Středa 27. října 2021, svátek má Šarlota, Zoja, Zoe
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Neznámý dopis Franze Kafky

Česko

Čerstvě objevený Kafkův dopis druhé snoubence Julii Wohryzkové je jedním z mála známých dokladů o jejich vztahu

Tento měsíc se v aukci objevil neznámý a zatím jediný dopis Franze Kafky Julii Wohryzkové. O jejich vztahu se toho neví mnoho, prvním a jediným dokladem byl dlouhý Kafkův list Juliině sestře, který však dosud nevyšel česky. LN publikují oba dopisy v češtině poprvé.

Kafkův dopis Julii Wohryzkové byl poslán 18. června 1919 potrubní poštou na adresu její sestry. Význam nálezu tkví v tom, že z jejich půldruhaletého vztahu se žádná korespondence nezachovala. I Kafkovy zprávy o jejich známosti v deníku a v korespondenci s Brodem jsou skrovné a většinou kusé. V dopisech Mileně sledujeme jen poslední fázi vztahu.

Pro důkladnější seznámení s tématem jsou k dispozici dva zdroje: Prvním je mnohastránkový vysvětlující dopis - po Dopisu otci vůbec nejdelší dopis, jaký Kafka kdy napsal - adresovaný Juliině starší sestře Käthe Nettlové poté, co Kafka na poslední chvíli zrušil sňatek. Tento dopis uveřejnil před více než 40 lety v berlínském sborníku Kafka - Symposion Klaus Wagenbach. Vydavatel a překladatelka nedávno česky souborně vydaných Kafkových Dopisů přátelům (2007) tento dopis opomenuli zařadit, proto jej uvádíme pod tímto textem. Druhým zdrojem jsou výsledky badatelské práce, kterou vykonal neúnavný kanadsko-německý badatel Anthony Northey.

Nedostatek informací vedl k tomu, že byl Kafkův vztah s Julií Wohryzkovou považován za méně významnou epizodu. Přičinil se o to jistě i malý přesah vztahu do Kafkova díla i to, že rok 1919, kdy proběhla hlavní část známosti, je velmi málo zastoupen v deníku a korespondenci. Ve skutečnosti Kafka s Julií v té první fázi při všech vnějších překážkách prožil šťastný, bezprostřední vztah, zcela mimo literaturu, v jistém smyslu mnohem šťastnější než s Berlíňankou Felice Bauerovou a v něčem podobný pozdnímu soužití s Dorou Dymantovou.

Muška, jež letí do světla mé lampy Seznámili se koncem ledna 1919 v Želízech (Schelesen) u Liběchova, kde se oba, Franz už podruhé, zotavovali z plicního onemocnění. Nebyla to rozhodně láska na první pohled. Kafka po čtrnácti dnech líčí Julii poněkud rozporně:

„... něco židovského se tu vyskytuje... To židovské je mladá dívka, doufejme nemocná jen málo. Zjev obyčejný a zjev úžasný. Ne Židovka a ne Nežidovka, zvláště ne Nežidovka, ne Němka, ne Neněmka, zamilovaná do kina, operet a komedií, do pudru a závojů, majitelka nevyčerpatelného a nezadržitelného množství nejdrzejších žargonových výrazů, vcelku velmi nevědomá, víc veselá než smutná - tak taková asi je. Jestliže bych chtěl přesně opsat její národní příslušnost, musel bych říci, že patří k národu kontorisek. A přitom je srdnatá, čestná, na sebe vůbec nemyslí - tak velké vlastnosti v jednom stvoření, které tělesně zajisté není bez krásy, ale tak nicotné, jako dejme tomu muška, jež letí do světla mé lampy.“

Julie byla o osm let mladší než Kafka, narodila se v Praze, otec pocházel od Chrudimi, matka se narodila v Uhrách, v Pešti. Oba rodiče se jako tolik venkovských Židů přistěhovali v 80. letech do Prahy a bydleli na Vinohradech v Sázavské ulici č. 5. Julie byla už předtím zasnoubena, ale snoubenec padl ve válce.

