Ateismus je již nejméně sto let masovým fenoménem. Tento světonázor se šíří rychleji než islám či křesťanství. V minulosti však ateisté spíše mlčeli, či dokonce deklarovali respekt k věřícím.
V posledních letech jsme však svědky vzestupu asertivního ateismu.
Nový trend asertivního ateismu reprezentují hlavně čtyři knihy: nedávno přeložený Boží blud biologa Richarda Dawkinse, Breaking the Spell filozofa Daniela C. Dennetta, God Is Not Great žurnalisty Christophera Hitchense a The End of Faith publicisty Sama Harrise, který zřejmě novoateistický trend odstartoval. Autorům, klíčovým novoateistům, se přezdívá „čtyři jezdci“ v narážce na „čtyři jezdce apokalypsy“ ze Zjevení sv. Jana. „Čtyři jezdci“ mezi sebou nesouhlasí ve všem, ale jistá východiska sdílejí. Ta zásadní vyjádřím ve třech bodech.
Za prvé Harris&spol. považují náboženství - čímž míní hlavně monoteistická náboženství jako islám a křesťanství, spočívající na víře v nadpřirozený původ jistých knih - za nynější hlavní hrozbu lidstvu. Bezprostředním Harrisovým podnětem byl islamistický terorismus, který zatím vyvrcholil zničením World Trade Center, ale pokud by bin Ládin získal jaderné či biologické zbraně - o což se snaží -, neváhali by je použít. Ne proto, aby uspokojili nějaké teritoriální nebo ekonomické nároky, ale z čistě teologického důvodu, že je nutno zničit bezbožný Západ. Neuplynulo však ani pár hodin od zkázy newyorských Dvojčat a fundamentalističtí křesťané, kteří měli za Bushe ml. hluboký vliv na americkou vnitřní i zahraniční politiku, volali po nové křížové výpravě proti islámu. Avšak kromě globální konfrontace mezi křesťanstvím a islámem jsou zde i další nábožensky motivované konflikty současnosti: mezi šíity a sunnity v Iráku; mezi židy a muslimy v Palestině; mezi muslimy a hinduisty v Kašmíru; mezi katolíky, pravoslavnými křesťany a muslimy v bývalé Jugoslávii či boje mezi protestanty a katolíky v Severním Irsku.
Druhým rysem nového ateismu je doslovné čtení svatých textů. Je pravda, že teologie dosáhla během tisíciletí nebývalé subtility, takže hovoří-li Immanuel Kant o Bohu jako o „regulativním ideálu“ nebo Václav Havel o „transcendenci“, nemají na mysli starého pána sedícího na obláčku. Ovšem masy nechápou Boha metaforicky, nýbrž doslova jako osobu, která stvořila svět, naslouchá jejich modlitbám a hubí jejich nepřátele. Křesťanští fundamentalisté skutečně věří, že Bůh je ten pán, co nenávidí buzny (God hates fags, jak stojí na jejich transparentech) - a samozřejmě i liberály, feministky, muslimy a Britney Spearsovou. Dawkinse sice více zajímá otázka pravdivosti náboženských tezí a Dennetta evoluční původ víry, ale i oni, stejně jako Harris a Hitchens, věnují pozornost všem těm výzvám k etnickým čistkám a obhajobě otroctví, patriarchátu a sektářství, kterými jsou zaplaveny Bible i Korán. Zvláště současní křesťané tyto pasáže obvykle ignorují. Jsou umírnění v tom smyslu, že si vybírají to, co neuráží moderní morální senzibilitu. Tento selektivní přístup se samozřejmě nemůže opřít o příslušné svaté knihy, ale jen o morální zkušenost, kterou lidstvo nasbíralo od doby bronzové, kdy byly nejstarší z těchto barbarských textů napsány.
Nový ateismus je tedy protipólem současného náboženského fundamentalismu, islámského i křesťanského. S tím souvisí jeho třetí rys. Na rozdíl od minulosti nejsou dnešní ateisté ochotni mlčet výměnou za to, že jejich věřící spoluobčané jsou umírnění a nemíní je ukamenovat. Naopak kritizují umírněné věřící za jejich neprincipiálnost. Současní muslimové se od křesťanů liší mimo jiné tím, že umírněných muslimů je mnohem méně, a proto berou výzvy k vraždění „bezvěrců“ vážně; přinejmenším ho schvalují. Proto běsní na ulicích kvůli obrázkům Proroka. Jak známo, starozákonní Desatero také zakazuje zpodobování Boha, ale koho z křesťanů to zajímá, ačkoli Desatero je údajně základem morálky? A kdo z nich ví, že o něco dále v textu Bůh sděluje, že trestem za porušení každého z přikázání je smrt? Muslimům nelze upřít jedno: berou svůj svatý text vážně. Ve srovnání s tím je umírněné křesťanství projevem pohodlnosti. Tento postoj je však nebezpečný v tom, že je bezzubý vůči fundamentalismu. Umírnění nejsou schopni vyvrátit fundamentalismus; naopak fundamentalisté mohou umírněné obvinit z pokrytectví.
