Moji herci neznali scénář, ten jsem jim jen přečetl a oni pak před kamerou museli lovit z paměti, co jim tam zůstalo, popisuje Miloš Forman metodu své práce. Jemu a posléze Otakaru Vávrovi jsou věnované první dva díly série portrétů Zlatá šedesátá.
Prvním z velkých televizních portrétů zařazených do dokumentárního cyklu Zlatá šedesátá je medailon Miloše Formana. Režisér světové proslulosti bývá většinou pro média na slovo skoupý; už proto je rozsáhlý monolog, ke kterému jej vyprovokoval scenárista Jan Lukeš, mimořádnou příležitostí něco víc se o Formanovi dozvědět. Začíná vyprávění ve chvíli, kdy jej rodiče nastrojili do svátečního a dovedli na první film, čímž šestiletému chlapci otevřeli netušené obzory.
Režisérovy životní peripetie jsou sice známé ze vzpomínkové knihy Jana Nováka, přesto je vzrušující poslouchat Formanovy komentáře k době, životu v ní a zejména k okolnostem, za jakých vznikaly jeho filmy. Vypráví o studiích naFAMU a na 50. léta, která jej, paradoxně, inspirovala. „Nerozděloval jsem lidi na komunisty a antikomunisty, ale na ty, před kterými se bojím mluvit, a na ty, před kterými se mluvit nebojím,“ vzpomíná například a překvapivě říká, že 50. léta byla pro jeho uměleckou generaci požehnáním: „Inspirovala nás nejvíc reakce na tu nesmírnou pitomost, co se tady děla, co jsme dělali, byla reakce na tu nudu socialistického realismu.“ Vzpomíná na Alfréda Radoka, s nímž jako pomocný asistent režie pracoval na filmu Dědeček automobil a potom i na slavné Laterně magice. „Radok byl pro mě pánbůh,“ říká a za pramen živé vody v oné době běsnící ideologie označuje divadlo Semafor. O Konkursu, který jej uvedl mezi respektované tvůrce, tvrdí, že ho točil jen amatérsky na šestnáctku kameru a s magnetofonem, který si koupil v Bruselu, bez synchronizace. Měl to být pouze „domácí filmeček“ pro Šlitra a Suchého.
Když přijde řeč na slavné filmy oné éry – Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří má panenko, připouští Miloš Forman, že nejvíc vzrušující bylo vidět na plátně „normální lidskou tvář“ a možnost nechat neherce mluvit nestylizovaně, tak, jak lidé mluví. „Neznali scénář, já jim ho převyprávěl, říkal jsem jim přesně to, co v tom scénáři bylo. A oni pak museli lovit, co jim uvízlo v hlavě, říct to svými slovy. A najednou to mělo tu správnou autentičnost…“ Neotřesitelný poklidný nadhled Zatímco Miloš Forman lidově a s vervou připomíná lidi, kteří jej ledacos naučili, ale sám sebe nikterak nehodnotí, Otakar Vávra, který je v cyklu jako druhý v řadě týden po Formanovi, si zachovává svůj neotřesitelný poklidný nadhled.
A nenechává nikoho na pochybách, že zná svou cenu.
Miloš Forman
Hovoří o svém původu i o mladistvých „pletkách“ s avantgardou v Brně, o tom, jak natočil svůj důležitý dokument, v němž autenticky zmapoval 24 hodin běžného života v Praze.
Míní, že pro režiséra je nejdůležitější dramatický cit, schopnost uchopit kontrast, zachytit dramatické napětí: „Když píšu a ztratím to dramatické napětí, upadne mi tužka. Nemůžu dál…“ Vávra byl, jak připomíná, režisérem opravdových hvězd. „Baarová, Mandlová… ony moc hrát neuměly, ale byly to skutečné hvězdy, takové už tu nejsou. Uměly se báječně oblíkat, byly nádherné a strašně ctižádostivé, jak má takový herec být, a pracovaly do úmoru, nic je nemohlo odradit.“ Konstatuje, že herci s ním rádi pracovali, protože věděl, co chce. „Poslouchali mě na slovo a vůbec mi nedali najevo, že oni jsou mistři, a já mladej kluk.“
V portrétním monologu se Otakar Vávra zastaví i u ožehavých bodů své kariéry. Konstatuje, že podepsal smlouvu s Pragfilmem, který točil za okupace v Praze německé filmy. „Já to podepsal, protože kdybych to nepodepsal, šel bych do koncentráku,“ říká a dodává, že si ve smlouvě vymínil, že mu scénáře musejí „umělecky odpovídat“, čímž se vyhnul těm nejhorším látkám. Bez vzrušení popisuje i situaci Anny Letenské, která hrála v jeho filmu Přijdu hned a věděla, že ji čeká zatčení (nechali s manželem u sebe přespat atentátníky na Heydricha). Dotočila film a pak ji odvedli a popravili.
„Já jsem to zažil, za okupace, ten strach za těmi dveřmi, ty kroky,“ říká Vávra a nepochybně tím leckoho oprávněně rozčílí.
Připomíná, jak založil katedru režie na FAMU v Praze, jak studentům dával co největší tvůrčí volnost, jak se snažil jim umožnit, aby ze sebe vydali víc, než sami tušili, že v nich je. Léta, kdy pracoval s Františkem Hrubínem na Zlaté renetě a Romanci pro křídlovku, považuje za své nejšťastnější a nejplodnější období. „To se musí najít dva – autor a režisér, kteří mají stejné ladění,“ říká. A také, že „ze vzdoru proti totalitě se rodily ty nejlepší věci“. Jedním dechem mluví o mravním řádu, který tvůrce v sobě musí mít. Sám ale přiznává, že vždycky ovládal důležité umění – kličkovat a uhýbat, ať už cenzuře německé nebo komunistické. Věděl, co je dráždí, a vyhnul se tomu. „Češi by tu nebyli, kdyby neuměli uhýbat. To by byli dávno germanizovaní,“ konstatuje.
***
Zatímco Miloš Forman připomíná lidi, kteří ho ledacos naučili, ale sám sebe nehodnotí, Otakar Vávra nenechává nikoho na pochybách, že zná svou cenu
26 hodin profilů
Česká televize v rámci 26 hodinových dokumentárních profilů Zlatá šedesátá představí kromě televizních portrétů osobností českého a slovenského filmu i šest dílů dějin čs. kinematografie v období let 1945 až 1972, tedy od znárodnění po trezorové filmy, dále celovečerní distribuční film Československá filmová vlna, publikace a DVD a také přehlídky čs. filmů ze 60. let minulého století.
