7. března 2017 6:00, aktualizováno  10:49 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Oslavujeme spíš oběti než hrdiny, míní historik o chystaném dni padlých parašutistů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 8Diskuse
Parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík | foto: Nakladatelství Prostor

PRAHA Masovou vraždu skoro čtyř tisíc lidí z terezínského ghetta a střet československých parašutistů s obrovskou nacistickou přesilou po atentátu na Heydricha bychom si nově mohli připomínat jako významné dny, poslanecký návrh novely zákona o státních svátcích na svém posledním jednání odsouhlasila vláda. Podle historika Petra Koury to ilustruje naší tendenci zdůrazňovat spíše mučednické okamžiky našich dějin.

Historik Petr Koura se mimo jiné specializuje na dějiny Protektorátu Čechy a Morava.

Historik Petr Koura se mimo jiné specializuje na dějiny Protektorátu Čechy a Morava.

Rodiny z Terezína poslali nacisté na smrt z 8. na 9. března 1944 (v kalendáři by to byl 9. březen) ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka, parašutisté se pak obří přesile bránili 18. června 1942. Vláda nové významné dny odsouhlasila na svém posledním jednání, za návrhem stojí skupiny poslanců v čele s Robinem Böhnischem (ČSSD). Iniciativou se nyní bude zabývat Poslanecká sněmovna, kam nový návrh zákona o státních svátcích zamíří.
„Přijde mi to trochu sebemrskačské,“ říká historik Koura v rozhovoru pro Lidovky.cz. „Já to vítám. Na druhou stranu je otázka, jestli k větší úctě k parašutistům nebo k většímu obeznámení s největším hromadným masakrem československých občanů v plynových komorách přispěje to, že se tyto dny stanou v kalendáři významnými,“ dodal.

Lidovky.cz: Máte tím na mysli, aby se tyto dny staly rovnou státními svátky, že by to vůči památce obou dnů bylo vhodnější?
Byl bych samozřejmě rád, kdyby se staly státními svátky, ale jsem realista a uvědomuji si, že by to narazilo na ekonomické zájmy státu. Spíše si myslím, že by politici mohli víc podpořit vzdělávání v této problematice. To stojí víc než zvednout ruku pro to, aby se nějaký den stal významným. Já nejsem jen historik, ale i pedagog na pedagogické fakultě. Učím budoucí učitele dějepisu a z vlastní zkušenosti vím, že větší obeznámenosti pomůže nějaký vzdělávací projekt nežli to, jestli je něco napsáno v kalendáři. Zejména dnešní mladou generaci kalendář nezajímá.

Lidovky.cz: Jakou formu by tedy podpora vzdělání v této oblasti, tedy povědomí veřejnosti o druhé světové válce, měla mít?
Těch forem je celá spousta. Ale jak říkám, na jednu stranu to vítám, ale na druhou stranu proces vzdělávání a obeznámení veřejnosti s historií je komplikovanější než jeden významný den. Zajímavé by bylo třeba didaktické využití výpovědí pamětníků z rodinného tábora v Osvětimi formou internetové platformy, jakou jsme vytvořili v loňském roce s kolegyní Šárkou Jarskou ve spolupráci s berlínskou Svobodnou univerzitou na téma obětí nucené práce v době druhé světové války. Pomohla by také finanční podpora nějaké publikaci či výzkumnému projektu. No a pro učitele by zajisté bylo motivující, kdyby jejich platy nebyly nižší nežli platy skladníků v supermarketech.

Státní svátky a jiné významné dny

Aktuálně český kalendář registruje sedm státních svátků, sedm ostatních svátků a jedenáct významných dnů, jejich přehled najdete třeba zde. Svátky se v dopadu liší od významných dní tím, že se během nich nepracuje.
Pokud návrh (jeho zdůvodnění zde) poslanců v čele s Robinem Böhnischem (ČSSD) projde, přibudou dva nové významné dny. Vláda už tento návrh schválila, nyní je na řadě Poslanecká sněmovna.

Lidovky.cz: Podívejme se na oba dny. Nejdřív na 18. červen, kdy v roce 1942 sedm parašutistů, mezi nimi i přímí aktéři útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, čelili stonásobné přesile příslušníků SS a gestapa v kostele Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Má za války obdoby, že by proti pár jedincům stála taková síla?
Na území Prahy to nemá obdoby. V Praze za celou dobu nacistické okupace nic takového nebylo, že by proběhla akce s tak výjimečným nasazením policejních složek. V tomto ohledu je to něco naprosto unikátního. Máme tu zásah proti demonstrantům z 28. října 1939, kdy také dochází k masivnímu nasazení bezpečnostních složek, ale to je proti veřejným demonstrantům. Když demonstranti vyjadřují odpor, je to jiný druh odboje než dopadení sedmi parašutistů vyslaných z Londýna. Když to vnímám v kontextu období nacistické okupace, tak v Praze za celou dobu až do Pražského povstání nic takového nebylo. Nestalo se, aby v centru Prahy pod hákovým křížem bylo odhaleno takové centrum ozbrojeného odboje a bylo tímto způsobem likvidováno.

