Rozhovor s Libuší Šafránkovou vznikl během jednoho předvánočního odpoledne, na prahu adventu. V čase, který předchází Vánocům, svátkům, jež si v dnešní době ne každý spojuje s duchovní oslavou narození malého Ježíše, Spasitele. Během setkání jsem podotkla, že Češi moc nevěří, a že si tak možná zbytečně zavírají bránu do nekonečného vnitřního světa. Jenže Libuše Šafránková na nevěřící Čechy nevěří.
* „Co Čech, to ateista.“ Když byl teď v září na návštěvě v České republice papež Benedikt XVI., celá Evropa nás vykreslovala jako nejvíce ateistický národ v Evropě. Ale i Češi sami jsou jakoby hrdí na to, že jsou „věčnými rebely bez příčiny, kteří nevěří nikomu a ničemu…“
A copak na to nemají právo? Na tento v uvozovkách image. Když uvážíš, jak se s nimi v historii zacházelo a zachází. Nedivím se, že se schovávají do jakési skořápky, aby se nemuseli vystavovat a vyvarovali se dalšího trápení a ubíjení.
* Takže si nemyslíš, že jsou Češi ateisti?
Moje zkušenost, kterou jsem žila, je trochu jiná, už odmala. Poprvé jsem to slyšela v roce 1989, už tenkrát mě to překvapilo. V divadelním souboru tu myšlenku vyslovil jeden režisér, právě dělal rozhovor s polskými novináři. Byla jsem u toho, tak jsem se ho zeptala: „A kdy jste byl naposledy v kostele?“ A on na to: „Nebyl jsem tam nikdy!“ Tak mu říkám: „Běžte se tam podívat, kostely jsou plné lidí.“ Pak ten výrok změnil. Lidé, co automaticky přebírají tento názor, by se někdy mohli zajít podívat třeba do synagogy, mešity nebo kostela, to je jedno kam, a ne pořád dokola po někom opakovat, že jsme nevěřící národ.
* Jak se tedy projevovala víra mezi lidmi tam, kde jsi se narodila?
Nepamatuji si na jižní Moravě při mši prázdný kostel. Tatínek byl varhaník, a tak se mi stalo, aniž by to byla moje zásluha, že jsem tam vlastně vyrůstala a viděla jsem, co se děje a kolik lidí tam chodí. Tatínek hrál na varhany, maminka zpívala na kůru s ostatními, přišlo to samo od sebe, že mě brali s sebou: ve všední dny a v neděli třeba i několikrát. Vzpomínám si, jak mě tatínek jednou při mši nechal držet varhany, musel odběhnout. Tak čtyři nebo pět mi bylo. Chvilku jsem ho poslechla a držela jen dva tóny, co mně poručil. Po chvíli mi to přišlo jako nuda, jednotvárná, a že to trvá dlouho a že by si ti lidi zasloužili víc. Tak jsem do toho šlápla. Mně se to líbilo, varhany jsou úžasný vynález a ten krásný, mohutný zvuk zněl ze všech stran a lidé se udiveně otáčeli, co se to dnes děje. Na chvíli jsem přestala, zase držela jen dva povolené tóny, ale když jsem to spustila podruhé, tak už mě odhalili. Od té doby mi začali říkat „malá varhanice“. Ne malá čarodějnice, ale malá varhanice.
* To je jasné, že máš k víře blízko a nevnímáš český ateismus, když jsi skoro vyrůstala v kostele…
Ale já jsem život mohla pozorovat ze všech možných úhlů. Tatínek byl Bohem nadaný muzikant a varhanictví, to byla jen část jeho muzikantství. Naše rodina byla docela živelná, tatínek zkoušel operety na divadle, maminka mu k tomu dělala choreografie, život se vším všudy. V divadle mezi muzikanty, pak v kostele… Všechno, co den přichystal. Díky tomu mi taky asi utkvěly všechny možné árie: „Krik, krak, vše ve tlumok…“ Zpívali jsme na kůru, ale pak i kankán tancovali. Bylo to v rovnováze.
