odpoledne se do jednoho z vyčleněných „terárií“ proskleného office-centra začínají scházet lidé manažerského střihu. Nikdo z nich ani nemukne. Vnějšímu pozorovateli by se mohlo zdát, že jsou němí nebo ztratili řeč a regredovali na úroveň lidoopů, jako si to ostatně kdysi představovali evropští kolonizátoři o divoších. S tím rozdílem, že manažeři dbají na to, aby seděli či postávali civilizovaně, kontrolovaně a úpravně.
Zanedlouho se ale ukáže, že nejde o účastníky nějakého svérázného experimentu v oblasti lidské etologie, ale o frekventanty kurzu neverbální komunikace. Dlouhou chvíli si krátí stylově, mlčením; čekají na svého upovídaného gurua, který jejich moderní život zefektivní tím, že je naučí tajemný a evolučně prastarý „jazyk těla“. Lidé semknutí kolem náčelníka si pečlivě zapisují iniciační prohlášení: „Slova vyjadřují pouze 7 procent našich emocí. 38 procent toho, co cítíme, je vyjádřeno prostřednictvím tónu hlasu. Celých 55 procent vyjadřujeme mimikou či gesty.“
U posluchačů toto sdělení vyvolá údivné nadzdvihnutí obočí až někam k linii vlasů a zároveň souhlasné a zasvěcené přitakání hlavou. Aby ne, podle všeho to vypadá, že právě našli klíč ke všem tajemstvím, a je jen otázkou času, kdy se naučí rozumět této němé řeči jako Konrad Lorenz husám či pohádkový Jiřík hadovi.
Mě tento objev na jednu stranu příliš nepřekvapí – znám jej z některých „úvodů do psychologie“ i z vysokoškolských přednášek o neverbální komunikaci. Na druhou stranu nevycházím z údivu, jak hluboce se tento matematizovaný výrok o lidské komunikaci zapsal do inventáře psychologie, ale dokonce i ostatních „věd o člověku“. Tato živoucí fosilie zde straší již více než 40 let – v podstatě jako vypreparovaný marketingový slogan ve prospěch „lepšího prodeje“ neverbální komunikace. Ve skutečnosti to však je chybný závěr ze dvou metodologicky neslučitelných výzkumů kalifornského psychologa Alberta Mehrabiana a jeho kolektivu z roku 1967. Tehdy se, jistě ve slunný den, sešlo v rámci jeho experimentu 37 studentek Úvodu do psychologie Kalifornské univerzity, aby hodnotilo, jakými prostředky si druzí získají jejich sympatie (libost). Zda tím, co říkají, popřípadě jakým tónem to říkají, či jak se u toho tváří.
Slovní vyjádření bylo pak z výběru neutrálních slov zredukováno na jediné – maybe (možná), které bylo navíc reprodukováno z kazeťáku v různých modalitách – tónech. V prvém experimentu 17 studentek porovnávalo slovo tónem. V druhém porovnávalo 20 studentek výslovnost slova maybe se třemi různými výrazy obličeje z předložených fotografií.
Není pak příliš k podivu, že se verbální komunikace v takto designovaném experimentu téměř „nedostala ke slovu“. Byla omezena na výraz, kterému probandi nemohli přičítat komplexnější smysl, a tak jej logicky hledali jinde – a procenta neverbálních forem komunikace jen naskakovala. I šimpanz by naopak kroutil hlavou nad domněnkou, že tento závěr „vypovídá“ o lidské komunikaci jako celku – psycholog Jaro Křivohlavý v knize Tajemství úspěšného jednání (1995) dokonce tvrdí, že „neverbální komunikace tvoří více než 90 procent všeho toho, co si sdělujeme“.
„Mehrabianova procenta“ tak v základu vytvořila svým zdáním exaktnosti a zároveň didaktičností jeden z nejvíce nekriticky reprodukovaných memů ve „vědách o člověku“. Dojem z nich přetrvává, a to i přesto, že jej později dementoval samotný Mehrabian. A přetrvávat – zřejmě díky jejich didaktické svůdnosti – bude i poté, co kupříkladu psycholog z Univerzity v Sydney Michael B. Walker společně s Antoniettou Trimboliovou v renovovaném experimentu z roku 2006 prokázali, že (ne)verbální kanály komunikačních sděleních vytvářejí svým míšením i doplňováním v podstatě celistvé komplexy, u kterých nelze přesvědčivě rozlišit převahu některého z nich, natož ji exaktně a percentuálně vyčíslit.
Ačkoliv se může zdát, že slova v době postmoderní často ztrácejí smysl, není to úměrné tomu, jak rostou akcie nonverbální komunikace. Respektive akcie jejích lektorů či politického kapitálu ve chvíli, kdy potřebujeme „mluvčí“ a spin-doctory, aby nám vyložili, co vlastně ten který politický lídr mínil svým gestem, zda například znakoval „Mirku, jsi jednička“, či odkazoval na něco primitivnějšího. Již tak dosti nadhodnocenou neverbální komunikaci není radno podobným způsobem dále přeceňovat.
VŠECHNO JE JINAK Mehrabianova procenta vytvořila svým zdáním exaktnosti a zároveň didaktičností jeden z nejvíce nekriticky reprodukovaných memů ve „vědách o člověku“. Dojem z nich přetrvává i přes to, že je později dementoval samotný psycholog Mehrabian.
GALERIE
Percepce je dějová kvalita vjemu. Tento děj se stává fundamentem zobrazivého vidění. Vidění je ve své podstatě zárukou přirozenosti, je to fyzická jistota spojení těla a světa. Juraj Kollar Narozen 1981 v Nitře na Slovensku
O autorovi| Michael Josephy antropolog