To, jak se s Julií setkali a sžívali, popisuje Kafka v obsáhlém dopise Juliině sestře. Ke skutečnému sblížení však v Želízech nedošlo. Zato když se vrátili do Prahy, Julie o několik týdnů dřív než Kafka, vytvořil se mezi nimi intenzivní vztah a prožili spolu několik měsíců šťastného života v Praze a okolí. Kafka v té době téměř nepsal a zdá se, že tím ani příliš netrpěl.

Vztah k Julii byl nekomplikovaně radostný i fyzicky. Byla tu, podobně jako předtím v Želízech, kde si psali na lístečcích, komunikace písemná.

Z té doby, z června 1919, je o tom nyní doklad, jeden dopis i s obálkou a adresou, a navíc jedna obálka s adresou, ale bez dopisu. Obojí doručené Julii pražskou potrubní poštou: Milá, nevěděli jsme, že ve čtvrtek je svátek, tak to přeložme na pátek, ne? Je to přece lepší? V pátek v 1/2 4 u Koruny.

Řečeno důvěrně: zameškám tím hodinu hebrejštiny, ale u Tebe bych přece také hodinu zameškal, a tak bojuje hebrejština proti hebrejštině a Tvoje vítězí.

F.

Na obou dochovaných obálkách, které jsou napsány česko-německy, je shodně uvedena adresa: „Fräulein Julie Wohryzek Vinohrady Balbínová 5 I posch. u p. Nettla.“ Dopis nebyl odeslán na adresu rodičů, u nichž Julie bydlela, nýbrž na adresu vdané starší sestry. A zmínka o Juliině hebrejštině je zřejmě narážkou na drzé výrazy v jidiš, o nichž Kafka psal v dopise Brodovi. Název ulice „Balbínová“ je dalším malým důkazem, že Kafka uměl česky sice dobře, ale nikoli „perfektně“, jak někteří stále tvrdí. Světové kafkovské bádání pracuje dnes s takovými detaily, že každý nově zjištěný, například životopisný detail může významně dotvářet hustou síť dosavadních poznatků.

Opakovaný „pokus o manželství“ „Poměrně šťastný a klidný čas“ až do konce léta se začal měnit, když Kafka začal naléhat na rychlý sňatek. Vynořovaly se vnější i vnitřní zábrany, přízraky velmi podobné těm, které zhatily pokusy o manželství v minulosti. První překážkou byl otcův odpor proti sňatku s nemajetnou dívkou, jejíž otec byl šames, jak se v jidiš říkalo zřízenci, který měl na starosti synagogu, v daném případě vinohradskou, a stál hodně nízko na společenském žebříčku. Franz nemohl zapomenout na otcovu brutální reakci, když mu oznámil svůj záměr:

„Řekl jsi mi asi toto: ,Pravděpodobně si oblíkla nějakou nápadnou blůzu, jak se v tom pražské Židovky vyznají, a tak ses ovšem rozhodl, že se s ní oženíš. A to co nejrychleji, za týden, zítra, dnes. Nechápu tě, jsi přece dospělý člověk, jsi ve městě, a nevíš si jiné rady než oženit se s první, která se namane. Což nejsou jiné možnosti? Bojíš-li se toho, dojdu tam s tebou sám...‘ Hlouběji jsi mě slovy asi sotva kdy pokořil a nikdy jsi mi nedal najevo své pohrdání zřetelněji.“

Uprostřed září se Franz Kafka s Julií zasnoubil. Nato se začaly množit niterné zábrany: obstát v manželství, zvládnout roli hlavy rodiny, přijmout a vychovat děti, přijdou-li, zastat zaměstnání, z něhož není úniku, a další těžko pochopitelné psychofyzické důvody, tkvějící hluboko v duši, které i v minulosti zvracely ve vypjaté poslední chvíli vývoj věcí v katastrofu. Počátkem listopadu mají už snoubenci vyhlédnutý a přislíbený byt ve Vršovicích, Kafka objednává svatební oznámení, příští neděli má být svatba. Avšak byt je v poslední chvíli pronajat jinému - a Kafka definitivně ruší zasnoubení i sňatek. Zřejmě znovu rozhodly utajované síly. Kafka - je opět v želízském penzionu - píše nikdy nedoručený, drásavý Dopis otci a krátce nato stejně advokátský dopis Juliině sestře Käthe Nettlové.

První, šťastná polovina známosti skončila, ale vztah, podivné „bytí spolu“, se vlekl dál. Žádný pobyt v Mnichově, jen občasné schůzky a procházky v pražských parcích. Kafka sice neustále přiznává vinu na všem, co se stalo, víc než zoufalstvím milující Julie trpí však vlastní neschopností vztah ukončit. Počátkem dubna 1920 odjíždí na tři měsíce do tyrolského Merana a navazuje korespondenční styk s Milenou Jesenskou. Koncem května se Julie telegraficky marně pokusí o schůzku v Karlových Varech. Kafka se pak z Merana na přelomu června a července vrací oklikou přes Vídeň a stráví tam s Milenou čtyři šťastné dny.

Po návratu do Prahy vztah k Julii během tří týdnů končí. Sám nemá dost síly jej ukončit, do celé záležitosti zasvěcuje Milenu, která přichází na pomoc, když jí Julie s Kafkovým souhlasem pošle dopis, aby se Kafky vzdala. Zoufalá Julie se pak ještě chystá napsat i Mileninu muži... Všechny tyto události probíhají právě v čase, kdy Kafka už po šťastném vídeňském setkání ze všech sil usiluje o to, aby Milena rozvázala manželství s Ernstem Pollakem.

Julie se stala obětí opakovaného Kafkova „pokusu o manželství“, při němž v kritickém okamžiku vždy zasáhly těžko definovatelné negující síly. Jako bylo první období Kafkova milostného vztahu s Julií šťastné, jedno z nejšťastnějších v jeho životě, skončila láska trapným, z Kafkovy strany při všem sebeobviňování krutým dramatem. Julie se nicméně za půl druhého roku vdala za vysokého bankovního úředníka Josefa Wernera. Pobyla s ním delší čas v cizině, pak se manželé vrátili do Prahy. Přestože Werner byl křesťan, byla Julie deportována do Osvětimi, kde koncem dubna 1944 zahynula.

Z nového nálezu Kafkovy korespondence s Julií z června 1919, zejména z poslední, žertovně nadlehčené věty, prosvítá záblesk štěstí v první fázi jejího vztahu s Kafkou. Máme několik dokladů, že si psali víc, ale toto je první a zatím jediný písemný dokument, který byl nalezen.

Kafkův dopis Käthe Nettlové

Vážená milostivá paní, znám Vás jenom zběžně ze Želíz, ale měl jsem k Vám, ovšem i pod vlivem toho, jak velice Vás J. miluje, hned důvěru; zdálo se mi, že jste zgruntu velice hodná, také umírněná a chladnokrevná, ale i trochu příliš zachmuřená, trochu nespokojená, trochu bezradná, a právě proto schopná víc porozumět, než tomu bylo v nejbližším okruhu Vašeho života a Vaší zkušenosti. Z toho čerpám naději, že mě alespoň trpělivě a pozorně vyslechnete, zvláště když nás dva přece spojuje to, že máme, každý svým způsobem, velice rádi J.

Víte, jak jsme se s J. seznámili. Začátek známosti byl velmi zvláštní a pro toho, kdo je pověrčivý, nijak zvlášť slibný. Po několik dní jsme se v jednom kuse smáli, kdykoliv jsme se setkali, u jídla, na procházce, když jsme proti sobě seděli. Ten smích nebyl vcelku příjemný, nebylo k němu viditelného důvodu, byl mučivý, zahanbující. Přispíval k tomu, že jsme se k sobě nepřibližovali, přestali společně jíst, řidčeji se vídali. Odpovídalo to, myslím, i jinému našemu záměru. Já jsem měl sice za sebou (nehledě na nemoc) poměrně šťastný, volný, klidný rok, ale přece jsem byl jen jako raněný člověk, který jakžtakž žije, dokud nikde nenarazí, ale při prvním přesném zásahu je vržen zpět do nejhorších dřívějších bolestí, a to ne tak, jako by staré zážitky znovu ožívaly, nikoliv, ty jsou a zůstávají v minulosti, ale zůstala forma bolestí, přesně ten starý kanál rány a v něm hned každá nová bolest jezdí sem a tam, strašně jako prvního dne a ještě strašněji, protože člověk přece má o tolik menší odolnost. Nevím, zda jste něco podobného zažila. Ale se mnou to tak tehdy bylo hned v prvních dnech, jednu z prvních nocí jsem poprvé po roce neusnul, chápal jsem, co mi hrozí. Právě tak se ke mně nepřibližovala ani J. Je sama o sobě zdrženlivá, kromě toho jsem jí možná, moje povaha, předčítání, mé úzkostné, jejímu šťastnějšímu založení nepochopitelné stavy, byl zpočátku obzvlášť cizí.

Natrvalo to ovšem nemohlo tak zůstat mezi dvěma lidmi, kteří se tak plně a silně shodují jako my dva a jeden je pro druhého nutností, a to nezávisle na štěstí i utrpení, prostě nezbytností jako štěstí a jako utrpení. Navenek k tomu ještě přispíval přímo začarovaný dům, v němž jsme my dva byli skoro sami, a protože to bylo v zimě, nemohli jsme chodit ven. Přesto jsme si oba počínali - tady bych se měl jedinkrát pochválit, také k tomu později už nebudu mít důvod - ohromně statečně. J. to měla možná lehčí, jako děvče, ale i proto, že je obdivuhodnou, zvnějšku velmi těžko narušitelnou směsicí tepla a chladu. Já jsem tam ale opravdu nesmírně trpěl, jak jen dokáže lidský tvor; jenže co to znamená; ve srovnání s utrpením poslední doby to byla hračka.

A tak jsme to přestáli, zotavili jsme se sice pramálo, zvláště já bych býval se svým srdcem nejraději den co den byl u doktora, ale přestáli jsme to. Domluvili jsme se, že považuji manželství a děti za to, o co má člověk na této zemi v jistém smyslu nejvíc usilovat, že se však nemohu oženit (důkazem toho zůstávalo, že jsem dvakrát zrušil zasnoubení, všechno ostatní nebylo dost srozumitelné), a že se tudíž musíme rozejít. Tak se i stalo. Bylo to sice velice skličující, ale zmírňovalo to nepřiznané přesvědčení, že při tom nemusí zůstat. Nicméně při rozchodu jsme si ještě ani netykali a to, že jsem po těch šest týdnů tu a tam držíval její malou ruku ve své déle, než bylo nutno, bylo asi, pokud si vzpomínám, až na malou domácí korespondenci, tou nejdůležitější událostí.

J. neměla přirozeně tak jasné mínění o manželství jako já. Říkala, že se nebude vdávat, neříkala jako já, že se nechce nebo nemůže vdát. To je sice v jistých případech obvyklá dívčí řeč, ale jí jsem to brzo doopravdy věřil. Bez jakýchkoliv vnitřních zábran, avšak při krásné vyrovnanosti své povahy skoro necítíc, že je to škoda, měla mlhavou touhu po nádheře, po velkém světě a požitcích (teď už u ní z toho skoro nic nenalézám, a Vy?), což by bylo bývalo, kdyby zůstala svobodná, možná ukojeno trochu, obvyklými jí dostupnými možnostmi manželství však určitě ne. Také už téměř nepociťovala původní touhu po dětech, s níž přece bývá náš způsob života u žen (zdánlivě) rychle a beze zbytku hotov. Proč by se tedy měla vdávat?