Lidovky.cz: Tak obrovské nasazení síly nutně vypovídá o tom, jaký význam nacisté dopadení útočníků na Heydricha přikládali.
Samozřejmě. Také to souvisí s výjimečností samotného útoku na Heydricha, která nemá v evropském kontextu obdoby. Jediný čin, který je s tím srovnatelný, je útok na vyššího velitele SS a policie v okupované Varšavě ze strany polského odboje. To byla přitom figura nižší, obdobnou funkci v protektorátu zastával Karl Hermann Frank. Když to porovnám, tak by polští odbojáři museli zaútočit nikoliv na Franze Kutscheru, ale na guvernéra okupovaného Polska Hanse Franka, který byl popraven až v Norimberku po válce.

Spíše bych připomínal útok na Heydricha, uvažuje historik


Lidovky.cz: Možná je to otázka spíše pro vojáka, než pro historika, ale myslíte, že parašutisté měli reálnou možnost se ze střetu dostat živí, nebo že byli smíření s tím, že v boji padnou?
Určitá šance zde byla, když se parašutisté snažili prokopat do kanalizace. Z mého pohledu to byli bojovníci. I v situaci, kdy byli obklíčeni neuvěřitelnou přesilou, se nevzdávali. Vyjádřil to nedávno třeba ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět, když na novoročenku použil okno z krypty a dal tam heslo ‚Naděje umírá poslední‘. Podle mého tím vyjádřil odvahu těchto lidí v situaci, kdy jim více než okno krypty nezbývá a okolo jsou po zuby ozbrojení vojáci. Tihle chlapci se prostě nevzdali. A představa, že by se jim to povedlo a kanalizací by utekli, je pro mě neuvěřitelně zajímavá, nacisté by strašně zuřili. Funkcionáři policejních složek v protektorátu byli pod strašným tlakem, ať atentátníky odhalí a dopadnou. Kdyby jim takto utekli ‚přímo před nosem ‘, nejspíše by je z Berlína čekal velký trest.

Lidovky.cz: Mimochodem nepokládáte za zvláštní, že zatímco střet parašutistů s SS v kostele se stane významným dnem, zatímco samotný atentát, jehož je akce v kostele důsledkem, si v kalendáři nepřipomínáme?
To je zajímavá otázka, teď jste uhodil hřebíček na hlavičku. Kdybych měl říct já, který den považuji za významnější, tak by to byl 27. květen (den útoku na Heydricha, pozn. aut.). A já jsem dokonce měl pocit, že 27. květen už je nějak připomínán. K tomu jako historik mohu říct jednu věc. V posledních dekádách je zřejmá tendence ke kultu oběti. Máme tu 17. listopad, který je svátkem už hodně dlouho. To je den, kdy nacisté obsadili koleje a zatkli studenty. Ale je to přímý následek chování studentů 15. listopadu při rozloučení s Opletalem (vysokoškolský student Jan Opletal, který utrpěl smrtelné zranění od nacistů během demonstrací 28. října 1939, zemřel 11. listopadu a jeho pohřeb 15. listopadu přerostl v další demonstraci, pozn. aut.) a především 28. října, kdy v Praze demonstrují desítky tisíc lidí proti nacismu. Pro mě je hrdinštějším dnem 28. říjen, kdy naše společnost dala najevo, že nesouhlasí s okupací, než 17. listopad, když se naši studenti stali obětí represe.

Lidovky.cz: O demonstracích z 28. října 1939 se přitom moc neví, je to tak?
Neví. Přitom podle mého zjištění to byly největší demonstrace v nacisty okupované Evropě. Nikde jinde se nic takového nestalo. V Rakousku byla srovnatelná snad jen Růžencová demonstrace z října 1938, u ní se ale uvádí, že tam bylo 6 tisíc demonstrantů. V Praze se k 28. říjnu 1939 uvádí 50 tisíc. Takže místo abychom si připomínali, že jsme 28. října vyšli do ulic, tak oslavujeme perzekuci. Jinak velice často se mi stává, že mi volají novináři a ptají se na 17. listopad 1939, ale neví, že 28. října, o tři týdny dříve, se také něco důležitého dělo. Dokonce se ozývají hlasy, jestli bychom 28. říjen neměli zrušit, protože je to vlastně svátek připomínající vznik neexistujícího státu. Ale to mě vždy naštve, protože 28. říjen bychom si měli připomínat i kvůli roku 1939.

