Guillermo Martínez
V Buenos Aires a v Oxfordu studoval matematiku.
Debutoval povídkovou knihou Infierno Grande. Česky vyšel jeho třetí román, s titulem Kdo vraždí v Oxfordu? (2003) jej vydal Abonent ND.
* LN První, kardinální otázka. Jak jde dohromady matematika a literatura?
Nejsou nutně provázané. Co se týče mě samotného, nejprve mě zajímala literatura, mezi čtrnácti a devatenácti roky jsem napsal svá první díla. Potom jsem ale začal studovat matematiku, a teď jsem zase spisovatel. Vy zde ale znáte pouze román Kdo vraždí v Oxfordu?, kde matematika má výraznou roli. Ostatně matematikou se přede mnou zabývali rovněž třeba Lewis Carroll, Raymond Queneau či Ernesto Sabato. Napsal jsem také knihu Borges a matematika...
* LN Mám ale pocit, že většina budoucích spisovatelů má ve škole s matematikou spíše problémy.
Na tom něco je, nicméně si myslím, že v posledních letech tu je tato tendence – autoři se o vědu zajímají a čerpají z ní materiál pro svá díla. Za všechny můžu jmenovat Davida Lodge.
* LN Kdo vraždí v Oxfordu? má krimi zápletku. Dá se říci, že navazuje taktéž na univerzitní román, jehož reprezentantem je právě David Lodge?
Ano, to je přesně případ mé knihy. Ale já se nedržím jedné škatulky, každá má kniha je jiná, nejsem pouze píšící univerzitní profesor nebo matematik, který také píše knihy. Jsem spisovatel a zabíhám do různých žánrů... Matematika, to byla taková náhoda či nehoda, která se mi přihodila, pár let jsem se jí zabýval, ale teď už pro mě není důležitá. Což neznamená, že matematických studií dnes lituju, to vůbec ne, protože jsem při nich načerpal vědomosti, které stále využívám... Teď jsem ve Španělsku představil svůj nejnovější román Pomalá smrt Luciany B., a ten nemá s matematikou nic společného. Ostatně mé první dva romány také ne... Budu asi muset dohlédnout na to, aby se na záložkách už zmínka o matematice neobjevovala.
* LN Hlavnímu hrdinovi vašeho románu v Oxfordu naznačují, že něco nemůže chápat, protože není Angličan. Setkal jste se s něčím podobným, když jste tam studoval?
Nikdy mi to neřekli takhle přímo, ale někdy jsem měl pocit, že přestože mluvím anglicky, tak určitý rámec toho rozhovoru nemohu pochopit. Snažil jsem se, aby můj hrdina prožíval podobné pocity.
* LN Takže vnímáte rozdíly v mentalitách národů jako výrazné?
Myslím si, že rozdíly existují v takovém tom standardu. Angličané bývají při prvním setkání velmi srdeční, ale nenechají vás nějak se přiblížit. Jiné národy jsou zase nejprve odtažitější, ale když se člověk blíže seznámí, tak to bývá dobré přátelství. Samozřejmě jde o generalizaci, každý člověk je jiný.
* LN Kdy uvidíme filmovou podobu vašeho románu?
Film už je dotočený a ve Španělsku bude mít premiéru 18. ledna příštího roku. Už jsem jej viděl a byl jsem s ním hodně spokojený. Drží se knihy a herecké výkony jsou dobré. Odráží se tam rovněž specifický rytmus režiséra Alexe de la Iglesia, což se mi rovněž líbí.
* LNMy tady máme zafixovanou literaturu Jižní Ameriky především skrze jména jako Jorge Luis Borges, Gabriel García Márquez či Julio Cortázar. A vy jste napsal detektivku z Oxfordu. Jaké jsou vaše další knihy?
Márquezovský magický realismus se v Argentině nikdy neujal... Můj první román O Rodererovi je takovým faustovským příběhem, odehrávajícím se v mladém městě na jihu Argentiny. Druhý román Mistrova žena je zase o milostném trojúhelníku mezi spisovateli. A v nejnovějším románu jsou propojeny všechny motivy z mých předchozích románů – zlo, spisovatelé a vraždy.
* LN V knize Kdo vraždí v Oxfordu? jde o sérii vražd. Dnes se čím dál častěji setkáváme, a to nejen v literatuře a filmu, s tím, že někdo vnímá vraždu nikoliv emocionálně, ale spíše jako jakýsi intelektuální výkon. Co to o naší současnosti vypovídá?
Snažím se, aby mé příběhy stály mimo sociologický i politický rámec našeho světa, takže já se těmito otázkami nezabývám. U nejnovější knihy, která pojednává o spravedlnosti a pomstě, už se vynořily otázky, zda to souvisí s nedávnou argentinskou minulostí. Já se jimi ale opravdu nechci zabývat, a navíc jsem o tom skrze svou knihu skutečně mluvit nechtěl.
* LN Takže nemá cenu se ptát, zda to, že viník není ve vaší knize dopaden, ukazuje, že možnosti policie jsou dnes velmi omezené...
Abych to ještě vysvětlil. Já neodmítám, aby se mé knihy jakkoliv interpretovaly, jen říkám, že něco takového psát není mým cílem. Trochu mi vadí, že se u nás texty vždy aplikují na skutečnou událost... Je ale pravda, že pokud mluvíme o mé knize, tak Oxford jsem si vybral záměrně, protože v Argentině je přístup policie téměř nepopsatelný, tam se spíše snaží stopy zakrýt... Takže ten příběh nakonec určitý vztah ke skutečnosti má.