Mistři sarkasmu Harris i Hitchens jsou mistry sarkasmu. Hitchens píše o monoteismu, že je to „plagiát plagiátu drbů o drbech, iluze o iluzi, sahající až k fabrikaci několika událostí, které se nestaly“. A zde perla z Harrisovy knihy: „Víra, že některé knihy byly napsány Bohem (jenž z nepochopitelných důvodů udělal Shakespeara mnohem lepším spisovatelem, než je On sám), nás činí bezmocnými ve snaze konfrontovat nejmocnější zdroj lidského konfliktu v minulosti i přítomnosti. Jak to, že absurdita této představy nás hodinu co hodinu nesráží na kolena? (...) Představte si svět, v němž generace lidských bytostí věří, že některé filmy natočil Bůh nebo že zakódoval určitý software. Představte si budoucnost, v níž se vraždí miliony našich potomků kvůli odlišným interpretacím Hvězdných válek nebo Windows 98. Je vůbec něco směšnějšího? A přesto to není o nic směšnější, než je svět, v němž žijeme.“
Čtyři jezdci však vidí odlišně budoucnost spirituality. Zatímco Harris sází na posvětštěný buddhismus jako alternativu vůči jakémukoli teismu, Hitchens varuje, že i buddhisté mají na rukou krev (za 2. světové války podporovali japonskou genocidu Číňanů). Dennett doufá, že náboženství se vyvíjejí, takže se mohou změnit ve formu pospolitosti bez iracionální víry, a Dawkins věří, že ohromení tváří v tvář záhadám vesmíru může ukojit touhu po mystické zkušenosti, kterou dosud uspokojovalo náboženství.
Logické chyby, morální otrlost Osobně považuji za největší přínos novoateismu zpochybnění populární teze, že fundamentalismus je deformace v podstatě dobrého náboženství. Nejsem si ale jist, zda racionální argumentace dokáže iracionální víru redukovat, neboť současný kognitivní výzkum naznačuje, že víra má velmi hluboké evoluční kořeny. Obránci víry ovšem kritizují „čtyři jezdce“ mnohem tvrději. Zmíním se o dvou apologiích. Knihu amerického konzervativního publicisty Dineshe D’Souzy Křesťanství a ateismus úplně jinak volím proto, že byla přeložena do češtiny. A knížka Reason, Faith and Revolution literárního teoretika Terryho Eagletona je pozoruhodná proto, že autor je marxista. (Několik jeho knih vyšlo i česky.) Bude zajímavé zjistit, z jakých důvodů D’Souza i Eagleton odmítají nový ateismus, když politicky jsou protichůdci. Kladem D’Souzovy knihy je - na rozdíl od jiných obhájců víry - pokus o racionální argumentaci. Nepíše tudíž ve stylu „křesťanství (islám atd.) je pravdivé, protože to řekl Ježíš (Mohamed atd.)“ nebo „shoříte v pekle“. Proto si D’Souza zaslouží věcnou odpověď. Je však užitečné vědět, že ve své předchozí knize The Enemy at Home (2007) tvrdil, že za teroristické útoky proti USA nesou vinu levičáci, feministky a homosexuálové, jejichž volné mravy vyvolaly oprávněný hněv konzervativního islámu. Jinými slovy, teroristické útoky byly oprávněné a Američané by se měli polepšit a nepohoršovat bohabojné muslimy z Pákistánu či Íránu, kde je legální odsoudit ženu ke skupinovému znásilnění, aby tak „smyla hanbu“ ze zločin svého bratra, a homosexuály ukamenovat. Zde tedy náš autor vyklouzl za hranice zdravého rozumu. Podívejme se však, jak vyvrací ateismus.
Obávám se, že D’Souza proti novoateistům skóruje jen v připomínce, že i sekulární ideologie jako komunismus byly zdrojem násilí. Na to lze jistě říci, že většina ostatních moderních tyranií byly klerofašistické režimy (od Frankova Španělska až po Tisovo Slovensko). Spory o to, kdo v minulosti zabil víc lidí, však považuji za vedlejší, protože nic nemění na tom, že právě náboženství - nikoli fašismus nebo komunismus - dnes představuje hrozbu nukleárního armagedonu. Zbytek D’Souzovy knihy je jedno non sequitur za druhým.