Lidovky.cz: Takže stejnou optikou se tedy díváte i na den 27. května, je to tedy hrdinštější den než 18. červen?
Těžko měřit „hrdinství dní“. Nepřijde mi ale příliš logické, že pokud si chceme připomenout útok na Heydricha, tak to neuděláme přímo dnem samotného útoku, ale až 18. června, kdy jsou jeho aktéři dopadeni. Přijde mi to trochu sebemrskačské, že máme tendenci více oslavovat mučednictví nežli hrdinství. Ale na to by vám možná někdo řekl, že 27. května se uskutečnila jen akce Kubiše, Gabčíka a možná i Valčíka, zatímco 18. červen naopak připomíná všech sedm padlých parašutistů (dalšími jsou Adolf Opálka, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc, kteří byli vysazeni za účelem jiných diverzních akcích vůči nacistům, pozn. aut.). Ale mně by se stejně více líbilo zmiňovat 27. květen. Na druhou stranu by ale někdo mohl upozornit na to, že 27. květen je i dnem vyhlášení stanného práva a dnem, kdy začínají represe. Ale v průběhu června se také popravovalo, 18. června bylo popraveno 9 lidí v Kobylisích. V tomto ohledu je to zvláštní.

Největší masová vražda Čechoslováků


Lidovky.cz: Druhým významným dnem se má stát 9. březen. Likvidace terezínského rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944 se všeobecně považuje za největší masovou vraždu Čechoslováků během války. Platí to stále?

Já jsem o tom přesvědčen. Nevím o tom, že by to někdo zpochybnil. Ačkoliv máme tendenci naše židovské spoluobčany vnímat, že nebyli Čechoslováci. Na jednu stranu se hodí v souhrnu celkových obětí, které jsou uváděny, tam jsou započítáváni Židé nejen z protektorátu, ale i ze Sudet, Slovenska i Podkarpatské Rusi. Ale tato hromadná vražda, při níž zazněla československá hymna, zmiňována nebyla, jako by naopak československými občany tito lidé nebyli.

Parašutisté Gabčík a Kubiš
Dne 27.května 1942 byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Lidovky.cz: Vymyká se tato událost ještě něčím jiným než tak velkým počtem obětí?
Z hlediska nacistické vyhlazovací mašinerie to byla asi standardní událost, další hromadné vraždění v plynových komorách. Ale co je na této věci stále nejasné, je skutečnost, proč byl rodinný tábor zřízen. Zdá se, že to mělo nějaké propagandistické pozadí. Já mám svou hypotézu, která vyplývá z mého zájmu o jazzovou hudbu za druhé světové války. Našel jsem svědectví, že i v rodinném táboře v Osvětimi se hrál jazz, a sice Gershwinova Rhapsody in Blue. Jelikož tato skladba byla už téměř deset let v nacistickém Německu zakázána, je jisté, že se tak dělo z příkazu vedení tábora. Takže z toho faktu čtu, že se uvažovalo o tom, že ten rodinný tábor bude zneužit k propagandě, třeba pro návštěvu delegace Červeného kříže.

Lidovky.cz: Že tento rodinný tábor mohl sloužit k propagandě, se uvažuje už nějakou dobu. Psali o tom třeba Adam Drda nebo Šimon Krbec. Jak tuto teorii podporuje či posiluje vaše zjištění o jazzu?
Obdobným způsobem nacisté zneužili jazz i v terezínském ghettu, právě pro delegaci Mezinárodního červeného kříže a posléze i pro propagandistický film Thereisenstadt. I když se to děje o několik měsíců později, domnívám se, že tyto události spolu souvisí.

Lidovky.cz: Zaznamenali historici ještě jiné srovnatelně velké masové vraždy na československých občanech?
Známe samozřejmě vraždění celých transportů v nacistických vyhlazovacích táborech. Když obvykle přijel transport z Terezína, část jeho účastníků byla určena na další práci a zbytek byl zavražděn v plynových komorách, jednalo se o stovky lidí. V případě rodinného tábora šlo na smrt ale 3 800 lidí, takže v této masovosti je to skutečně výjimečné.

  • 8Diskuse


Jan Horák

Autor

Jan Horákjan.horak2@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz