Přišla v džínách a nenamalovaná jako docela obyčejná holka. Holka, která je nejslavnější tenistkou v historii. Martina Navrátilová působí velmi bezprostředně a uvolněně, snad i proto, že její čeština s anglickým přízvukem není moc spisovná. Bez problémů si umí ohlídat, o čem se chce bavit a o čem ne. To už je třicet let, to přece dneska nikoho nezajímá, odpálila otázku na peripetie v začátcích své kariéry. Je věcná, nic nepředstírá a rozhodně se nepovažuje za výtvarnou umělkyni. Kdo se s ní setká, pochopí, proč ještě letos - téměř v padesáti - vyhrávala světové turnaje. Energii, která z ní vyzařuje, nelze necítit.
Do Česka přijela propagovat výstavu svých obrazů s názvem Art Grand Slam. Jde o stovku různých formátů, které vznikaly na různých místech světa, kde se hrají grandslamové turnaje; celý projekt má parametry výtvarného konceptu a rozvíjí principy akčního umění. Proti podkladu obrazu, jejž tvoří plátno, papír, ale i umělý trávník nebo antuka, Martina odpaluje míčky namočené v barvě, a těmito otisky tak vytváří různě barevně laděné obrazce. Největší dílo má asi deset čtverečních metrů.
LN Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla zabývat malbou?
Nevím, jestli se tomu dá říkat malba. Snad je to výtvarné umění, ale nebyl to můj nápad. Před šesti lety za mnou přišel Juraj Králik s tím, že má zvláštní ideu spojit výtvarné umění s tenisem. A že potřebuje moji znalost tenisu a asi hlavně moje jméno, protože tenis může nakonec hrát každý. Hodilo se i to, že on je Slovák a já Češka, takže to bude takové národní propojení. Nikdo nic podobného předtím nedělal, tak jsem si říkala, proč to nezkusit.
LN Zabývala jste se předtím výtvarným uměním, sbíráte ho?
Sbírám obrazy zvířat. Chodím pravidelně do galerií a určitý přehled mám. Nikdy jsem ale nemalovala.
LN Máte oblíbeného malíře?
Mám moc ráda Paula Cézanna. Před deseti lety jsem viděla v Philadelphii jeho velkou výstavu a byla jsem nadšená.
LN Umíte kreslit?
Moc ne, ale naposledy, když jsem se o kreslení pokoušela, jsem byla překvapená, jak mi to šlo. Čas od času mě někdo žádá, abych nakreslila něco pro charitu. Většinou našmudlám tenisové figurky, nic moc. Tak jsem si řekla, že nakreslím slona, vytiskla jsem si ho z internetu a pustila se do toho - křídou. Byla jsem překvapená, jak se mi povedl. Skoro jsem si ho chtěla nechat, tak aspoň doufám, že pořádně vydělá.
LN Chodila jste někdy do výtvarných kursů?
Ne, ale pustila jsem se do truhlařiny. Navrhla jsem a vyrobila dva stoly. Zázrak to asi nebyl, ale byla jsem spokojená. A taky odborníci mi říkali, že moje výtvory mají dobré proporce.
LN Jaký ohlas měly vaše obrazy v Americe?
Zatím žádný, tam o tom nikdo neví. Výstava se otevřela jen v Bratislavě a v Praze, příští rok se předvedeme ve Francii na Rolland Garros, pak snad teprve na US Open, ještě to ale nevědí. Jde hlavně o prostor, nemůžeme vystavovat tolik věcí jako tady.
LN Vaše výstava měla být původně na Pražském hradě. Proslýchá se, že prezident tomu nebyl nakloněn. Vy jste poměrně ostře kritizovala jeho veto zákona o registrovaném partnerství homosexuálů. Je mezi tím souvislost?
Mám na věc názor, řekla jsem ho veřejně a hned z toho všichni dělali velkou vědu. Prezident mi pak napsal a vysvětlil mi, proč to tak udělal a jaké je jeho přesvědčení. To už je ale moje soukromá záležitost, takže se o tom dál nechci bavit. A taky si myslím, že teď má Česko mnohem vážnější problémy než moje mínění o vyrovnaných zákonech pro gaye a lesbičky. Mě mnohem víc trápí, že komunisté tu mají stále větší moc.
