Neil Young natočil album, na němž stvrzuje a podpírá legendu o sobě samém. Jeho deska Le Noise by se dala dobře poslouchat při cestě po nějaké mýtické zemi.
Vlastně to není tak složité dělat hudbu, která posluchači v hlavě příjemně rozklepe šedou kůru, vyvolá v něm pocit důvěrné známosti i jisté míry novosti zároveň a obrazy krajiny někde na hranici reálného světa a legendy, opuštěné, ale ne chladné a cizí, prodchnuté nějakým duchem.
Stačí vzít elektrickou kytaru, nikomu nevnucovat iluze o vlastní virtuozitě, impulzivně vybouchávat tři akordy (důležité ale je, aby to byly ty správné tři akordy), přidat k jejímu zvuku takové echo, jako kdybyste stáli na dně Grand Canyonu, a zpívat do toho jednoduché texty o jednoduchých věcech. A k tomu všemu je už jenom potřeba být Neil Young, samozřejmě. Nová deska pětašedesátiletého umělce je čirá „youngovina“, jsou na ní všechny věci, které mají fanoušci na jeho tvorbě rádi - prostota a citovost, jaksi něžná drsnost, vědomí širého prostoru, jednoduché melodie zpívané starým mužem, v jehož hlase jako kdyby byla pořád slyšet stopa dítěte. A jsou tam právě jenom ty.
Le Noise ukazuje Younga maximálně „zestručněného“, jakkoliv deska někdy zní dost mohutně, Young ji nahrál bez kapely - je to čistě sólové album.. Takový způsob práce je jistě riskantní, protože obnažující. Spolu s autorovými přednostmi odhalí a zvýrazní i jeho slabá místa. I to se na Le Noise děje, pár skladeb působí, jako kdyby na desce byly do počtu. Ta příznačná nadčasová mladistvost v Youngově hlase se někdy překlopí do infantility, jednoduchost textů do triviálního klišé. Le Noise je ale určitě deska daleko víc dobrá než špatná, nakonec - charakteristická chyba je důležitá součást stylu. A i v těch okamžicích, kdy Young ujede, zůstává velmi youngovský.
S dosažením té velmi organicky znějící a přitom chvílemi také rafinované jednoduchosti písničkáři výrazně pomohl známý producent a Youngův krajan Daniel Lanois, který v minulosti pracoval třeba s Bobem Dylanem nebo U2. Youngovy písně vyšperkovává drobnými doteky - elektronickým zreslením kytary nebo i hlasu, přidáním lehkého a náležitě „kosmického“ (či zkouřeného) houknutí.
Skladby velmi plynule přecházejí jedna v druhou, nedá se říct, že by na desce byl nějaký vyslovený hit. Možná se žádná písnička z Le Noise nedostane na nějaký budoucí výběr toho nejlepšího z Youngova pozdního období, album jako celek ale do té kategorie patří.
Velmi silné jsou první dvě písně. Úvodní Walk With Me otevírá série rozmáchlých akordů, při jejímž poslechu se každému milovníkovi Jarmuschova Dead Mana, k němuž Young udělal nezapomenutelnou hudbu, musí srdce zatetelit blahem. Skladba narůstá, až by jeden čekal, že se brzo začnou sypat skály, v textu, který je možné chápat jako apel na ženu nebo na vyšší moc, Young zpívá o „trpělivosti bezpodmínečné láky“. Jeden by mu ji hned poskytnul. Některé Youngovy melodie mají váhu a autoritu hymny, taková je i na desce druhá Sign of Love, málokdy zněla skladba o dvou procházejících se seniorech takhle majestátně a v dobrém slova smyslu pateticky. V písni Hitchhiker písničkář zase rekapituluje svoje drogové průšvihy; je v tom zmoudření i vzdorné odhodlání.
Slabší jsou na Le Noise ty skladby, v nichž autor vyměnil elektrickou kytaru za akustickou a místo stavu Neila Younga se začal zabývat stavem světa. Z jeho slov se v tu chvíli také začnou stávat ne zrovna inspirované slogany. Když tklivým hlasem zpívá o osudu ledního medvěda, plujícího po ledové kře, do nějž nemilosrdně pere slunce, zatímco nezodpovědní politici na summitu zase nic nedohodli, hraničí to - při vší úctě k trpícím medvědům - s parodií. Tyhle výpadky ale budou rychle zapomenuty. A na Le Noise se toho dá najít dost, co by mohlo přetrvat.
Neil Young: Le Noise
Warner/Reprise 2010
Nová deska pětašedesátiletého umělce je čirá „youngovina“, jsou na ní všechny věci, které mají fanoušci na jeho tvorbě rádi -prostota, citovost, něžná drsnost. A jsou tam právě jenom ty.
