Knížek o architektuře nevychází u nás právě mnoho. Rád bych proto upozornil na tři, které se právě objevily na pultech knihkupectví.
První z nich je rozsáhlá publikace Architektura, která vyšla v rámci edice Velké dějiny zemí Koruny české jako první svazek tematické řady. Vydala ji nakladatelství Paseka a Artefactum ve stejné konzervativní, ale elegantní grafické úpravě Pavla Štefana jako svazky věnované české historii.
Velké dílo. Škoda že nemá víc obrázků Kolektiv autorů z Ústavu dějin umění Akademie věd zpracoval stručné dějiny architektury na našem území od středověku až po současnost na téměř osmi stovkách stran. Dalibor Prix se zaměřil na období předrománské, románské a ranou gotiku, Klára Benešovská zpracovala vrcholnou a pozdní gotiku, na ni navázala stať Ivana P. Muchky věnovaná renesanci. Barokní kapitola je z pera Rostislava Šváchy, období klasicismu, historismu a secese představuje Taťána Petrasová a kapitolu o architektuře od první republiky až do současnosti zpracoval Petr Kratochvíl (ten je zároveň editorem). Vesměs renomovaní autoři, a pokud někoho překvapí Šváchovo téma, pak je třeba říci, že se jím zabýval už dříve - ještě než zaměřil svou pozornost na architekturu 20. století, na niž je rovněž respektovaným odborníkem.
Texty nemohou samozřejmě představit vývoj architektury v celé její šíři, ale základní informaci o hlavních osobnostech a jejich díle přinášejí. Doplňují je poznámky a rejstříky, přehled literatury a samozřejmě obrázky. A tady vidím problém jinak velmi zdařilé práce: v knize jich jsou sice desítky, ale vzhledem k monumentálnímu záběru je to pro tento obor málo. Věřím, že u dalších svazků, věnovaných literatuře nebo divadlu, to příliš vadit nebude - ale absence většího počtu ilustrací u vizuálních oborů, jako je výtvarné umění a architektura?
Například takový fenomén, jakým byl architektonický kubismus, ilustrují všehovšudy čtyři fotografie. Funkcionalismus jich má sice patnáct, ale i to je málo, vezmemeli v úvahu, že toto období znamenalo jeden z vrcholů evropské moderní architektury. Nemluvě o tom, že podobná práce by měla představit i významné inspirační zdroje ze zahraničí.
Dialogy o rozmístění oken Druhou knížkou jsou Rozhovory se studenty, které vede známý portugalský architekt Eduardo Souto de Moura (* 1952 v Portu). Tento absolvent portské Akademie výtvarných umění byl dlouhá léta asistentem a spolupracovníkem nejvýznamnější osobnosti portugalské architektury a nositele Pritzkerovy ceny Alvara Sizy.
Útlá publikace, vydaná nakladatelstvím Archa Pavla Jungmanna ve Zlíně ve sličné grafické úpravě Františka Petráka, přináší architektův komentář k několika stavbám a poté jeho odpovědi na otázky studentů. Hodně prostoru je věnováno zdánlivě obyčejným tématům, jako je světlo v architektuře nebo rozmístění oken v de Mourových stavbách. V tomto případě jde však o zásadní témata, o nichž architekt mluví s velkým zaujetím, jsou pro něj alfou i omegou.
Jeho tvorbu můžeme řadit k asketické linii současné světové architektury - pracuje se s elementárními tvary, s materiály jako beton, sklo, dřevo nebo kámen. Zásadní je ale způsob, jakým autor hledá vztah k dané lokalitě, jak zapojuje své dílo do krajiny, což názorně předvádí třeba u svých nejznámějších staveb - víkendových domků v Ponte de Lima, umístěných na prudkém svahu. Knížku doplňují četné de Mourovy skici, studie i plány - půdorysy a řezy, takže se každý čtenář může rychle zorientovat. Škoda jen, že chybí fotografie dokončených staveb.
Je vždy zajímavé slyšet nebo číst názory významných architektů. Nedávno jsme měli možnost vidět v Praze švýcarského projektanta Petera Zumthora, který má k de Mourově tvorbě hodně blízko (Zumthorův průzor do světa, Orientace LN 31. října 2009). Doufejme, že bude příležitost k setkání i s jeho portugalským kolegou. Což takhle edici Zmizelé stavby?
Konečně třetí publikací je brožurka, kterou vlastním nákladem vydal autor - známý český sochař Václav Fiala (* 1955 v Klatovech). Jmenuje se Co nám zbořili aneb Od továrny k hypermarketu a je věnována jedinému tématu: zbytečné likvidaci krásné secesní Schifauerovy továrny v Klatovech, za jejíž záchranu vedl výtvarník, ale i další osobnosti nejen kulturní scény několikaletý marný zápas (viz Ohrožené průmyslové dědictví Česka, Orientace LN 23. ledna 2010, a Co jsme si zbořili, už si nepostavíme, Orientace LN 9. ledna 2010).
Je to u nás asi unikátní publikace - kniha věnovaná stavbě, která právě zmizela z povrchu země. Fiala svůj názor, že takové stavby bychom měli chránit a hledat pro ně využití, nemohou-li sloužit původnímu účelu, opírá o profesionální materiály. Nechybí kvalitní fotodokumentace, která i laika v oboru snadno přesvědčí o výtvarných hodnotách Schifauerovy továrny na stroje, kotlárny a kotlářství, slévárny kovů a železa (později součást klatovské Škodovky), dále reprodukce původních plánů, popis objektu, vzpomínky pamětníků včetně potomka majitele. A nechybí ani Fialova korespondence s úřady, památkáři i obyčejnými občany, kteří jeho snahu podporovali.
Je to smutné čtení o lidské lhostejnosti, aroganci i hlouposti, neboť každá stavba takových kvalit - lhostejno, zda kostel či továrna - časem získává na hodnotě... Je to ale také čtení poučné a varující. A současně cenný dokument něčeho, co už neexistuje, neboť bylo nahrazeno banalitou - nákupním střediskem běžného typu.
Schifauerova továrna v tom není sama, takže jednou možná vznikne celá edice zmizelých staveb. Jen v Praze mám hned několik kandidátů: Šlechtova restaurace ve Stromovce, usedlost Cibulka v Košířích, domky Buďánka na Smíchově.
***
Je to smutné čtení o lidské lhostejnosti, aroganci i hlouposti, neboť každá stavba takových kvalit časem získává na hodnotě.
Schifauerova továrna v Klatovech není sama. Možná jednou vznikne celá edice zmizelých staveb. Jen v Praze jsou kandidáty usedlost Cibulka, Buďánka, Šlechtova restaurace.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
