Kapela Gipsy.cz není dost česká, aby nás reprezentovala v soutěži Eurovize! – Nic lepšího než náhlou starost o pop-music si ke zviditelnění Národní strana aktuálně nevymyslela. Nad tím výrokem nemusíme pocítit zklamání proto, že by to byla nehorázná lež. Je to spíš banální pravda. Cožpak existuje nějaký reprezentativní český pop, rock, šanson nebo hip hop?
Jestliže Česká televize obsadila do mezinárodní show kapelu, u níž vedle hip hopu a rocku proznívá i romský element, jen se tím přidává k staré osvědčené tendenci v soutěži Eurovize. Češi totiž mezi soutěžícími zdaleka nejsou sami, kdo vidí, že ve věku válcujícího angloamerického vlivu od rock’n’rollu po „ár-en-bíčko“ můžou z mainstreamu nabídnout hlavně jejich vyšisovaný lokální klon. A v cizině, marná (česká) sláva, by hudební vystoupení Lucie Bílé nebo Chinaski prošumělo jako cosi nevýrazného, prostoduše zastaralého, míjejícího se s přirozenými nároky publika.
Už dávno tedy do Eurovize míří osvěžení z početně menšinových kultur. Severské národy nabízejí šamanský tah svých Sámijců (výraz Eskymáci už byl odložen jako nekorektní): Finové v Eurosongu, Norové jim svěřili i zahájení olympiády v Lillehammeru. Španělé použili keltské názvuky hudby z Galicie.
Nutno říci, že pro účely téhle televizní show se tradiční kultura rozmělňuje do sirupovité popprodukce, takže státy na jednu stranu ukazují zájem o své menšiny a na druhou stranu je vytěžují nikterak ctnostným způsobem. Proto by vlastně bylo adekvátnější, kdyby před účastí Gipsyho v Eurosongu cítili znepokojení čeští Romové, nikoli jejich odpůrci. Ti se navíc vyřadili z debaty o popkultuře už příšernou prací s Photoshopem, viz protestní plakáty s černou ovcí Gipsym. (Stojí za povšimnutí, jak blízko k sobě mají karikatury krajně levicových Haló novin a radikální pravice.) A show bliká dál Ale nejen národnostní menšiny se snaží hledat cestu, jak v Eurovizi zaujmout. Realistický náhled, že popová aréna je království moudrých i obtížných bláznů, přivedla na plac třeba izraelského transsexuála, proti němuž (nebo proti níž, jak je libo) protestovali radikální rabíni. Eurovize je za takovou popularitu vděčná: podobně jako když Irové nominovali krocana Dustina – loutkového váguse věčně pod parou, který zpívá s dublinským akcentem a krká. Ze Španělska zase vzešel švihák Boratova naturelu Rodolfo Chikilicuatre – přitroublá fiktivní postava ztvárněná komikem, který dost legračně vystihl snahu zaujmout v eurosoutěži národními rekvizitami a plakátovým nacionalismem. Publikum prostě reaguje jako v soutěži Největší Čech, kdy se jediným soudným naplněním absurdního zadání zdál být Jára Cimrman.
Kdo je tedy ten „objektivně český popař“ zralý k tomu, aby nás reprezentoval? Ale huš: ta hádanka je v dnešní době provázaných vlivů neřešitelná, náckové se nachytali. Jejich křik ale mimoděk připomněl dvojnásobný paradox písňové soutěže Eurovize. Hraje na národní strunu: dnes, kdy se lidé identifikují jinak, a navrch v případě popu, který nemá se státem a národem nic společného – tedy kromě toho, že ho občas zneužije propaganda. Národní strana a Eurovision Song Contest se nyní potkaly, protože mají skutečně něco společného: lpění na čemsi anachronickém.
Ta nesrovnalost, kdy estrádní výstředníci a romantici (Gipsy.cz patří v té partě mezi solidnější) zároveň reprezentují evropské státy, má v sobě paradox, který svou nerozlousknutelností televizní diváky na nějaký čas upoutá. Proto má popová televizní Eurovize ještě pořád úspěch u diváků, proto přežila svou dobu a i v době rafinovanějších reality show estrádně bliká dál.
O autorovi| Pavel Klusák, redaktor týdeníku Respekt
