Bylo by snadné pokusit se prorazit ten depresivně stálý sněhový krunýř žertíky, jestli se přece jen nechá Václav Klaus opíchat. Proti chřipce. Já chci dnes naopak s vážností vzhlédnout k neděli, kdy se před sedmdesáti roky narodil Jan Lopatka, jeden z našich nejosobitějších a největších literárních kritiků.
Koncem 70. let mě s ním chtěl mocí mermo seznámit bývalý baskytarista Neckářovy skupiny Bacily Petr Formánek, kvůli Chartě potom skladník, ale něco mi na té jeho úpornosti nesedělo. V pardubickém archivu jsem se časem dověděl důvod. S Honzou jsme se potkali až po listopadu 1989. Když jsem mu vyprávěl onu dávnou historku, mávl rukou a pravil cosi o estébáckých myších. Nestačil jsem mu říct, jak inspirativní pro mě byl. Nesmlouvavý, s náročností kritérií především mravních, jež uplatňoval i osobně. Všimněte si laskavě, nakolik dnešní recenzenti vyhovují jeho základnímu zřeteli „odhlédnout od toho, co o sobě autor napovídá“.
Vždycky vycítil jako kanárek v dole, kdy lecjaký Mistr začíná drobit talent. Měl pověst podivína, který se neklaní modlám (vždyť nepřijal ani Kunderův Žert!) a vyzdvihuje okrajové autory typu Jana Hanče. Jako jeden z prvních se věnoval rozhlasové tvorbě, viz kniha Radiojournal v ko(s)mickém věku, drtivě rozebírající normalizační seriály.
Narodil se v šumavské vsi Zdíkov v rodině zedníka a domácí švadleny. Po maturitě na vimperském gymnáziu vystudoval obor čeština–historie na Filozofické fakultě UK. Bylo mu teprve dvaadvacet, když se zjevil v literárním světě, a jméno Lopatka bylo pak spjato s nepohodlným měsíčníkem Tvář. Oficiálně pracoval ve studijním oddělení Čs. rozhlasu a jako vedoucí redaktor v nakladatelství Horizont, literární kritika byla ovšem jeho bytostným koníčkem.
Po srpnové okupaci šest let nepublikoval ani v samizdatu, teprve v roce 1976 vypracoval znalecký posudek pro obhajobu v procesu s Plastic People a DG 307 a o dva roky později na Dotazník Jiřího Gruši. Po podpisu Charty střežil Výrobní družstvo invalidů a myl nádobí ve Státní knihovně v Klementinu. S Václavem Havlem založil Edici Expedice, podílel se na exilovém Slovníku zakázaných autorů, sestavil Havlovy Dopisy Olze. Až si na náledí něco zlomím, konečně si v klidu pročtu Triádou nedávno vydaný komplet Kritického sborníku, s nímž spolupracoval od roku 1981.
V březnu 1990 se stal redaktorem kritické rubriky Literárních novin, které rok a půl vycházely jako čtvrteční příloha Lidových novin, račte si pamatovat. V lednu 1993 dostal za nedůstojných okolností výpověď od nového vydavatele, Společnosti pro Literární noviny. V dubnu 1993 převzal Cenu Toma Stopparda, poslední dva měsíce pobyl v azylu v Respektu. Ve třiapadesáti letech si 9. července 1993 vzal život. Leží na hřbitově za břevnovským klášterem.
Michael Špirit příkladně vygumoval ediční dluh. Pro nakladatelství Torst shrnul jeho texty do svazku Šifra lidské existence (1995) a dal dohromady lektoráty s názvem Posudky (2005). Přesto mi Lopatkův zvučný hlas palčivě chybí a nepřestane chybět.
