* LN Hrajete už docela dlouho, ale debut jste vydali až teď. Jak to?
Existujeme od roku 2000 a mezitím se průběžně měnil náš hudební styl i obsazení. Nikdy jsme neměli velkou touhu něco zaznamenávat; byl to vždycky spíš živelný proud hudby a koncertů... Až ve chvíli, kdy se ustálila sestava, ustálil se taky repertoár. A pak teprve bylo možné něco nahrát.
* LN Nicméně nějaká dema vznikla už dříve...
Měli jsme jednu demonahrávku, která vznikla těšně před naším turné po Irsku. Tehdy jsme rychle potřebovali mít nějaký materiál na prezentaci kapely; zkrátka abychom tam nejeli „plonkoví“. Předtím jsme vytvořili soundtrack pro kamarádův dokument o jednom surrealistickém básníkovi. Obě tyhle desky ale byly spíš neoficiální záležitosti.
* LN Vaše dřívější tvorba byla blíž industrialu. Nestýská se vám po všech kovových „hračičkách“, co jste dřív používali?
Trochu určitě stýská. Vyplynulo to ale právě z těch změn v sestavě a v současné chvíli není možné to realizovat - chybí prostory, materiál i lidi. Nicméně na desce nám „na plechy“ hostuje náš kamarád a do budoucna, pokud budeme ještě něco nahrávat, bychom v této spolupráci určitě pokračovali. Představa kovů v naší „klasické“ hudbě je pořád lákavá. Navíc jsme se teď ještě seznámili s klukem z kapely Paprsky inženýra Garina - když se nám občas zadaří pozvat si je na koncert, je to docela originální spojení naší „tradiční rockové hudby“ a jejich industriálních postupů.
* LN Jak jste docílili tak „ohromného“ zvuku alba?
Nahrávali jsme to více méně celé „z fleku“ naživo, což je asi nejlepší přístup... Ondrovi Ježkovi se to podařilo udělat skvěle.
* LN Kombinace tak surové hudby a zvláštní poetiky zní zpočátku trochu schizofrenně.
Nepřijde mi to vůbec schizofrenní. To, co působí tak kontrastně, je ve skutečnosti v jedné emocionální rovině. Text samotný získává tvrdší, „hlukovou“ hudbou na intenzitě. Když vezmu nějakou skladbu z desky jako samostatnou básničku, je to jedna, ta tišší poloha; v kombinaci s živočišnou hudbou se dostává na jinou úroveň.
* LN Je známá věc, že „Děti deště“ pocházejí z knížky Nicka Cavea. Ovšem ne ve vašem případě...
Jak se v životě občas stává, některé věci nás dostihnou až posléze. Náš kamarád Aki měl kdysi básničku Musical Children of the Rain (která stála zrovna docela za prd, i když jinak má poezii skvělou). Mě ten název hrozně zaujal a chtěl jsem ho mít česky. Tehdy jsme jen ve dvou členech hráli tvrdší industrial a chtěli jsme mít tenhle zajímavý kontrast: hebký, poetický název versus brutální, neposlouchatelná hudbu. Že to pak použil Nick Cave, nás samozřejmě potěšilo! Koneckonců hudebně byl součástí berlínské scény, ze které vzešli Einstürzende Neubauten. Ti nás v začátcích hodně ovlivnili.
* LN A kdo další?
V mém případě Melvins, náš kytarista má rád Sonic Youth, bubeník zase Motörhead nebo Slayer. Určitě taky „stará punková škola“ nebo Jesus Lizard. A z české scény? Samozřejmě Michael’s Uncle.
