Ve Velké Británii se dnes 60–70 % bytové výstavby realizuje v nevyužívaných průmyslových objektech, tzv. brownfields. Těch je i u nás víc než dost, ale jejich revitalizace – pokud k ní vůbec dojde – jen málokdy vede ke vzniku nových bytů. Staré továrny mají přitom řadu kvalit, jež kupci rezidenčních objektů preferují. „Jsou to obvykle jakási urbanistická ohniska, kde i dopravní dostupnost je vyhovující,“ říká Benjamin Fragner z Výzkumného centra průmyslového dědictví, které se mapováním a využíváním starých průmyslových areálů zabývá.
Atraktivní lokalita (v nákupních úvahách českých zájemců o byt faktor číslo jedna) není to jediné, co „odumřelé“ textilky či pekárny nabízejí. „Staré industriální stavby mají také svou historickou a architektonickou hodnotu, které ve svých důsledcích jsou i hodnotou ekonomickou,“ vysvětluje výhody tzv. brownfields Benjamin Fragner. Jen málo developerských společností však tyto kvality dokáže ocenit a využít. Má to samozřejmě i své ekonomické pozadí – náklady těchto konverzí jsou obvykle vyšší než u staveb na „zelené louce“. „Pokud architekt či projektant nějak zasáhne do konstrukce budovy, obvykle si to vyžádá řadu dalších stavebních úprav celého objektu. A to je nákladné. Proto se v Německu i jinde takové zásahy omezují na minimum, což mimo jiné vede také k větší citlivosti vůči původní stavbě. U nás se ovšem i v těchto případech nepříliš smysluplně trvá na dodržování všech stavebně-technických norem, což ve svém důsledku náklady investora velmi výrazně zvyšuje,“ říká architekt Michal Šourek ze společnosti MS Architekti.
Náklady dále zvyšuje velmi častá potřeba ekologické sanace budov i jejich okolí. Proto jsou rezidence v rekonstruovaných průmyslových objektech vždy o poznání dražší než „normální“ byty. Zájem o ně je přesto velký. „Trh by byl takových bytů schopen absorbovat podstatně více,“ hodnotí prodejnost „brownfieldových“ rezidencí Petr Illetško z realitní kanceláře AAAByty. Ani potenciálně silná poptávka však zjevně nestačí. Rezidenčních projektů, jejichž podstatou by byla přestavba průmyslových staveb, je u nás jako šafránu, navíc jde většinou o projekty malých rozměrů, kde se počet bytů pohybuje v jednotkách.
Brněnská novinka
K nejvýraznějším stavebním typům doby průmyslové revoluce patří tzv. „industriální etážovky“. Šlo o univerzální tovární budovy, ve tvaru hranolu s rozlehlými okny a několika podlažími, které nabízely v podstatě volný prostor, narušovaný jen opěrnými pilíři. U nás se začaly takřka lavinovitě stavět hlavně na severu Čech aMoravy v druhé polovině 19. století a typickým „nájemníkem“ etážovek tehdy (a koneckonců ještě dlouho poté) byla textilní výroba.
Takovou stavbou byla i textilka, jež v roce 1879 vyrostla na brněnském Cejlu, jedné z průmyslových oblastí moravské metropole. V této pětipodlažní železobetonové budově půdorysu 50 x 10 metrů před rokem 1989 sídlil národní podnik Moravan. S výrobou se tady skončilo už počátkem 90. let a nový majitel – developerská společnost Moravan Development – se rozhodl celý objekt přestavět na rezidenční.
Autorem projektu, realizovaného počátkem této dekády, je architektonická kancelář Šenbergerová, Šenberger – architekti. Volba nejspíš nikoli náhodná. Druhá „polovina“ ateliéru Tomáš Šenberger je totiž nejen profesorem a proděkanem na stavební fakultě ČVUT, ale také naším předním odborníkem právě na industriální etážovky. „Ne vše se povedlo,“ komentuje přestavbu architekt. „Na přání developera jsme museli redukovat počet prvků, které připomínaly originální podobu stavby. Například jsme chtěli v bytech nechat stropy z původního, neomítnutého betonu. Investor to ovšem považoval za nevhodné z obchodního hlediska – v brněnských poměrech byla cena za metr bytové plochy poměrně vysoká.“ Stejně tak se nepodařilo zpřístupnit budovu z ulice, od které ji odděloval dvůr s plotem. „Naproti tomu se až v průběhu stavby ukázalo, že na dvoře je původní žulová dlažba, ta zůstala zachována.“ Stejně tak opěrné pilíře z cihel, stupně schodišť i jejich podesty. Alespoň přibližnou autenticitu se podařilo zachovat také v případě oken – z ekonomických důvodů nepřipadala v úvahu jejich repase, nahradila je ovšem nikoli plastová, ale hliníková okna, která kopírují původní mřížkovou konstrukci. To platí i pro nové fasády s polystyrenovou izolací, jež respektuje i některé secesní prvky originální stavby.
Poměrně rozsáhlá pětipodlažní budova se díky investici 80 milionů korun proměnila v dům s téměř 60 byty. Bohužel jde stále jen o vlaštovku, která zatím jaro neudělala. „Podobný projekt takového rozsahu u nás zatím neexistuje,“ konstatuje Benjamin Fragner.
O autorovi| Petr Bým, šéfredaktor webu Stavební fórum
