Trapné přetahování dvou týmů nikomu neprospěje A to dobře není, protože nejde o zdravou konkurenci, ale o trapné přetahování mezi dvěma pořadateli. Oba týmy se předhánějí, kdo je lepší a prestižnější. Ale právě tímto antagonismem ztrácejí obě strany. Nejvíc ze všeho tím ale trpí umění a umělci. Trienále, které se tentokrát koná jen ve Veletržním paláci (minulý ročník se konal na více místech), má sice řadu jednotlivých světlých bodů, ale drtivá většina děl sotva převyšuje průměr. To se ovšem často stává i při obdobných akcích s daleko delší tradicí a mnohonásobně větším rozsahem, jako je třeba při slavném bienále v Benátkách.
Tam ovšem mají poslední ročníky spíš vzestupnou tendenci a objevují se skutečně špičková díla z ateliérů umělců nejrůznějších generací i zaměření. Bienále v Benátkách prošlo složitým vývojem, každý ročník má jiný charakter. Podle toho, kdo je hlavním kurátorem, jaké se zvolí základní téma, jakou úroveň zrovna mají národní pavilony. Nabízí se otázka, zda se nepřežila myšlenka bienále, která vzbuzovala velký zájem hlavně v šedesátých letech. Nebo je tak málo nápaditých kurátorů, či dokonce schopných umělců? Tomu lze jen sotva uvěřit, naopak právě nastupující generace má co říct a také ví, jakými prostředky se vyjádřit.
Ale abychom se vrátili do Prahy. První ročník měl možná technické nedostatky, ale byl svěží, některé kurátorské projekty skutečně zaujaly. Další ročník byl až příliš rozsáhlý, odehrával se na několika místech, ale v balastu bezvýraznosti se pořád ještě našla řada výrazných instalací. Pozornost vzbudily třeba alternativní projekty ve sklepeních paláce Kinských. Letos se trienále tedy odehrává sice „jen“ ve Veletržním paláci, i když vlastně ve čtyřech podlažích na obrovské ploše 9000 m2. Mezi jednotlivými částmi expozic tak lze zaznamenat značné kvalitativní rozdíly.
Prohlídka velké dvorany je jen marné čekání, až něco opravdu zaujme. Jistě by si nikdo nepřál, aby právě tohle byl ten pravý obrázek současného umění. Skoro všude nabízí jen novodobý akademismus nejrůznějšího druhu. Hlavně v sériích fotografií či videí, v nichž převládají již značně okoukané efekty, které již každý mohl na mnoha výstavách vidět.
Je umělecké dílo smrtelné?
V komentáři k trienále stojí, že se zaměřuje hlavně na tendence, které zůstávají stranou hlavního proudu současného umění. Autor však v letáku zapomněl aspoň naznačit, z jakého důvodu se zabývá právě vedlejšími proudy a které to vlastně jsou. Myslí tím snad orientaci na sociální problémy společnosti, kterými se tu řada projektů zabývá? Ale to je přece to nejběžnější, čím se současné umění už po léta nebo dokonce desetiletí zabývá. Nebo se snad bienále orientuje na okrajové geografické oblasti? Ale ani to není nic nového. V tiskovině vydané k trienále se objevují naivní a dávno mnohokrát pokládané otázky typu: Je umělecké dílo smrtelné? Odpověď jistě zní: jak které a jestli zrovna my jsme schopni to rozpoznat.
Další zevšednělá otázka: Potřebujeme umění? Můžeme samozřejmě odpovědět, že některé ano jiné ne. Naštěstí každého zajímá umění jiného typu, většinu lidí spíš asi žádné. Pak se tu objevují výkřiky tak banální, že už těžko banálnější někoho mohou napadnout: Umění jako nová identita či Umění zabíjí umění. Nebo dokonce: Má umění smysl? Je umění luxus, nebo nutnost? V těchto heslech jde o výraz až bezbřehé bezradnosti. Vždyť s dotazy tohoto typu nás různí teoretikové či pseudoteoretikové oblažují snad celé století.
Přes všechny výhrady se v některých částech rozsáhlých expozic najdou díla, která okamžitě zaujmou svou nápaditostí i způsobem provedení. Tak třeba v suterénu vybočuje úžasným nápadem Emil Mirazchiev z Bulharska. V jednom ze sálů sestavil sedm videonahrávek psů různého druhu, kteří na návštěvníky z velkých obrazovek rozmístěných do prostoru začnou štěkat v okamžiku, kdy vstoupí nebo se jenom pohnou. Instalace se setkávala s nadšením diváků, ale kustod si při štěkotu jen zoufale zacpával uši. Může se zdát, že jde jen o nápad, ale neotřelá idea je v současném umění právě jedna z nejtěžších věcí.
