Britský autor Julian Barnes vydal román, jehož postavou je autor Sherlocka Holmese
Jaké to bylo, když se Arthur Conan Doyle pokusil osobně dosáhnout úspěchů své slavné postavy Sherlocka Holmese? Britský prozaik Julian Barnes (1946) předkládá v nejnovějším románu Arthur&George (2005) zde nepříliš známý případ George Edaljiho. Ten se v mnohém podobá Dreyfusově aféře a také českému případu Leopolda Hilsnera.
Právě do případu evidentně poškozujícího George Edaljiho se rozhodl A. C. Doyle zasáhnout. Od první chvíle si je románový Doyle jistý Edaljiho nevinou: „Ne, nemyslím si, že jste nevinný. Nevěřím, že jste nevinný. Vím, že jste nevinný.“ Barnes tak předkládá další ze soubojů intelektuála s tupou úřednickou a policejní mašinerií, jejímž základem je pokrytectví, pomluva a xenofobie.
Obviníme toho advokáta
George Edalji byl zcela nesmyslně shledán viníkem vleklého případu, během nějž bylo zraněno nemálo zvířat - koní, ale i krav a ovcí. Své jistě sehrál i fakt, že Georgeův otec nebyl běloch, ale Párs, paradoxní na druhou stranu bylo to, že poškozený mladík byl advokátem. Tedy, že venkovští policisté byli ve své omezenosti natolik sebevědomí, že je tento fakt neodradil od obvinění. George na druhou stranu ale nebyl tím, kdo se vyzná v tlačenici.
Julian Barnes na začátku románu střídá krátké kapitoly. Obě hlavní postavy jsou sledovány od dětství a v případě autora Sherlocka Holmese až do smrti. S přibývajícím dějem točícím se kolem případu se kapitoly prodlužují a jsou věnovány rovněž postupům policie.
Britský autor vyhledal v historii jistě pozoruhodný případ. Podle citovaných dokumentů se rovněž dobře faktograficky vyzbrojil. Prozaikova pečlivost, snaha všechny podrobnosti napěchovat do románu či alespoň tak vytvořit dojem přesnosti je ale někdy až humorná, např. věty typu: „V Leedsu přesedne na vlak do Carnforthu a v Clamphamu na spoj do Ingletonu.“
Julian Barnes vede vyprávění velmi zeširoka, nevzrušivě. Navíc časté užívání budoucího času budí dojem znaveného konstatování. Jako kdyby byl autor zavalen studiem materiálu a nedokázal najít žádný zajímavý úhel pohledu, natož pak životnou románovou kompozici. Místo toho, aby se soustředil na případ, drží se stále životů postav. Nicméně ani před životem se schovávající George, ani na matku fixovaný Arthur si čtenářovy sympatie nedokážou plně získat.
Současný, ale ne moderní
Autor tak zatěžuje román dodržováním chronologie případu a dále jej brzdí neschopností proniknout více do hlavních postav. Nakonec se jeho přístup příliš neliší od oněch vesnických policistů. Oni potřebovali pro svůj případ najít viníka, Doyle zas chtěl dosáhnout uznání Georgeovy neviny proto, aby je mohl složit k nohám své druhé manželky, a Julian Barnes potřeboval atraktivní příběh pro svůj román. Jenže pořádná kobyla může člověka dovézt až do pekla... Notabene když Arthur&George mimo jiné přinášejí kritiku staré Anglie, ale mnohé romány z počátku 20. století působí dnes nesrovnatelně moderněji než současný Arthur&George.
Při čtení románu Juliana Barnetak lze obdivovat autorovu píli a pečlivost, ale nikoliv jeho umění, román krásu nepřináší. Britský autor zaznamenal dosud největší úspěch - i ve zdejším prostředí - románem Flaubertův papoušek, a tak to asi prozatím i zůstane.
Aby bylo rozuměno, v kontextu současné literatury není Barnesův román zdaleka žádným propadákem, což ale vypovídá daleko více o rozbujelosti knižní produkce než o kvalitě Arthura&George. Román totiž přináší vedle kultivovaného, ale rozvleklého čtení leda tak zisk v podobě nabytí informací o Edaljiho případu a o životě Arthura Conana Doyla. Kvůli tomu se ale romány nečtou.
HODNOCENÍ LN
***
Julian Barnes: Arthur&George
Přeložila Zora Wolfová
Odeon, Praha 2007, 480 stran
