Osmapadesátiletý Bronislaw Komorowski je svým způsobem typický příslušník polské elity. Historik, původem potomek šlechtické rodiny z bývalého východního Polska, se může stejně jako Jaroslaw Kaczynski prokázat mnohaletým odporem proti komunistické totalitě v řadách Solidarity. V 90. letech byl významným politikem liberální Unie svobody, ale svým rodinným životem, klasickou polskou katolickou rodinou s pěti dětmi se nevymyká pojetí „dobrého křesťana“. Zatímco v případě Jaroslawa Kaczynského, který kandiduje na místo svého zahynulého bratra, lze říci, že místo „dvojky“ kandiduje „jednička“ opozice, u Komorowského je to naopak. Maršálek Sejmu nebyl až do své prezidentské nominace nijak výrazným politikem a byl zcela ve stínu premiéra Donalda Tuska, který odmítl z čela vlády přejít do prezidentského paláce.
Na svoji „normálnost“ vsadil Komorowski i v kampani. Snažil se přesvědčit Poláky, že když zvítězí, bude moci Tuskova vláda v klidu pokračovat v mírných liberálních reformách, které udělaly z Polska jedinou zemi unie, jež se dokázala vyhnout ekonomické krizi. Výběrem levicového expremiéra Marka Belky na post šéfa Národní banky chtěl ukázat, že bude „nadstranickým“ prezidentem. Mnozí pozorovatelé však podotýkají, že za týdny kampaně Komorowski nepřesvědčil, že je člověkem, který si zaslouží být prezidentem. A že v neděli dají mnozí Poláci Komorowskému hlasy ne proto, že by chtěli právě jeho. Ale proto, že nebudou chtít za prezidenta Kaczynského.
