Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Nový pohled na slovenský stát

Česko

Bez válečného Tisova státu z let 1939-1945 by nezávislé Slovensko v roce 1993 nevzniklo

Knihy o slovenském štátu, jak jsme nepřesně a se značnou dávkou pejorativnosti zvyklí nazývat Slovenskou republiku (1939-1945), patří mezi nejzajímavější historické práce, které u našich východních sousedů vycházejí.

V českých moderních dějinách na rozdíl od slovenských nemáme nic takového jako exilový proud historiků navázaných na „luďáckou“ emigraci, nemluvě o tom, že jsme neměli ani takovouto emigraci. Nemáme žádný zásadní spor o tak klíčovou událost dějin, jakou bylo Slovenské národní povstání, nepřeme se o naši válečnou orientaci ani o to, k jakým kořenům by se měl hlásit náš současný stát. V české historiografii dnes nenajdeme žádný tak zásadní spor, který by rozděloval obec historiků, jakým je na Slovensku spor zásadních příznivců a odpůrců o povaze a významu „slovenského štátu“.

Nejnovější kniha publicisty Jozefa Hajka Nezrelá republika zachází v mnoha ohledech ze všech dosavadních prací nejdál. Nikoli tím, jaké nalézá odpovědi - na knize je znát, že autor je novinář, nikoli profesionální historik -, ale především tím, jaké klade otázky. Tou nejzásadnější zřejmě je, do jaké míry Slovensko po roce 1992 navazuje na Tisovu Slovenskou republiku. A zda by bez Tisova Slovenska vzniklo před sedmnácti lety to Mečiarovo. Tisova republika - první státní útvar Slováků Pro nás Čechy je situace Slováků a jejich historického povědomí stěží představitelná. Máme tisícileté dějiny státnosti, byť jsme si některá období středověku v našem národním povědomí uzpůsobili k obrazu svému. Z jiného pohledu může být historie českého státu vnímána spíše jako historie přinejlepším autonomního území, které bylo součástí Svaté říše římské, obecně pokládané za německý státní útvar.

Z naší historické paměti jsme téměř dokonale vytěsnili fakt, že České království, k němuž se hlásíme, bylo do značné míry státem přinejmenším dvou, ale postupně spíše tří národů, Čechů, Němců a Židů. O tom, že Morava a Slezsko (z něhož nám do dnešních dnů zbyla jen jakási amputovaná miniatura) byly na Praze málo závislé a někdy zcela nezávislé oblasti, se nebavíme téměř vůbec. Ale i tak je naše historické sebevědomí - vybudované několika generacemi národních obrozenců devatenáctého století, potvrzené masarykovskou první republikou a nezničené ani čtyřiceti lety komunismu - velice vysoké. A zcela srovnatelné s našimi středoevropskými sousedy Rakušany, Poláky či Maďary.

Stejně jako oni jsme dokonce v minulém století prošli obdobím jakési „koloniální expanze“ (byť se tomu v našem prostoru tak neříká) a ovládali jsme jako „státní národ“ národy jiné - Slováky, Němce, zakarpatské Ukrajince (Rusíny). Dodnes se na tuto éru díváme jako na zlaté období našich dějin. Meziválečné Československo mělo spolu se svým imperiálním charakterem i vyspělý demokratický systém, bylo ve středoevropském prostoru hospodářsky nejsilnějším státem a Češi v něm hráli podobnou roli jako v té době Francouzi či Angličané v čele svých světových říší. Slováci, v době vzniku Československa jen jedna z mnoha národnostních menšin Uherska, z velké části maďarizovaná, byli první republikou zařazeni do postavení „státního národa“ - pod podmínkou, že se „čechoslovakizují“. Československo se pokusilo navázat na českou jazykovou cestu, kterou už několik desítek let předtím Slováci většinově zamítli. Znamenala by konec slovenštiny jako samostatného jazyka a změnu jejího postavení jen jako jakéhosi dialektu češtiny. To mělo svoji logiku, zvláště když si uvědomíme, že „biblická čeština“ byla liturgickým jazykem mezi slovenskými evangelíky a slovensky píšící inteligence byla v roce 1918 v nejlepším případě několikasetčlennou skupinou.

Není třeba se pouštět do příliš velkých historických spekulací, abychom mohli konstatovat, že v případě nepřerušeného vývoje by zřejmě Slováky čekal v delší časové perspektivě osud Moravanů a Slezanů, které dnes nikdo nepokládá za zvláštní národy a o jejichž příslušnosti k Čechům a České republice se nevedou spory. Československý národ by se po stu či dvou stech letech stal sice diskutovaným (ostatně i na Moravě a ve Slezsku se o příslušnosti k Čechům diskutuje), ale všeobecně přijímaným faktem.

