Dodnes se k tomuto tématu rád vrací. „Vždycky mě v architektuře nejvíc zajímaly emoce – co člověk cítí, když vejde do nějakého objektu, jak na něj ten který prostor působí. Naši psychiku totiž ovlivňují takové zdánlivé maličkosti jako umístění oken či dveří – jinak se cítíme v místnosti, když do ní vejdeme dveřmi uprostřed stěny, jinak v případě, že dveře jsou v rohu. To všechno v nás vyvolává pocit strachu, optimismu nebo třeba důležitosti. Stejně jako například akustický vjem z prostoru, který je za námi, takže ho nemůžeme hodnotit vizuálně. Nakonec jsem ve svých úvahách došel k tomu, že největší emoční protiklad nabízí nevěstince, na jedné straně prostitutka, která se snaží zachovat od zákazníka co největší odstup, na straně druhé zákazník, který se jí naopak pokouší být emočně co nejblíž. A jde o to, jak takový rozpor vyřešit,“ klade si Bořek Šípek stejnou otázku jako tehdy, na začátku sedmdesátých let.
Odpověď se nejprve pokoušel nalézt v dějinách architektury, ale jediným architektem, který se kdy zabýval návrhem veřejného domu, byl Francouz Claude Nicolas Ledoux; v jeho případě však zůstalo jen u půdorysu a nákresu budovy pro poskytování sexuálních služeb. Bořek Šípek šel dál a zaměřil se hlavně na vstup do veřejného domu.
„Jen málokdo z těch, kteří vstupují dovnitř, chce být spatřen. Proto jsem vchod pojal jako sloupoví před chrámem, kterým lidé procházejí, mizí a zase se objevují, takže není zřetelné, kdo dům míjí a kdo nenápadně vstupuje. Ti, kteří touží po sexuálním vzrušení, se po projití sloupovím ocitnou uprostřed haly, kde jsou na očích prostitutek, takže se sami stávají tou exponovanou osobou,“ popisuje architekt své řešení emocí v tomto specifickém prostoru.
Jeho návrh, ke kterému vzniklo přes tisíc studií, kreseb a skic, zůstal, snad bohužel, vždy jen na papíře.
„Nemám pocit, že by se někdy realizoval – nedovedu si představit, že by existoval podnikatel, který by měl při stavbě nevěstince takhle kulturní zájem. Ale svého času jsem věřil, že se mi celý projekt podaří dotáhnout alespoň tak daleko, abych mohl uspořádat výstavu. Ani to se ale nepovedlo,“ vypravuje Bořek Šípek. Ale nemá tak docela pravdu.
V roce 1982 byla v Amsterodamu otevřena multimediální výstava s názvem Taboo, mimochodem plně financovaná ministerstvem kultury. Trvala celý měsíc a vedle cihlové stavby nevěstince podle Šípkových návrhů na ní byl k vidění třeba nábytek s erotickou tématikou, vytvořený textilní návrhářkou Leone Hendrixen.
„O něco později jsem se seznámil s člověkem, který dělal řadu let prostituta – nejvíce si ho objednávaly učitelky. Tehdy jsem si uvědomil, že i ženy by rády něco podobného, a napadlo mě udělat návrh podniku, který by nebyl založený na komerční bázi, ale kde by se stýkali muži a ženy za účelem bezplatného anonymního sexu. Tento prostor by sice postrádal emoční napětí odstupu a blízkosti, charakteristické pro veřejné domy, ale zase by musel řešit možnost vzájemného okukování, protože v tomto případě nestojí každý návštěvník o sex s kýmkoliv...“ Myslíte, že by takový podnik fungoval? „Tenkrát jsem byl přesvědčený, že by mohl fungovat skvěle. Jenomže to bylo v době, kdy doznívala éra hippies. Pak se objevilo AIDS a dnešní doba není podobným projektům příliš nakloněna. Škoda,“ uzavírá Bořek Šípek, někdejší architekt prezidenta republiky, vyprávění o své architektonické slabosti. ?