LN Ale přece jenom - zákon několikrát neprošel v parlamentu, když už se ho podařilo schválit, vetoval ho zase prezident. Nepřišlo vám podivné?
Bylo to opravdu zvláštní, asi to mělo nějaké politické důvody, v tom já se nevyznám. Václav Klaus možná myslel moc dopředu, místo aby myslel na to, co se děje právě teď. Já si své názory ponechám a už do toho nebudu mluvit.
LN Jak je to v Americe obecně s tolerancí homosexuálů?
Je to mnohem horší než tady. Prezident Bush slovo lesbička nebo homosexuál ani nevysloví, jak je mu to odporné. Jenom říká, že sňatek musí být uzavírán jedině mezi mužem a ženou. V Evropě vůbec panuje větší tolerance, v Americe ve všem, co je spojené se sexem, vyhrávají puritáni. To mají ještě od dob kolonizace. Američané sociálně ještě v mnohém Evropě nedorostli, vždyť uvažte, že teprve v roce 1967 poprvé povolili první sňatek mezi běloškou a černochem, nebo obráceně, to je jedno. Jak něco takového vůbec mohlo být zakázané! A zrušili to teprve před čtyřiceti lety. 
LN Vy ale ráda říkáte, co si myslíte. Máte s tím problémy?
Kvůli tomu jsem z Československa utíkala, abych mohla říkat, co chci. Ironií osudu je, že když jsem před pěti lety poprvé kritizovala prezidenta Bushe, začali mě posílat zpět do Čech. Prý když se mi to nelíbí, ať jdu jinam, že to není vlastenecké. Já jsem zase říkala, že to právě vlastenecké je. Jsem občanka a chci říkat, co se mi nelíbí, protože to znamená, že mi na mé zemi záleží a chci, aby se v ní dobře žilo. Nemůžete přece se vším souhlasit, to není normální a nejde to ani vmanželství.
LN Veřejnost s vámi souhlasila?
Teď už se Bush kritizovat smí, ale před pěti lety to nikdo nedělal, chtěli vás zavírat nebo bojkotovat. Když nějaký umělec proti němu mluvil, hned mu chtěli pálit cédéčka a veřejně ho skandalizovat, to bylo skoro jako za komunistů. Demokracie je to, že se můžete svobodně vyjádřit, kvůli tomu jsme šli prý i do Iráku. A najednou v samotné Americe to právo ztrácíme. To je absurdní.
LN Vadí vám, že Spojené státy dnes mnohde přicházejí o svou popularitu i kredit?
To víte, že ano. A velmi.
LN Jak to lze podle vás napravit?
Dá se to, ale musíme mít jiné vedení. Republikáni si myslí, že mohou dělat, co chtějí. A taky to tak dělají. Šli do Iráku, do země, kam neměli právo vstoupit. A ještě si vymýšlejí, proč tam vtrhli. 11. září pro ně byla záminka, to mi bylo jasný už tenkrát a spoustě lidí taky, ale politici tomu podlehli. Všechny moje pochybnosti padly na olympiádě, když jsem viděla, jak se na nás dívala irácká delegace. Kdyby pohled zabíjel, jsme mrtví. A to bylo před dvěma lety, teď je to ještě horší. Rozbili celou zemi a teď to nedokážou dát dohromady, lidi tam Američany vůbec nechtějí. Bush také těmito akcemi zhoršil situaci s terorismem, možná zničí Al Kajdu, ale vyroste ještě víc dalších teroristů, kteří ani s Al Kajdou nemají nic společného, ale hrozně nenávidí Ameriku.
LN Bush se ale přirovnává k Ronaldu Reaganovi, který dostal na kolena Sovětský svaz...
Reagan nikam s tanky nevletěl, ten vše řešil diplomaticky - od stolu.