Pokud jde o neženění a nevdávání, byli jsme tedy zajedno, ne však pokud jde o důvody, a to nám zakazovalo zůstat spolu. Tenkrát pro mne ještě existovaly dvě možnosti, buď to brát naprosto vážně, a touto jedině možnou vážností mezi mužem a ženou mi připadá manželství, anebo se vší silou jeden k druhému nepřibližovat. Tato druhá možnost byla nesmírně obtížná, ale v Želízech se dařila. Ovšem následkem mého omylu. Myslel jsem totiž z různých důvodů, které zde pro jejich nezajímavost nebudu dál uvádět, že vše je jenom želízská záležitost, které se oba v Praze zbavíme. Možná jsem se také úmyslně obelhával, abych se tam při vší té sebetrýzni aspoň trochu udržel nad vodou.

Opravdu jsme si vůbec nepsali po ty tři týdny, co jsem pak ještě byl sám v Želízech, když jsem však potom přijel do Prahy, letěli jsme k sobě jako splašení. Nebyla jiná možnost, pro žádného z nás. Navenek jsem to celé ovšem vedl já.

A pak nastal poměrně šťastný a klidný čas. Protože nescházet se bylo nad naše síly, přestali jsme se o to snažit. Vás, jako sestru a přítelkyni, to ovšem asi moc netěšilo. Bylo nás možno vídat v hlubokém lese, pozdě večer v ulicích, při koupání v Černošicích, a kdyby se nás byl kdykoli někdo zeptal, jestli se vezmeme, bývali bychom oba řekli: Ne, J. čestně, já už tenkrát nikoli svobodně. Nedokázal jsem se s tímto životem, aspoň tenkrát, spokojit, co na něm bylo dobré, bylo dobré napůl, a ani to ne, co na něm bylo špatné, bylo špatné naprosto. Byl jsem to já, kdo naléhal na sňatek, výhradně já, já jsem záměrně zničil vskutku pokojný život a vůbec toho nelituji, spíš jsem velice nešťastný z toho, co jsem způsobil, ale nevím, jak jsem to měl udělat jinak, musel jsem na sňatek naléhat.

Co mi k tomu dávalo právo, když jsem přece už jednou udělal velice špatné zkušenosti (výhradně se sebou)? Věci byly zde o tolik příznivější než dřív, ba tak příznivé, že by se příznivější vůbec nedaly vymyslet. Nechci to zde dopodrobna zdůvodňovat, chci jen říci, že jsme si byli (a jsme) tak blízcí, jak ani J. sama neví, že se dále bylo možno domnívat, že se vše, co je třeba připravit, dá velice rychle a jednoduše vyřídit a že nakonec odpor mého otce, při nešťastném vztahu, jejž k němu mám, pro mne byl dalším silným důkazem správnosti toho, co chci učinit. Měl to podle mého mínění sice být sňatek z lásky, ještě přesněji však sňatek z rozumu v nejvyšším smyslu. Ve vzdálenějším okolí J. byly sice nějaké maličkosti, které mi vadily, ale kde by se nenašly, a kromě toho byl postoj Vaší rodiny, pokud jsem to pocítil, až dojemně jemný a ohleduplný ve srovnání s možná trochu hrubým, i když zajisté velice dobře míněným jednáním mého otce.