Nestalo se, protože Československo a Češi (Čechoslováci) ve své první dějinné zkoušce podlehli nacistickému Německu a po pouhých dvaceti letech svého vůdčího postavení ve střední Evropě nedokázali svoji roli obhájit a ze svého selhání se už nikdy plně nevzpamatovali. Druhá republika a protektorát Čechy a Morava byly a stále jsou státní útvary, k nimž se Češi téměř nehlásí a považují je za výplod nacistické předokupační a okupační moci.

Pro Slováky byla Slovenská republika -jejíž základy položila autonomie za pomnichovské druhé republiky, ale vznikla a trvala téměř na den stejně jako protektorát Čechy a Morava - až do konce roku 1992 jediným „slovenským“ státním útvarem v dějinách. Slováci si sice vypomáhají Velkou Moravou a Sámovou říší - vládci Velké Moravy stavějí Svatoplukovi monumentální pomník před Bratislavským hradem -, ale to je spíše úsměvné než seriózně historicky zdůvodnitelné. Tisíc let slovenských dějin, které následovaly po Velkomoravské říši, jsou dějinami uherskými. V té době Slováci nebyli národem vládnoucím, ale ovládaným. Devatenácté století, které pro Čechy svým způsobem představovalo zlatou dobu jejich znovuobnoveného národního života, bylo pro Slováky bojem o národní přežití, který pod asimilačním maďarským tlakem prohrávali. A nebýt zlomu v roce 1918, tak i prohráli. Po roce 1918 pak Slováci čelili novému, rafinovanějšími tlaku čechoslovakistickému. V roce 1938 se však slovenský národ, který byl v podstatě znovu vytvořen Čechy, chopil své šance, byť nabídnuté Hitlerem, a pod vedením fašistických národních vůdců si vytvořil svůj „národní“ stát: Slovenskou republiku.

Lepší než protektorát Jozef Hajko ve své knize nastoluje základní paralelu mezi osudem Čechů v protektorátu Čechy a Morava a tím, co přineslo vytvoření Slovenské republiky Slovákům. Na mnoha místech knihy se konstatuje, o co lépe na tom Slováci po většinu války byli. Současně však uvádí, že základní smysl existence protektorátu Čechy a Morava a Slovenské republiky byl stejný -být zbrojní továrnou a dodavatelem surovin i dalšího zboží do třetí říše. Zatímco pro české země však byla nacistická okupace od počátku obdobím úpadku, na Slovensku byla situace - navzdory obsazení Pováží nacisty, faktickému ovládnutí klíčových podniků německým kapitálem a vysávání slovenské ekonomiky clearingovým obchodováním - v mnoha ohledech jiná.

Hajko vysoce vyzdvihuje výkon slovenských národohospodářů, připomíná výborné postavení slovenské měny, v době války výjimečně dobrou zásobovací situaci i likvidaci nezaměstnanosti. (Uvádí ale i fakt, že desetitisíce Slováků odjely za vysokým výdělkem dobrovolně na práci do třetí říše.) Životní úroveň Slováků se za Tisovy vlády sice nezvýšila, ale až do léta 1944 ani nepoklesla. Všechny ekonomické a politické výhody však přestaly platit, když se Slovensko po září 1944 stalo na více než osm měsíců bojištěm, a z války tak nakonec vyšlo v mnoha směrech v horším stavu než boji téměř netknuté Čechy (nikoli však Morava a Slezsko).

Další zásadní pozitivum vidí Hajko v rozvoji slovenského školství a kultury, oblastí, které ještě v roce 1938 zásadně ovlivňovali Češi, které pak Slovenská republika buď vyhnala, nebo nutila se slovakizovat. Připomíná, že až za Slovenské republiky se začaly ve Slovenském národním divadle hrát opery se slovenskými librety a v činohře nastoupila vůbec první generace slovenských herců. Rozvoj zaznamenalo i školství, především střední školy a univerzity.