LN Nesetkala jste se jako Američanka ve světě s nevraživostí?
Myslím, že lidé všude moc dobře vědí, že to dělá vláda, ne národ. Je ale pravda, že jsme Bushe zvolili podruhý, a to zvítězil doopravdy. A přitom země byla v hrozné situaci. Republikáni mají ovšem úžasnou propagandu, mají všechno skvěle organizovaný. I když to, co říkají, není pravda, opakují to dokola a ono to zapůsobí. Lidé nechtějí vědět, že jim lžou, ani nevěří, že by na ně něco takového mohli zkoušet.
LN Co vás ještě na tenise baví po tolika letech profesionální kariéry?
Baví mě, že pokaždé jde míč trochu jinak, nikdy se jeho pohyb neopakuje, vždy nastane jiná varianta. Během let jsem hodně musela měnit techniku, proměňovaly se údery a způsob pohybu. To, jak se má jít otevřeně na míč, jsem se třeba naučila správně až v roce 1989. Musela jsem to prakticky dělat opačně, než jak jsem se to jako holka učila. Mě ale baví učit se něco nového.
LN Cítíte věk?
Cítím, ale ne tak jako mí vrstevníci. Diví se, že to zvládnu psychicky, ale hlavně samozřejmě fyzicky. Aby ne, vždyť mnozí z nich už mají umělé kyčle a operovaná záda. Už leží v posteli a já pořád lítám po kurtu a ještě uběhám svoji spoluhráčku. A všichni na to zírají. Tak jsem napsala knížku, aby se tak nedivili.
LN Čím si to vysvětlujete? Je to životospráva, nebo geny?
Asi oboje. Je to genetické, ale je to taky práce. Dodržuju životosprávu, jím zdravě, ovoce, zeleninu.
LN Nikdy nepovolíte?
To víte, že ano, ale dávám si pozor. Mně přejídání nesedí. Dám si zákusek třeba i denně, ale kousnu do něj dvakrát a nechám, takže ho můžu mít každý den.
LN Dnes je vrcholový sport dost zasažený dopingem. Dá se nad ním vyhrát?
Doufám. Nelíbí se mi, když lidé podvádějí, a ještě míň se mi líbí, že je kolikrát přitom ani nejde chytnout. Dopingový kontroly mě nebaví, jsem naštvaná, když na ni musím jít, ale vím, že to musím dělat kvůli těm, kteří nehrajou fér.
LN V tenise ale bylo dopingových afér minimálně...
Ale to víte, že i tam je doping. A pomáhá - EPO, steroidy, které ani ty kontroly nemůžou pořádně najít. Musí se za tím jít, sport má být čistý. A přitom by to nikdo nemusel dělat, vždyť ať je pole hráčů vyrovnaný. I tak to bude zajímavý. 
LN Má smysl stále zvyšovat výkonnost a hnát se za ní jako za jediným smyslem sportu?
Jde taky o to, že máte nějaké hranice a chcete je překonat. Když se to ale přehání a je to to jediné, oč jde, tak to samozřejmě ztrácí smysl. Člověk by měl mít radost nejen z vítězství, ale ze všeho, co sport tvoří. Ráda chodím na trénink, posiluju, hraju basket. Ráda se o tenise bavím, ráda se dívám, jak ho hrají jiné hráčky. Sleduju, co můžu vylepšit. Není to tak, že mě tenis baví, jen když vítězím, to by bylo trošku ubohý.
LN Od roku 1993 říkáte, že skončíte s aktivní dráhou. Teď o 13 let později jste vyhrála čtyřhru na US Open a oznámila jste, že končíte. Skutečně?