V čem tedy spočíval ten odpor ve mně, který navzdory všemu nezmizel, nýbrž byl jaksi na číhané a sledoval, jak se vše vyvine? Mohu o něm vskutku mluvit jako o čemsi cizím, neboť zdaleka přesahuje mé osobní síly a já jsem, chcete-li, dočista v jeho moci. Především nepřicházejí skoro vůbec v úvahu materiální starosti, nikdy jsem je neměl, mohu se jich tedy možná bát, avšak to pro mne prozatím nikdy nebude rozhodující, jelikož si tyto starosti v jejich reálnosti vůbec nedokážu představit. Je cosi jiného, cosi tak ke mně mluví a mísí materiální starosti, protože ty samy o sobě mnoho neznamenají, ďábelsky chytře s jinými věcmi: Ty, který musíš ustavičně bojovat o svou vnitřní existenci všemi svými silami, a ani ty na to nestačí, Ty chceš teď založit vlastní domácnost, asi nejpotřebnější, ale rozhodně nejpozitivnější a nejodvážnější čin, jaký vůbec existuje? S jakým nadbytkem sil to chceš učinit? Ty, který každou chvíli stěží dokážeš ručit za sebe sama, chceš ještě nést odpovědnost i za rodinu? Jakými silami to chceš dokázat? A chceš přece mít tolik dětí, kolik ti bude dáno, vždyť se ženíš, aby ses stal lepším, než jsi, a máš hrůzu z toho, že bys měl v manželství počet dětí omezovat. Jenže nejsi sedlák, jemuž děti živí půda, a abychom sestoupili nejníž, ani obchodník, myslím podle niterného založení, nýbrž úředník (asi vyvrhel evropského zaměstnanectva), přitom strašně nervózní, propadlý všemu, čím hrozí literatura, nemocný na plíce, malý škrabák unaveně se potloukající kolem stolu v úřadě. Za těchto předběžných podmínek (přitom budiž beze všeho přiznáno, že ženit se lidé musí) se chceš oženit? A máš ještě tu smělost, že chceš s takovými úmysly požadovat, abys mohl v noci spát a ve dne potom napůl šíleně nepobíhal, jako by ti hlava bolestí hořela? A tímto ranním darem chceš obšťastnit důvěřivou, oddanou, nepochopitelně nezištnou dívku?

To jsou hlavní otázky, s nimiž je spojeno ještě mnoho otázek vedlejších. Na všechny ty otázky je ovšem nespočet odpovědí a na ty odpovědi bezpočet dalších otázek atd. a v noci od toho může být světlo jako ve dne. Ale konečným výsledkem je přece jen zase velkolepě klidný nový nástup prvních otázek a neschopnost stejně tak klidně na ně odpovídat.

Namítnete, milostivá paní, že jsem přece to všecko zřejmě věděl také dřív, že jsem tedy neměl žádný důvod dohnat tu věc k utrpení všech zúčastněných tak daleko. Na to mohu něco říci: Za prvé člověk takové věci nikdy neví, i když jim podobné už zažil, nýbrž musí je zase s hrůzou znovu prožít. Za druhé jsem neměl na vybranou, neboť poměrně poklidné štěstí tehdejšího stavu jsem považoval při své o manželství usilující povaze za neoprávněné a domníval jsem se, že mu budu moci alespoň dodatečně dát oprávnění manželstvím nebo přinejmenším dospět k manželství nejvyšším, nic nešetřícím úsilím. Byla to niterná tíseň. Za třetí byla přece, jak už jsem řekl, situace jinak nanejvýš příznivá, a já směl doufat, i když jsem se nemýlil o silách odporu, který ve mně byl, že dosáhnu toho, co jsem chtěl. Všechny ty velké pochyby zalézají přece nejdřív před pevným rozhodnutím, snaží se jím sice otřást všemi útrapami nespavosti, ve své vlastní podobě se však ještě dlouho neodvažují vystoupit navenek. Na tom jsem postavil svou naději. Celé to byl závod mezi vnějšími skutečnostmi a mou vnitřní slabostí. Byly různé fáze, nejprve odklad lékařské prohlídky, protože profesor byl na dovolené - a to bylo špatné; pak nepříliš dlouho trvající odpor mého otce - to bylo dobré i proto, že to rozptylovalo a odvádělo myšlenky od vlastního nebezpečí; pak přišla možnost obstojného okamžitého bytu - a pak už to bylo spočítáno, krátký uspěchaný týden, oznámení bylo zajištěno, byli bychom bývali oddáni. Ale v pátek se pak ukázalo, že se v neděli přece jen nemůžeme vzít, jelikož ten byt nám unikl. Nechci tím říci, že to bylo neštěstí, možná že by pak nastalo o to horší zhroucení a pohřbilo by pak už manželský pár, chci tím spíše jen říci, že moje naděje dosáhnout manželství nebyla neoprávněná a že já sám jsem ve skutečnosti byl jen ubohý člověk a následkem té ubohosti odkázaný na hazard, ale že jsem nebyl lhář.