Architektonické řešení celého trienále působí profesionálně, ale občas i dost stereotypně. Neplatí to hlavně v suterénu - zajímavě uspořádaný labyrint přesně odpovídá řazení různých, většinou však poměrně rutinních videí. V přízemí vytrhne z nudy Portugalec Gabriel Garcia, jehož obrazy mají náboj a vtip. Nijak objevná, ale až divadelně přitažlivá je křehká instalace z drátěných figur od dalšího Portugalce Fernanda Aguiara. Příjemně dekorativně působí i jeho asambláže. Za zmínku rozhodně stojí domyšlené interaktivní instalace, jejichž autory jsou Carole Purnelle a Nano Maya. Půvabné je i jejich nápadité video (Stíny v hloubce, 2004). Při vstupu do promítaného černobílého geometrického obrazce se na chvíli linky zdeformují podle siluety průchozích. Jejich další promítání je opět interaktivní (Stíny -strom, 2004). Návštěvník si myší může přeskládat kompozici, takže se na chvíli stane spoluautorem. Vtipné jsou Svatební šaty (2006) od Mary Castilho (opět z Portugalska), utvořené z fotografií na krejčovské panně. Kurátor Carlos Cabral Nunes vybral svou kolekci zajímavě a přesvědčil, že se portugalská výtvarná scéna odlišuje a něco se na ní děje.
Osvěžující pocta kinetickému umění V malé dvoraně rozhodně nelze přehlédnout několik soch, objektů a instalací. K nim se řadí společný objekt Lukáše Rittsteina a Barbory Špaletové nazvaný Divoká těla pro sochu Silná barva, která má charakteristický rukopis. Působivá je interaktivní projekce na fotografii, kdy se na rokokové fasádě pražského paláce Kinských za pomoci myši proměňují portugalské dlaždice (opět Nuno Maya a Carole Purnelle, 2008).
Zvláštní smysl pro absurditu se objevuje ve fotografiích Jiřího Surůvky (Domácí harakiri, 2007 atd.). Svou až scénicky působící malbou a zároveň instalací vůně zaujme Benni Efrat z Izraele. V zářivě červeném prostoru se po zdech „prohánějí“ živě nakreslená stáda zvířat. Nenápadně působí křehká instalace Denisy Lehocké, která okouzlí až při bližším ohledání. Vyčerpaně naopak působí vstupní instalace s „mušlemi“ a střídajícími se nápisy Toto je umění a Toto není umění. Přežvykuje Duchampovu již stoletou myšlenku povýšení běžného předmětu na umění tím, že ho přeneseme do jiného, pro něj neobvyklého prostředí.
Ještě dnes osvěží historická část trienále nazvaná Pohyb jako poselství. V této přehlídce kinetismu se znovu připomínají slavná i méně známá jména. Setkáme se tu s objekty, obrazy či reliéfy, v nichž autoři použili zrcadla, barvy, magnety. Kompozice plastických obrazů se proměňuje, když kolem ní přecházíme (Toni Costa). Mnozí tu originálně pracují s možnostmi prostoru a jeho dělení (Gianni Colombo, Gabriele Devecchi). Další využívají hry světel a stínů (Enzo Mari), zabývají se poměrem mezi světlem a pohybem (Milan Dobeš), odrazem a deformací prostředí, v níž jsou objekty umístěny (Hugo Demartini). Zajímavé jsou i variabily, které počítají s účastí diváka, s jeho hravostí (Radek Kratina). Připomíná se tu i Frank Malina, slavný americký kinetista českého původu, který jako vědec využil svých znalostí elektroniky a mechaniky.
Úžasný je Box s nestálým světlem (1964) od Argentince Horacia Grácii Rossiho, v němž se střídají pohyblivé barevné světelné body. V závěru expozice jsou dvě instalace, které patří k jejím vrcholům. Jednak Zippeho RGB neklidné konstrukce (2003) a především Duhový stroj Alberta Biasiho, kde pohyblivá světelná kompozice vzniká spektrálním rozkladem na otáčivých broušených skleněných hranolech. Ze slavných osobností samozřejmě stojí Francouz Francois Morellet či Argentinec Julio Le Parc.
Ve čtvrtém patře zaujme v úvodu meditativní kolekce konceptuálních fotografií Jiřího Šiguta, která se stává zvláštním otiskem přírody. Je tu i Alice Hilmarová se svými nenápadnými projekty, jako je chleba hustě pokrytý napínáčky nebo cestovní taška sešitá z lístků na vlak. Setkáme se tu i s klasickými osobnostmi, jako je Miloš Cvach (kolekce soch). Vtipný je objekt Luďka Peška - Pachla (Ježek v kleci, 2006). Instalací dětských figur nazvanou Gang (2005) zaujme Iris Kettner, její humor a ironie se hodně blíží Kryštofu Kinterovi. Malířskou proměnou překvapí Roman Franta. Patro ale má obrovské výkyvy v kvalitě a výběr se prvoplánově snaží vzbudit pozornost svou absurdností (Čert), ale celkem bez úspěchu. Takřka celá tato část je zčásti chaotická a bez citu pro rozlišení kvality (Milan Knížák) a zčásti kultivovaná, ale příliš konzervativní (Tomáš Vlček, vynikající odborník na klasickou modernu). Chtělo by to čerstvou kurátorskou krev a osobnosti skutečně spjaté s tím, co se dnes děje.
Trienále je jednou z mála příležitostí, jak přivézt současné zahraniční umění a konfrontovat ho s českým. Když se v budoucnosti podaří připravit více vyrovnaných a kvalitních kurátorských projektů, tak může úroveň ještě stoupat. Ale organizátorům jistě patří dík za to, že našli odvahu s tak velkou a po všech stránkách náročnou akcí začít a připravit tak půdu dalším generacím.
***
Je otázka, zda se nepřežila myšlenka bienále, která vzbuzovala zájem hlavně v 60. letech
