4. září 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Neziskovka asistuje dětem při odchodu z ústavu. Připravuje pěstounům příručky, jak je zklidnit

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Ředitelka organizace Šafrán dětem Šárka Francírková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ředitelka organizace Šafrán dětem Šárka Francírková. | foto: Zuzana Formánková, Lidovky.cz

Praha Počet dětí v ústavní péči v Česku rok od roku klesá, v roce 2016 jich ale pořád bylo přes osm tisíc, z toho tisíc v kojeneckých ústavech. Podle Šárky Francírkové se ale při přechodech mezi různými druhy péče na děti ve skutečnosti „tak trochu zapomíná“. Před třinácti lety proto založila neziskovou organizaci Šafrán dětem, která se snaží, aby se v celém procesu počítalo i s potřebami konkrétního dítěte.

Lidovky.cz: O co se v organizaci Šafrán dětem snažíte?
Naší misí je doprovázet děti a zprostředkovat terapeutické zážitky především těm v raném věku, které jsou v ústavní péči. Vypadá to jako hloupost, ale v České republice ohrožené dítě mění prostředí mnohokrát – z rodiny do ústavu, z ústavu k dočasným pěstounům a tak dále. Naše péče bere ohled na názor a specifika dítěte. Chceme, aby mu bylo rozuměno, aby se o něm jen nerozhodovalo, a aby se kolem něj tvořilo bezpečné prostředí. To všechno pomůže tomu, aby děti nebyly deprivované, když se předávají pěstounům.

Lidovky.cz: Jak ta péče konkrétně vypadá?
Každý týden vyjíždějí naši pracovníci do ústavního zařízení. Tam už mají vybrané děti, které jdou z nějakého důvodu do našeho programu – například hůř nesou adaptaci na nové prostředí. S jedním dítětem mluvíme zhruba půl hodiny a za tu dobu se vytváří takzvané bezpečné stopy. Představte si, že s někým trávíte čas, pravidelně se scházíte a prožíváte spolu něco hezkého. Pokaždé přitom třeba pijete limonádu. I když se pak už nebudete scházet, kdykoliv budete pak pít limonádu, vzpomenete si na ty hezké chvilky. Přesně to děláme s dětmi. Je to o něco komplikovanější, když mají třeba nějak změněné vnímání – často pracujeme například s postiženými dětmi, které bohužel zůstávají v ústavech nejdéle.

Lidovky.cz: Může tohle dětem předávat člověk, kterého neznají? Nejste v tom koloběhu ústavní péče jen dalšími cizími lidmi, s nimiž se dítě musí setkat?
Opravdu jsme jen další cizí lidé, jedni z mnoha v tom kolosu. My ale nemáme za cíl navazovat to dítě na sebe, vytvářet s ním hlubší vztah jako konkrétní osoby. Soustředíme se na to, že doprovázíme právě to konkrétní jedno dítě a přistupujeme k němu individuálně. Chceme se dívat se na jeho cestu v minulosti i v budoucnosti a tím zprostředkovávat dalším pečujícím kontinuální péči.

Lidovky.cz: Co si z vašeho kontaktu s dítětem pak odnesou budoucí pěstouni?
Vytváříme takzvané „knížky bezpečného kontaktu“, které jim pomohou v porozumění světu konkrétního dítěte. Když pak přechází do jiného prostředí, předáváme to dalším pečujícím, navštěvujeme je. Jako servis je to příjemné i pro ty, kdo to dítě přijímají.

Lidovky.cz: Co se o něm z vaší knihy dozvědí?
Mimo jiné je v nich napsáno o všem, co to dítě má rádo. Co rádo poslouchá, dělá, kdy je v klidu, na co dobře reaguje. Smyslem toho, co děláme, je zklidnit dítě v nepříjemných situacích, jako jsou právě přechody mezi různými prostředími. I když jste dospělý a dobrovolně se stěhujete, tak se trochu bojíte. Natožpak to malé dítě, kterému nikdo nevysvětlí, co se děje, a prožívá stejný stres.

Lidovky.cz: A vaše knížka ukáže lidem, kteří se o dítě starají, jak mu od něj ulehčit.
Přesně tak. Ale kromě té možnosti zklidnění je v tom i úplně pragmatická úroveň. Například do té knížky napíšeme, že děťátko v některých konkrétních stresových situacích hůře vidí, a je lepší, když má brýle, i když normálně bez nich vidí dobře. To jsou informace, které se ne vždycky mezi různými pečujícími předají. Pokud by si pak pečující chtěl s dítětem číst, ukazovat mu obrázky a nevěděl, že má mít brýle, mohl by mít pocit, že dítě to dostatečně nezajímá. V té knížce by naopak nalezl, jaký typ aktivity dítě zná a uklidňuje ho. A takhle je to s mnoha věcmi, které dítěti i pečujícímu dávají v začátcích tvorby jejich vztahu po změně prostředí více bezpečí a klidu.