* Tvoje dětství se ale odehrávalo v kulisách hluboké totality, zažila jsi na vlastní oči pronásledování kněží nebo věřících?
Ve druhé třídě, když se děti připravují na první přijímání, tak po skončení vyučování třída zůstávala na náboženství, to bylo tenkrát normální. Až později, když se to dozvěděli rodiče funkcionáři, tak to svým dětem zakazovali, takže jich potom pár nezůstávalo. Pak jednou, pro výstrahu, přišli do třídy dva a pana faráře odvedli přímo z hodiny náboženství v klepetech, abychom to všichni viděli. Na druhou hodinu ale přišel jiný kněz, a když i jeho zavřeli, poslali dalšího. Stačili ten rok tímto způsobem připravit skoro celou třídu. V osmi letech ti to nedojde. Až jako dospělá jsem ocenila tu odvahu a oběť.
* A lidé, kteří chodili do kostela, byli pronásledováni?
Každou rodinu to nějak postihlo. To by byla dlouhá kapitola. Ale neznamená to, že je to přeměnilo na ateisty.
* Neodradilo je to od chození do kostela, i když věděli, že je tam tajní mohou vidět?
Lidi chodili dovnitř a před kostelem stáli další dva v šedivých pláštích a zapisovali si, kdo jde na mši. Lidi říkali: „Tak už jsou tady, už jsme na papíře.“ Ale šli dál, s děckama za ruku. Tak jsem to jako dítě viděla.
* Když jsi trávila tolik času v kostele jako dítě, měla jsi z toho rozum? Děti to v kostele většinou moc nebaví.
Rozum jsem z toho určitě neměla a taky jsem se často vymlouvala na mladší sestru, která mě tahala za rukáv, že už je to dlouhý, abychom šly. Ale nemyslím si, že je beze smyslu brát děti s sebou. Působení do nitra proudí jinými smysly, jinými branami. Píše se na čistý papír dětské nepopsané duše a nitro si to samo přebere. V dětském věku to jde možná lépe právě proto, že rozum ho tolik neblokuje. A když dítě nechce, vnutit si to stejně nenechá.
* Přesto i ty jsi se později na deset let odloučila…
To se stalo až pak, v Praze. Byla to chyba moje, ale i duchovního, nedal mi rozhřešení v době, kdy jsem prožívala šťastné období a nelitovala hříchu, který jsem za hřích nepovažovala a považovat nemohla. Nepraktikovala jsem, ale ve víře mi to samozřejmě nebránilo. Nakonec to třeba nebyla ani chyba, ale jen cesta sama…
* Ale mně to stejně nedá. Když se podíváš na statistiky… Tak třeba letošní říjnový průzkum Střediska analýz a empirických výzkumů: V Boha věří necelá čtvrtina Čechů, jen jedna desetina se pravidelně modlí a navštěvuje kostel. To opravdu není moc. Já tomu nevěřím. Češi jsou inteligentní a prostě nechodí na trh s nejniternějším tajemstvím. Já taky na každém rohu nevytrubuji, jestli jsem, nebo nejsem věřící! Nechci mít žádnou nálepku – věřící, nevěřící – co je komu po tom? Čtyřicet let procházeli totalitou, takovou zkušeností, že to ani nepřiznají. Úplně to chápu, je to otázka citu a inteligence. Navíc je to nepřesné označení, pocit vnitřní jistoty se nedá nacpat do odpovědi na otázku někde na ulici: „Jste věřící?“
* A tak co by jsi odpověděla, kdyby ti někdo takovou otázku položil?
Já jsem nikdy nikomu neřekla, že jsem věřící, pokud se mě takto přímo zeptal. Popravdě, mně ta otázka přijde stupidní. Tak se může zeptat jen ten, kdo šel kolem velkým obloukem. To se prostě nedá nacpat do jednoho slova. Ale já ve skutečnosti stejně nevěřím na nikoho nevěřícího! Člověk je Boží dílo, k obrazu Božímu jsme stvořeni a každý k tomu časem dojde, to si myslím, to je můj pohled na věc. Nedá se to naučit ani se k tomu dobrat filozofií, ale přes niternou zkušenost, i přes nemoc třeba, se k tomu každý dobere. A nemusí kvůli tomu chodit ani do ášramu, protože, a to by mělo zaznít, mystické jádro všech náboženství je totožné. Každý jednou nějak vyjde ze svého vnitřního exilu, ale je to individuální cesta, nesdělitelná, proto se o tom tak těžko mluví.