Každý rok jsem říkala, že to bude poslední, a taky jsem si to myslela. Pak jsem viděla, že můžu hrát ještě líp. Nesedělo mi to, měla jsem pocit, že můžu ještě něco vylepšit. Tenhle rok jsem viděla, že tenis hraju nejlíp, jak ho ve svém věku můžu hrát. A taky jsem cítila, že už toho mám dost a chci se věnovat jiným věcem, na které jsem neměla čas. Nedělala jsem nic pořádně. Chtěla jsem končit Wimbledonem, ale tam jsem nevyhrála, turnaj končil tak divně - prohrála jsem dva zápasy v jeden den, ani jsem se nedostala na centrkurt. Byla jsem naštvaná a říkala si, takhle to nemá dopadnout, takhle nemůžu končit kariéru. Věděla jsem, že US Open bude poslední turnaj, ať to dopadne, jak to dopadne, jdu. A vyhrála jsem.
LN Kdo je podle vás dnes hodně perspektivní hráč nebo hráčka?
Roger Federer - pořád se vylepšuje, chodí víc na síť. Mužský tenis se mi líbí víc než ženský, je to pestřejší hra. Je v něm pár předních hráček, které jsou dobré - Mauresmová, Heninová, Hingisová, Petrovová -, taky hodně chodí na síť, mají řezaný bekhend, hodně mění údery. Ráda se na jejich hru dívám. Většina hráček ale tohle neumí, jen střídají forhend a bekhend a není to moc zajímavý. Kdybych se na to měla dívat pořád, asi bych šla na jiný sport.
LN Jaký je hlavní rozdíl mezi mužským a ženským tenisem?
V síle. Muži taky používají výraznější falše než ženy, struny jsou dnes z dokonalejších materiálů a jde to líp. Chlapi jsou taky mnohem rychlejší. Nevím ale, proč to porovnávat. Přesto se to pořád dělá. Vždyť se to v jiných sportech nesrovnává -ani v atletice, ani v krasobruslení.
LN Rozšvihala jste někdy vzteky raketu?
To víte, že ano, chlapi to dělají hodně, ale ženské to umějí taky.
LN Když jste emigrovala, měla jste tenisové vzory?
To už jsem tam neměla nikoho. Předtím byly moje vzory Billie-Jean Kingová, Margaret Courtová a Rod Laver. S těmi jsem vyrůstala doma. Pak jsem je všechny poznala, ale to už jsem byla sama za sebe.
LN Žádné kamarádšofty se nepěstovaly?
Chovali se přátelsky, to ano, ale musela jsem se hlavně starat sama o sebe. Byla to velká samota - sedm let jsem hrála bez trenéra. Kouče jsem měla až v šestadvaceti, promeškala jsem tolik let, mohla jsem hrát lepší tenis. Potřebovala jsem pomoc, ale nevěděla jak. Ostatní hráčky měly trenéry třeba doma, spousta lidí jim byla k ruce.
LN Říkala jste, že chcete skončit s aktivním hraním, abyste se mohla věnovat jiným věcem. Které to jsou?
Chtěla bych dál komentovat tenis pro televizi, doufám, že mě někdo angažuje. Hlavně bych ale ráda otevřela tenisovou školu, pro kterou sháním sponzory. Nechci vydělávat, jde mi o to, aby děti, které mají rády tenis, dostaly příležitost něco dokázat. Aby jejich rodiče nemuseli platit horentní sumy, které nemohou sehnat. Teď jde ve všem jen o peníze, a kdo je bohatý, může svým dětem umožnit, aby hrály dobrý tenis, i když třeba ani nemají talent. Školu pomalu rozjíždím v Americe a není vyloučené, že by mohla mít pobočku i v Česku. Taky bych chtěla propagovat svou knížku o správné životosprávě, ukázat lidem, že to funguje. Přesvědčit je, že nejde o to shodit pět kilo a pak se na to vykašlat. Je to systém, který má smysl dodržovat, aby se člověk cítil lépe. Pořád.
LN Politika vás už neláká?
Někdy, možná, uvidíme. Teď se ale do toho nehrnu, mám jiné plány. Většinou mě do toho tlačí lidé kolem mě. Stejně bych se asi zbláznila, politici nikdy neřeknou, co si myslí doopravdy, a to fakt není pro mě.
LN Několikrát jste mluvila o adopci. To jste také odložila?
Ne, na to už jsem moc stará. Asi ne. Mám hodně dětí, které mají čtyři nohy.
