V době, kdy se ještě věřilo na avantgardu a experiment byl ve velké vážnosti, svítila jako žhavý bod na mapě české moderny moravská Třebíč. A to kvůli jednomu jedinému muži, Ladislavu Novákovi (1925–1999).
Tento fyzicky robustní muž, kterého snad jen pár nejbližších lidí vidělo jinak než v černém roláku a černém plášti a jehož bílá hříva připomínala polární záři, provozoval doslova na koleni to, z čeho by snobové padali do mdlob. A kdyby platily patenty na výtvarné postupy, byl by milionář: neboť vynalezl alchymáž, fumáž, muchláž, dekoláž...
Stačil mu přitom papír, žiletka, nůžky, tuš, štětec a vodové barvy. Jako alchymista v laboratoři mezi křivulemi, tak Novák v pokoji svého třebíčského bytu mezi fíkusy a nábytkem vlhčil papír, muchlal ho, škrabal ho, sušil, přehýbal a lisoval. V čarách takto zmučeného papíru pak hledal nějaký skrytý děj. Nacházel tam obrazy tajných rituálů, vystupovali v něm příšery a ďáblíci, skřeti a duchové. Těm pomáhal na svět, protože asi věřil, že bude lepší, když vyjeví, co mají za lubem.
Ne každý takové chování schvaloval. Vzpomínám si, jak nad ním starostlivě kroutil hlavou katolický básník Ivan Slavík, který Nováka dobře znal a přátelil se s ním. Ladislav Novák totiž začínal jako křesťanský básník: v Třebíči se nemohl minout s Jakubem Demlem, který žil v blízkém Tasově, znal významného kritika Timothea Vodičku... Bylo v něm ale něco, co ho táhlo jiným směrem: k provokaci, k dekonstrukci a destrukci, k herezi... Věnoval se fonetické poezii, experimentoval s filmem, zvukem... Podobně jako Jiřímu Kolářovi i jemu byla poezie těsná, slova se rozsypala a explodovala do tisíce stran.
Básník Ivan Slavík mi kdysi říkal: víte, já mám o toho Ladislava strach, vždyť on se dotýká černé magie, jemu z těch jeho muchláží lezou ďáblové... Já se za něj modlím. Pokud se Novákových démonů nebojíte, jděte se podívat na jeho výstavu ze sbírky Medy Mládkové v pražském Museu Kampa. Jmenuje se Pochybovali jsme, nenáviděli, zoufali.
