Pařížští kavárníci mají starosti. Počátkem roku jim nový zákon vyhnal kouřící klienty. Když se ustálil zvyk kouřit na venkovních terasách, přichází městská radnice s novou překážkou. Pošťuchovaná ekology, kteří tvrdí, že plynové ohřívače vzduchu na terasách zhoršují ovzduší města, chce pařížská rada učinit přítrž novým znečišťovatelům. Vypadá to na invazi proti francouzským kavárnám či bistrům. Jejich návštěvnost klesá a tradiční kavárenské uliční rohy obsadily banky a realitní kanceláře.
Pohlédněme ale na problém v širším časovém záběru. Podle statistik je zánik kaváren dlouhodobým procesem. Za posledních 30 let přišla země o dvě třetiny z někdejších 120 tisíc bister. Kupodivu stejně se snižuje nedělní návštěvnost kostelů, upozornil nedávno francouzský religionista Odon Valet. Že by to nějak souviselo? Prý ano. Lidé mají nová místa pro setkávání – dávají přednost fitcentrům a popíjení s přáteli doma.
Je levnější koupit si pivo nebo lahev vína v supermarketu než si zajít na skleničku ven. Podobně se děje s povznesením náboženským. Kostelní modlitba se přestěhovala pod nebesa individuálního zpytování či exotické meditace, zkrátka od růžence k józe.
Tradiční nedělní aktivity mnoha Francouzů se staly obětí nabitých víkendů. Kostel a kavárna našly soupeře ve stadionech a chalupách. Konkurenci přinášejí i nové léčebné terapie. Psychoanalýza vytlačuje zpověď a léky proti depresi nahrazují euforizující alkohol.
Kázání byla nahrazena nesčetnými fóry a debatními workshopy. Kdo je sleduje pozorně, má dojem, že nahrazují kavárenské žvanění. Světlo do prostoru vnáší i televize. Každodenně po osmé hodině večerní se odehrávají její velké mše. Anebo klekání nové doby s aktéry reality show jako zpovědníky? Žádné, byť sebeintimnější tajemství je nedokáže uvést do rozpaků. Lze si jen povzdechnout nad tím, že doba vytlačila ony kavárenské štamgasty, kteří s plnou sklínkou v ruce vykřikovali do celého světa, jaképak že mají trápení s manželkou.
Ale kavárny nejsou jen v hlavním městě. Jsou i na předměstích, kde to, jak známo, občas vře. Místní radnice mají snahu podporovat společenské místnosti sousedského porozumění. A také kavárny pro mladé a bary bez alkoholu. Chodí tam mládež z předměstských bytových aglomerací, jež postrádají ráz a ducha, ale kde se naopak množí modlitebny. Většinou však nikoliv pro službu ve jménu kříže, nýbrž ve jménu půlměsíce.
Na venkově často radnice subvencuje jediný bar vmístě, spojený s koncesovaným prodejem tabáku. Snaží se tak zachránit aspoň jediný fungující obchod a zároveň místo setkávání občanů nad skleničkou anýzovky či piva. Pokud jde o kostely, byť se sotva kdy naplní, mají zpravidla slušný vzhled. O vnitřek se postará farnost, radnice zajišťují údržbu střech a vnější stavby. Restaurování tradičních míst kolektivního života obcí má svou symboliku. Místní úředníci a daňoví poplatníci se takto veřejně hlásí do boje proti individuální osamělosti a dávají najevo chuť nepřijít omožnost žít také jako společenský celek. Máme tu přece jeden kostel a jeden bar s tabákem. Zkrátka pomoc barům i kostelům z veřejných peněz je znakem kolektivní solidarity.
A ty dnes oplakávané pařížské kavárny? Určitě nezaniknou. I když v prvním pololetí hlásily pokles příjmů v důsledku zákazu kouření o celou čtvrtinu, žijí dále a zůstávají součástí koloritu turisty obdivovaného města. Jisté je, že řada kaváren a bister zmizela nebo změnila majitele. Co to znamená? Lidé, kteří po léta celkem solidně prosperovali, to zřejmě vzdali. A tak přichází nový styl. Číšníci již nejsou tak milí, ale jsou moderně oblečeni, porce se zmenšují, ceny nápojů rostou. Hodně se sází na turisty a na snobskou klientelu. Ta je ochotna přijít na „správnou adresu“ jen kvůli avantgardnímu dekoru a vědomí, že se tam má chodit, také zabírá. Ale pokud to kavárny zachrání, proč to zesměšňovat. Alespoň máte naději, že až příště zase vyrazíte do „krasavice nad Seinou“, nějakou tu svou kavárnu a vysněné bistro si tam najdete.
O autorovi| Zdeněk Müller, pařížský dopisovatel Pátku
