V zemi Drdova sloganu „Vražda na tyranu není zločinem“ je pouhá ochrana majetku slabým argumentem. Snad i odtud vychází včerejší verdikt Nejvyššího soudu ve stylu „Zabití zloděje je vždy vraždou“. Jistě, rozhodování soudů je třeba sladit. Muž, jenž střílel na zloděje a jednoho z nich připravil o zrak, dostal nejprve šest let natvrdo (pokus o vraždu), pak tři roky podmíněně (pokus o zabití) a teď opět šest let. Dejme tomu, že právem, že šlo skutečně o vraždu, ale proč to má závazně platit pro všechny zloděje?
Musí-li být vražda spjata s úmyslem, pak úmyslnou vraždu zloděje si představíme asi takto: Vykalkulovaně nastražím lákadlo, kterému chmaták podlehne (třeba otevřené dveře), a pak ho stejně vykalkulovaně zastřelím. O. k., to známe z detektivek. Ale kde najít kalkul ve střelbě na běžné zloděje ve sběrně surovin? Z amerických filmů známe scény, kdy majitel domu zastřelí vetřelce, neboť „brání svůj majetek“, a policie to přijme. Po verdiktu Nejvyššího soudu budou nesrozumitelné. Podobně, jako může být matoucí překlad starozákonního přikázání „nevraždi“ (lo tircach) do českého „nezabiješ“. Ten rozdíl je přece znám přinejmenším tři tisíce let.
