Kdo zná film Forrest Gump, vybaví si tu scénu s nostalgií. Přitroublý hrdina v podání Toma Hankse válcuje svou upřímností svět. Coby přeborník ve stolním tenise je v Pekingu, právě když Nixonův Bílý dům navazuje diplomatické vztahy s Maovou Čínou. „Myslel jsem, že mě pošlou zpátky do Vietnamu, ale rozhodli, že přispěju k porážce komunistů tak, že budu hrát ping-pong,“ uvažuje ve filmu Hanks. Politologové tomu Kissingerově vynálezu říkají pingpongová diplomacie.
Dnes, po pětatřiceti letech, přijde pingpongová diplomacie vhod i Georgi Bushovi. Před týdnem navrhl Kim Čong-ilovi, že ukončí-li Severní Korea svůj jaderný program, vztahy se zlepší. Teď už Newyorská filharmonie chystá na únor zájezd do Pchjongjangu a nostalgici slzí při vzpomínkách - na Bostonský symfonický orchestr jako první americké hudební těleso v SSSR (1956), na Filadelfský orchestr jako premiéru v Číně (1973). Marná sláva, lidé to cení více než přípravu na válku.
Je to voda na mlýn i českých Forrestů Gumpů, třeba poslance Zaorálka? Právě on hlásá vstřícnost vůči Severní Koreji. Ale jak českou pingpongovou diplomacii hudebně materializovat? Dětský sborový zpěv, na to v Pchjongjangu slyší. Pošleme tam Kulínského.
Čtěte „Severní Korea...“ na str. 20
