Když jsem ležel v nemocnici už dva týdny, přinesla mi moje žena tranzistor. Hned následující noci jsem si pod dekou pustil Svobodnou Evropu a zpráva, kterou jsem slyšel, byla jak rána do jater: bylo zavřeno devět lidí, jména neuvěřitelná: Olga Havlová, Karel Šiktanc, Pecka, Klánský, už zase Jan Šimsa, Kantůrková, Kyncl, Mlynárik, Šimečka, Kusý... bylo mi jasné, že jsem tam měl být i já. Dva dny poté mi pan primář důvěrně řekl, že tam páni byli, musel jim ukázat můj chorobopis. To bylo v květnu 1981. Ležel jsem tam s prudkým zánětem slinivky, který bylo třeba vyléčit, aby mi mohli vzít žlučník, který to způsobil.
Na levé straně stolu v kuchyni, kde jídáme, mám pořád nějaké čtení: bývá to něco nepohodlného, nějak obtížného, avšak nutného. Učítávám to v noci, když se vzbudím a nemůžu usnout. Teď je to lužickosrbský kulturní časopis Rozhlad, evangelická Křesťanská revue, abych věděl, o čem si píšou, a tenká knížka Akce Delta, kterou ve svém nakladatelství Danubius vydal Ján Mlynárik. Tu po kouskách čtu. Obsahuje text závěrečné zprávy, podle níž byla dle § 98 vypracována žaloba proti čtrnácti intelektuálům, z nichž osm bylo pak přes rok ve vězení. Měl to být největší proces proti disentu: Státní bezpečnost konečně měla úlovek. Chytli francouzský kamion, převážející literaturu, a proradou jednoho disidenta našli skladiště dalších věcí. Proces byl odkládán, až byli vězni bez soudu propuštěni: minulý čtvrtek bylo 27.výročí. Ale až v roce 1990 bylo na generální prokuratuře objeveno 40 balíků se spisy, jež konečně suspendoval tehdejší prokurátor dr. Rychetský.
Čtu a žasnu: ve všech protokolech o výslechu chybím. Například Šiklová: jak známo, byla spojkou pro styk sem a tam, předal jsem jí mnoho rukopisů, dopisů, a nejsem tam. Kantůrková, Klánský: jejich trestná činnost by se neobešla bez mé spolupráce. Mlynárik mi, podle protokolu, půjčil jen Tatarkovu Farskou republiku, a žádné Písačky. Ač páni si mohli v Českém snáři v zápisu ze 7. března 1979 přečíst, jak jsme spolu opravovali chyby ve třiceti exemplářích Písaček. Pořád se tam mluví o Petlici, ale o jejím náčelníkovi ne. Že nikdo z vyslýchaných nic neřekl, patřilo k věci: ale že oni se neptali! A to je tím: když někoho nenašli, nechytli, museli už celý kus režírovat bez jeho úlohy. Tak jsem po operaci klesl na svědka bez žlučníku, jenž zas nevěděl nic o těch ostatních.
„Pane Vaculík, my vás nezavřeme,“ pravil soudruh Pokorný, „protože to bychom z vás udělali národního hrdinu. My národu ukážeme, kdo jste.“ A vytáhli fotky: píšu o tom v knize Tisíce slov. Já mám poetičtější vysvětlení. Po zasněžené stepi jedou sáně, za nimi se žene smečka vlků. Cestující jim hodí svou papachu, vlci se na chvíli zdrží, pak jim hodí kožich, vlci se o něj rvou, a zatím sáně už dojíždějí k selu. Já jsem svým vlkům hodil žlučník.
Z té noční četby jde na mne úzkost možná i silnější než tehdy. Na společenskou otázku, zda bych chtěl být mladší, řekl bych Ne. Ale jeden úlevný pocit nad tím mám. Že jak se zdá, vyvíjí se nová generace, která včas rozpozná své nepřátele a nachází proti nim svou taktiku.
Jak se zdá, vyvíjí se nová generace, která včas rozpozná své nepřátele a nachází proti nim svou taktiku