To byl tehdy ten bod obratu, potom se to už nedalo zadržet, lhůta, která mi byla pro tentokrát dána, uplynula, co dosud varovalo zdálky, hřmělo mi teď opravdu dnem i nocí do uší; J. z vnějších náznaků přibližně ví, jak to bylo, nakonec jsem nemohl dál a musel jsem jí to říci. Kromě ní se to ode mne nedověděl nikdo, jenom moje sestra.

Teď, v této chvíli jsou zřejmě jen dvě možnosti.

Ta jedna je, že se rozejdeme. To si, zdá se, Vy, milostivá paní, pokud slyším, také nejspíš přejete. I já, který si budoucnost rozhodně dovedu představit jedině s J., bych z těch dvou předpokladů s rozchodem souhlasil, kdyby byla aspoň trochu zdůvodněná, nepříliš vzdálená vyhlídka na to, že se J. vdá za dobrého člověka, s nímž bude souhlasit, bude mít děti a bude s ním žít v takové čistotě a řádnosti, jak je to jen v našich poměrech průměrnému člověku možné. Takové manželství by ovšem bylo štěstím, které je dočista nesrovnatelné s tím, co lze dnes očekávat ode mne. Druhým předpokladem pro můj souhlas s rozchodem by bylo, kdyby byla mylná moje víra, že by se J., až odpadne všechno vnější trápení, při své podle mne skoro zázračné povaze bez přílišné rezignace na štěstí spokojila věrností a láskou prozatím nebo navždy i bez manželství či jak se tomu říká. To jsou ty dva předpoklady, za nichž bych souhlasil. Jsou-li správné, pak jsem připraven, a dokonce mě to nutí k tomu, abych pro veřejnost podepsal nebo nějak potvrdil a rozšiřoval jakékoli prohlášení o našem rozchodu, ať je jeho obsah jakýkoli, tedy jestli v něm budu vypadat hanebně, směšně nebo opovržlivě. Ať je to prohlášení jakékoliv, bude vždy do té míry pravdivé, že jsem J., tomu nejnevinnějšímu a nejdobrotivějšímu člověku, způsobil tolik utrpení, že ve srovnání s tím je každé pouze společenské pokání směšné.

Nejsou-li však ty dva předpoklady, jak se domnívám, správné, pak prosím, nechte nás spolu, tak jako my přes všechnu moji slabost cítíme, že patříme k sobě. V únoru chci, mám jistou naději, odjet možná na čtvrt roku do Mnichova, snad by mohla J., která přece už dávno také chtěla pryč z Prahy, také přijet do Mnichova. Viděli bychom jiný kus světa, leccos by se možná trochu změnilo, leckterá slabost, leckterý strach by alespoň změnil podobu, směr.

Víc říkat nechci, vůbec se mi zdá, jako bych nakonec už řekl příliš mnoho hrubého a zlého. Buďte trpělivá, ne snad shovívavá, nýbrž trpělivá a pozorná, abyste pokud možno nic nevynechala a do čteného nic nevkládala.

Váš uctivě oddaný Dr. Franz Kafka 24. listopadu 1919

O autorovi| Josef Čermák, literární historik Autor je literární historik, překladatel a editor děl Franze Kafky

Autor:

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Advantage Consulting, s.r.o.
TEST ENGINEER (20-40.000 Kč) - ÚSTÍ NAD ORLICÍ

Advantage Consulting, s.r.o.
Pardubický kraj
nabízený plat: 20 000 - 40 000 Kč

Mohlo by vás zajímat