Lidovky.cz: Jaké jsou další příklady?
Třeba děti znají z předchozí péče vanu, ale ne sprchu. Nebo přijdou k někomu domů a vidí tam úplně jiný způsob stravování. To všechno je pro to dítě stresor: je to spousta drobností, o nichž člověka vůbec nenapadne, že by dítěti mohly pomoct. Ke komfortu mu pomůže i to, když tak, jak bylo zvyklé, dostane ráno kakao do hrnku s krtečkem. A to je ta bezpečná stopa, kterou my předáváme.

Lidovky.cz: Tenhle program je určen jen pro děti zhruba do sedmi let. Proč ne i pro starší?
Tohle je ta přípravná fáze u dětí, které jsou v ústavu a půjdou do náhradní rodiny. Někdy ale pracujeme i se staršími dětmi, zvláště pokud mají nějaké postižení a tomu mladšímu věku odpovídají. U starších chlapců a dívek se snažíme prosazovat, aby i oni samotní o sobě mohli v určitých věcech rozhodovat. Když probíhá odebírání z rodiny nebo přechody mezi různými druhy péče, je to pro dítě zmatek a stres. Přitom i samy děti umí říct, co potřebují: aby s nimi někdo mluvil, vysvětlil jim situaci. Komunikujeme s dítětem tak, aby se cítilo v rámci možností bezpečně.

Lidovky.cz: Jak dlouho s jedním dítětem pracujete?
Pracovat s konkrétními dětmi kontinuálně se nám nedaří. Je to systémový a taky finanční problém. Co můžeme udělat je, že to dítě připravíme na to, aby s ním plynule přecházeli jiní, a asistovat u těch jednotlivých přechodů. Soustředíme se na tu drobnou, jemnou práci. Věnovat se jednomu dítěti mnoho let je pro nás bohužel příliš velké sousto.

Lidovky.cz: Vyzdvihujete také to, že svoje know-how předáváte ostatním. Co to přesně znamená?
Myslím si, že se nám podařilo upozornit na to, že se dítěti a jeho potřebám v krizové situaci tranzitní péče je nutné a možné naslouchat, bez ohledu na věk a postižení. Že je potřeba sledovat, kolikrát mění prostředí, a zdůraznit, že to má nezanedbatelný vliv na jeho psychiku. A jinak naši metodiku předáme každému, kdo o to má zájem a dovede to financovat. Nejčastěji si nás na vzdělávání najímají ústavy, sociální pracovníci, náhradní rodiče a neziskové organizace, ale třeba i přímo kraje.

Lidovky.cz: Máte nějaká data o tom, že to, co děláte, skutečně pomáhá?
Dá se to těžko měřit. Stalo se ale, že v jedné pěstounské rodině se sešly dvě děti z naší péče a další, s nimiž jsme nepracovali. Ti pěstouni nám říkali, že to bylo neuvěřitelné, jak rychle se „naše“ děti adaptovaly na nové prostředí. I když je to těžko kvantifikovatelné, z těchto srovnání víme, že to smysl má.

Lidovky.cz: Vraťme se ještě k těm setkáním s relativně malými dětmi. Jak konkrétně s nimi pracujete?
Zhruba do sedmi let je hrozně důležité si s dítětem hrát. Hra je řečí dítěte, skrz ni vnímá a chápe svět okolo. Nerada bych, aby to vypadalo, že ten, kdo na malé dítě erudovaně mluví, je odborník, a ten, kdo si s ním hraje, ne. Navázat kontakt s takhle malým, například dvouletým, dítětem znamená nechat se jím vést. Vytváříme dítěti jeho osobní kufřík bezpečí, ve kterém je například jeho osobní loutka, léčivá pohádka, polštářek z jeho oblíbeného materiálu, CD s jeho oblíbenými písničkami, olej, se kterým jsme společně pracovali, a podobně. Je plný různých komponentů, které má rádo. Každé malé dítě také vyhledává fyzický kontakt. To samé vlastně dělá instinktivně se svým dítětem každá máma. My jen víme, proč a jak to využít právě v tranzitní péči.

  • 4Diskuse




Najdete na Lidovky.cz