Tak například D’Souza ze standardní fyzikální teorie, že vesmír má počátek, vyvozuje, že byl stvořen Bohem, který je „nadpřirozený“, „duchovní“, „věčný“ a „všemohoucí“. Fyzikové se ale shodují, že o tom, co bylo před big bangem - pokud má tato otázka vůbec smysl -, přísně vzato nevíme nic. Zdálo by se tedy rozumné uzavřít, že zde důvod k víře v Boha nenajdeme. (Bizarně pak působí D’Souzovo tvrzení, že ateista je „arogantní dogmatik“, kdežto věřící „skromný a rozumný člověk“. Nepředvedl nám právě, že je to naopak?)
Ještě příklad z oblasti etiky: D’Souza naštěstí není kreacionista; pokládá darwinismus za „nejlepší a nejpřesvědčivější představu o našem původu“. Vzápětí ale tvrdí, že tato teorie nedokáže vysvětlit mimo jiné původ morálky. Zcela tak ignoruje výsledky, k nimž již došla evoluční psychologie, která se mimo jiné touto otázkou zabývá. Ignoruje je proto, že stojí v cestě jeho kýženému závěru: „Svědomí není nic jiného než Boží hlas v naší duši.“ Nechme stranou otázku, zda již máme uspokojivé vědecké vysvětlení původu morálky. I kdyby platilo, že původ morálky nedokážeme vědecky vysvětlit, závěr, že hlas svědomí je „Božím hlasem“, odtud zkrátka neplyne.
Logické chyby jsou jedna věc, morální otrlost věc druhá. D’Souza v závěru své knihy pojednává o problému zla - proč všemohoucí a dobrotivý Bůh připouští existenci zla? -, s nímž zápolilo mnoho teologů. Ale málokdo byl myslím tak nevkusný, aby napsal: „Nikdo z nás si nezaslouží žít, neboť život je velkorysý dar od Boha.“ Intelektuální mlžení Ať si o D’Souzovi myslíme cokoliv, nelze mu upřít, že se snaží vyjadřovat jasně. To nelze říci o Terrym Eagletonovi, jehož novou knihu považuji za jeho dosud nejmizernější. Chápu, že Eagleton - irský katolík a marxista - těžce nese, že se lidé jako Dawkins nebo Hitchens vysmívají jeho kultuře. Avšak učinit z jejich jmen zkratku „Ditchkins“ a připisovat tomuto imaginárnímu ateistovi různá tvrzení, je rétorika, kterou se vyhýbá úkolu vyrovnat se s argumenty reálných osob.
Eagleton si zakládá na své zběhlosti v teologii. Nevzdělanost v tomto směru vyčetl Dawkinsovi již ve své recenzi Božího bludu. Jaká je tedy ta Eagletonova teologie? Slyšme: „Bůh ... není nějaký megavýrobce. Spíše je tím, co udržuje všechny věci v bytí svou láskou.“ Je toto udržování láskou kauzální, nebo jiný vztah? A jak je slučitelné s tím zlem všude okolo? D’Souza řekl alespoň něco. Eagleton mlčí a nesdělí nám ani, jestli své teologii vůbec věří. Jinde říká, že vzkříšení Krista je reálná událost, ale ne tak, že by se dala vyfotografovat. V tomto bodě stojí za to připomenout si Harrisův postřeh, že s takovými paradoxy nemá trpělivost ani většina řadových křesťanů, kteří podobné události chápou doslova. Eagletonovo intelektuálské mlžení, prokládané levičáckými slogany o Kristu revolucionáři, je méně poctivé než D’Souzův konzervatismus. Pro oba však platí, že až budou chtít příště říci něco na obranu náboženství, měli by se snažit mnohem víc.
***
Bibliografie
Boží blud
Richard Dawkins
V překladu Zuzany Cabajové vydalo
nakladatelství Academia, Praha 2009.
477 stran.
The End of Faith: Religion,
Terror, and the Future
of Reason
Sam Harris
Vydalo nakladatelství W. W. Norton & Co.,
New York & London 2004. 336 stran.
Breaking the Spell: Religion
as a Natural Phenomenon
Daniel C. Dennett
Vydalo nakladatelství Viking,
New York 2006. 464 strany.
God Is Not Great: How Religion
Poisons Everything
Christopher Hitchens
Vydalo nakladatelství Hachette Book
Group, New York 2008. 307 stran.
Křesťanství a ateismus úplně
jinak
Dinesh D’Souza
V překladu Čeňka Matochy vydalo
nakladatelství Ideál, Praha 2009.
314 stran.
Reason, Faith and Revolution:
Reflections on the God Debate
Terry Eagleton
Vydal Yale University Press, New Haven
2009. 200 stran.
Muslimům nelze upřít jedno: berou svůj svatý text vážně. Ve srovnání s tím je umírněné křesťanství projevem pohodlnosti. Tento postoj je však nebezpečný v tom, že je bezzubý vůči fundamentalismu.
O autorovi| Tomáš Hříbek filozof ; Autor se věnuje filozofii biologie. Tématem jeho knihy Metafyzika antiindividualismu (2008) byla filozofie mysli.