* Odkud se podle tebe víra bere? Je v lidech zakódovaná, v každém ukrytá, psychologové tomu říkají „náboženský obsah duše“, nebo se projeví až během života, díky tradici nebo od rodičů?
To nevím. Ale nikdo z toho není vyloučen. U každého se to projevuje jinak, všichni dostáváme impulzy na cestu. Zdaleka to není jen v dětském věku a obvykle současně přichází i pomoc: třeba v podobě knížky, která nás navede, nebo člověka, který nám poradí, kudy dál.
* Co pro tebe znamená modlitba? Jaký má smysl?
Je to nejspolehlivější dorozumívací prostředek, a to i v situacích, kdy všechny ostatní selžou. Řeší neřešitelné. Její účinek padá tam, kde je ho nejvíce třeba. Ať už se to týká čehokoliv. Modlitba taky zklidňuje, když se kolem mobilizuje negativní energie, zášť. Tak se dá hodně pomoct. Teď se mi zdá, že je jí hodně třeba, považuji ji proto za smysluplně strávený čas tady na zemi.
* Když se lidé cítí beznadějně, je jim špatně a obracejí se nějakým způsobem k Boží existenci, tak
* většinou hledí nahoru, hledají Boha kdesi v oblacích a většině z nás přijde, že je kdesi hodně daleko...
Nemusíme Jej hledat všude kolem, spíš v sobě. Z člověka to působení může vyvěrat úplně stejně jako z Něj. Jsme stvořeni k Jeho obrazu, takoví, jako je On, nebo On by si to tak alespoň podle mě přál. Bůh nás tak stvořil: „Becalménú kidemuthénú – k obrazu svému, podle podobenství svého.“ (první kniha Mojžíšova 26) Proto chce, abychom byli stejní. Tu zárodečnou jiskru má v sobě každý.
* Proč ale tedy Bůh dopouští zlo mezi lidmi?
Co je to ale zlo? To přece může být nakonec i převlečené dobro. A navíc, lidi si ten odklon od Něj vlastně zvolili. Pojedli plody dobrého a zlého, On jim to jen umožnil. A teď to jen pozoruje a doufá, že se k Němu vrátíme jako domů. Sami o svobodné vůli, dává nám tu možnost. Až si dost nabijeme.
* Když je Bůh všemohoucí a vševědoucí, proč nám dovolil z ráje odejít a podlehnout pokušení?
Ano, říká se, že bez Boží vůle ani vrabec ze střechy nespadne. A tak ho trochu podezírám, že to tak chtěl. Že nechtěl mít vztah s nevědomými otroky, tak nám dal svobodnou vůli v dobrém i zlém. Je to cesta k vnitřní svobodě a k dobrovolnému návratu k Bohu. Vypustil nás na zem s přáním, abychom se vrátili dobrovolně a s láskou, tak to cítím.
* Mnozí lidé mají třeba ostych jít do kostela, nevědí, co je tam čeká. A jsou i tací, kteří vidí, že někteří kněží chybují a sami třeba nejsou čistí. Co může lidem takový kněz, ale vůbec církev dát?
Když se zablokují, tak nic. Když ne, tak hodně. To ale platí pro každý vztah. Přece i kněží jsou jen lidé, zodpovídat se budou stejně jako my. To ale nemá co dělat s darem kněžství a s udílením svátostí, o které by se člověk neměl ochuzovat kvůli nějakým lidským pochybnostem. Dar kněžství je dán lidem od Boha a předává se z kněze na kněze jako štafeta už od dob Áronových a Melchisedechových. Působení svátostí skrze ně funguje až do dnešních dnů. Kněží jsou jen prostředníci, dar svátosti dostáváme skrze ně od živého Boha. Pokud prostředník chybuje, štafeta kněžství se tím nepřerušuje a on se bude zodpovídat jako každý jiný člověk Bohu, ne nám.
* Přesto bych se ještě vrátila k dnešní církvi… Často na Moravě od lidí slýchám, že katoličtí kněží se nežení, protože církev se nechce s nikým dělit o majetek, že o něj nechce přicházet skrze rodiny. Mnoho lidí proto nevěří na celibát…
Nemyslím si, že by si kněz volil své povolání kvůli církevnímu majetku. Ale myslím, že pokud kdokoliv chce jít mystickou cestou, musí se udržovat v čistotě. Komu se ale podaří najít partnera vhodného typu, aby neprofanoval nebesa? Pád je potom, obrazně řečeno, tak velký jako výška, v níž se nachází. Takže buď člověk najde duši na stejné úrovni, jako je ta jeho, a může z tohoto bodu tvořit, anebo ne – a pak nelze riskovat.
* Takže lidé, co chtějí žít duchovně, by se měli vyvarovat sexuality?
Myslím, že i sexualita je dar od Boha, tvořivá síla. Když je partner „jedno tělo, jedna duše“, pak by neměl být žádný problém, je to tvorba k obrazu Božímu. Bůh taky není „já“, ale Bůh je „my“: „Va-yivrá elohim et ha’adam becalménú, becelem elohim bara oto zakne v nekeva bara oto“, tedy „my jsme vás stvořili k obrazu svému, muže a ženu, stvořili jsme vás“. (první kniha Mojžíšova 27) Bůh chce, aby muž a žena spolu tvořili na této úrovni. Tady ale ještě nejde o vysokou mystiku.
* Je víra darem, nebo může být volbou? Může si ji člověk zvolit, pokud ji nedostal darem?
Všechno je možné. Pavel nebo Šavel. Můžeš si něco zvolit – a bleskem je to jinak. Kalkulovat s tím nejde. Víš, kdy se pánbůh nejvíc směje?
* Ne.
Když člověk něco plánuje.
* Češi mají rádi pohádky, nechají je k sobě promlouvat daleko víc než třeba Italové. Čím přitahují pohádkové příběhy v Česku i dospělé? Sama cítím, když se dívám na dobrou pohádku, že to není jen tak.
Ve starých, původních pohádkách je hodně symbolů a vlastně i klíč k mystické cestě. Už jen tím, že se děti na pohádky dívají, otevírají se duchovnímu životu. Třeba když princ jde vyprahlou krajinou, tak se nesmí otočit, nesmí podlehnout žádnému pokušení, aby vysvobodil princeznu – Duši. Dobře je to vymyšlené. Dítě ty symboly přijme a pak v dospělosti třeba znovu objeví.
* Pohádky jsou taky plné čísel…
Ano. Za sedmero horami, tři sudičky, tři úkoly, sedmero krkavců, třináctá komnata, devatero kvítí... Ty nejdůležitější symboly přežily generace. Moc si vážím všech autorů, Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, kteří pokorně příběhy sbírali a uchovali je v našich klasických pohádkách.
* Jak budeš letos trávit Vánoce?
Letos mi odpadají hostitelské přípravy a budu volná jako pták. Budu si dělat, co budu chtít. Ještě nevím, co to bude, ale nejvíc mě to táhne zpátky na Moravu. Dát tam mamince a tatínkovi kytku na hrob.
***
Modlitba je nejspolehlivější dorozumívací prostředek, a to i v situacích, kdy všechny ostatní selžou. Řeší neřešitelné.
Nikdy jsem nikomu neřekla, že jsem věřící, pokud se mě takto přímo zeptal. Popravdě, mně ta otázka přijde stupidní.
Tím, že se děti dívají na pohádky, otevírají se duchovnímu životu. Když princ jde vyprahlou krajinou, nesmí se otočit, nesmí podlehnout pokušení, aby vysvobodil princeznu – Duši.
O autorovi| rozhovor Daniely Drtinové, daniela.drtinova@ceskatelevize. cz