S až přílišnou lehkostí Hajko „omlouvá“ fašistický charakter Slovenské republiky, která už pomnichovské volby na podzim 1938 uspořádala podle nacistického vzoru jedné strany. Pro zlehčování této zásadní charakteristiky Slovenské republiky, jejíž prezident Jozef Tiso měl ve skutečnosti vůdcovské postavení, nachází až příliš mnoho důvodů. Zdůrazňuje především princip měkké diktatury, v níž ani vysocí a známí komunisté nebyli systematicky pronásledováni, protože patřili k úzké vrstvě národní intelektuální elity. Například klíčový komunista Ladislav Novomeský byl až do Slovenského národního povstání dobře vydělávajícím šéfredaktorem státního ekonomického magazínu Budovatel. Velmi zajímavou až objevnou částí Hajkovy knihy je pohled na Slovenskou republiku jako na katolický stát a na postavení a postoj evangelické menšiny, podle Hajka za Československa protežované.

Poměrně zásadní odsudek má Hajko pro Slovenské národní povstání, na rozdíl od „luďáckých“ historiků nikoli proto, že by „zničilo slovenský stát“, ale proto, že podle něj bylo povstáním pouze části slovenského národa, navíc vojensky špatně provedeným. Hajko poměrně odvážně nazývá SNP „občanskou válkou“ a tvrdí, že mohlo uspět v případě, že by šlo skutečně o celonárodní akci, do jejíhož čela by se postavil nejlépe sám Tiso. A nebylo by vojensky po dvou měsících poraženo a mohlo Slovensko ušetřit dlouhých frontových bojů a německého i sovětského rabování.

Hajko nemůže pominout a nepomíjí likvidaci slovenských Židů, která měla zpočátku ve Slovenské republice podobný cíl jako v poválečném Československu likvidace sudetoněmecké menšiny. Hajko však příliš nezdůrazňuje obrovské obohacení etnických Slováků, kteří arizací získali 40 procent celkového národního majetku na Slovensku, majetku, který Židé jako tradičně nejbohatší skupina obyvatelstva drželi do roku 1939 ve svých rukou. Ani tato kniha nevyřešila otázku, zda se slovenský štát a jeho vedoucí politici chtěli Židů „jen“ zbavit tím, že je předají Němcům a nechají vyvézt ze Slovenska, a do jaké míry jim bylo jasné, že to znamená jejich likvidaci. Hajko dospívá k příliš chlácholivému závěru, který však nemá velkou oporu ve faktech: totiž že Slováci jako národ i katolická církev se, byť opožděně, „nakonec postavili na stranu Židů“.

Otázky, které u nás nepadají Nejzajímavější otázky si však Hajko klade v závěrečné kapitole Historická zkušenost. Nastoluje zásadní tezi, že Slováci na svoji krátkou samostatnost nezapomněli a v roce 1992 v mnoha případech dokonce napodobovali kroky svých předchůdců z konce třicátých let. „Otevřených nebo maskovaných podobností by se našlo více,“ tvrdí Hajko, podle kterého byl na válečné Slovenské republice zásadní sám fakt, že ukázala možnost samostatné existence Slovenska. Díky půlstoleté poválečné sounáležitosti s Československem se Slovensko 90. let proti roku 1939 zvětšilo o jižní území včetně Košic.

Pro mnoho lidí bude v Hajkově publicistické knize příliš málo nových skutečností a příliš mnoho opakovaných úvah a otázek. Některé otázky však při jejím čtení napadají i českého čtenáře. Například - byl skutečně tak velký rozdíl mezi protektorátem Čechy a Morava a Slovenskou republikou? A do jaké míry jsme my Češi svojí prací pro nacisty pomáhali Hitlerovi podobně jako Slováci? Jaký byl podíl Čechů a protektorátních úřadů na vyvraždění českých Židů, kolik Čechů získalo své poválečné majetky díky předchozím arizacím? Co má společného dnešní český stát s protektorátem Čechy a Morava?

Na první Slovenské republice není Slovákům co závidět. Ale širokou historickou debatu, která o ní na Slovensku probíhá, jim závidět můžeme, protože ta v Česku stále nemá obdoby.

***

Bibliografie

Nezrelá republika. Slovensko

v rokoch 1939-1945

Jozef Hajko

Vydalo nakladatelství Slovart,

Bratislava 2009, 414 stran.

Slovenská republika 1939-1945

Martin Lacko

Vydalo nakladatelství Perfekt a Ústav

pamäti národa, Bratislava 2008, 205 stran.

Mať svoj štát znamená život.

Politická biografia Alexandra

Macha

František Vnuk

Vydaly Slovenský ústav, Cleveland (Ohio)

1987, 383 stran.

V případě nepřerušeného vývoje by zřejmě Slováky čekal v delší časové perspektivě osud Moravanů a Slezanů, které dnes nikdo nepokládá za zvláštní národy a o jejichž příslušnosti k Čechům a České republice se nevedou spory

O autorovi| Luboš Palata, redaktor LN

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!