Udělalo se teď tak ošklivo a zima, že byste ani plagiátory z plzeňské právnické fakulty ven nevyhnali. Však už jsem ze šatníku musel vytáhnout bundu, hřejivou jak Ladislav Jakl v Otázkách Václava Moravce. Před náhlou metelicí jsem se urychleně schoval do jistého knihkupectví. Nabídku tam měli přepestrou, na nepřipraveného zákazníka ale čekaly různé šoky.
Matlal všelijakých kompilací Robert Rohál, který obohatil knihovničky náročného čtenáře svazky typu Karel Gott: Umělecký a soukromý život, Královny českého popu, Krasavci filmového nebe nebo Slavíci a slavice, nýčko zplodil dílo s lapidárním názvem Helena Vondráčková a Jiří Korn. Zakoupil jsem ho pětkrát, co kdyby brzy nebylo.
Vyděsil mě jiný varovný titul -Jana Bobošíková: Bojuji za vás! Možná se měl jmenovat rovnou Mor ho! Dík, ale já si fakt nepřeju, aby za mě tahle prezidentská kandidátka KSČM dělala cokoli, hlavně když od dob své svazácké nomenklaturní minulosti přece bojuje za ně.
Pobavilo mě, že na její křest přišel kromě obdivovatelky smělých žen Livie Klausové také normalizační popař Petr Hannig, neúnavný politický šmrdolil a předseda pidipartaje, která má nechtěně ironický název Strana zdravého rozumu. Poté, co národ oblažil objevem indonéského zpěváka Ronnyho Martona, zpívajícího bubeníka Vítězslava Vávry a s bardem Václavem Honsem napsali pro začínající Lucii Bílou Neposlušné tenisky (s geniálním rýmem: „Mám kluka, na vojně, snáší to on obstojně“), v létě byl hlavním manažerem volební kampaně Suverenity, s kteroužto hodlal tanker Iron Bobo prorazit v eurovolbách. To se dostal od aranžmá desky Framus Five Město ER ten Hannig hodně daleko.
Jsou naštěstí četné další novinky, z nichž jde taky děs, ale jinak. Argo vydalo v edici Historické myšlení v překladu Heleny Beguivinové velice důležité dílo Franćoise Mayerové Češi a jejich komunismus s podtitulem Paměť a politická identita, v němž francouzská historička a socioložka zevrubně zkoumá, jak se zdejší společnost vyrovnala za posledních dvacet let s bývalým zločineckým režimem. A výsledek není nikterak lichotivý, že.
Mrzí mě, že jsem v pátek nestihl dotyčného spisovatele v Praze osobně, ale aspoň na dálku posílám do Moskvy velikoje spasibo Vladimiru Sorokinovi, jehož vynikající antiutopickou satiru Den opričníka, brilantně převedenou Liborem Dvořákem, čerstvě nabízí nakladatelství Pistorius& Olšanská. Jeho temná vize Ruska roku 2027 dosahuje Bulgakovova mistrovství. V zemi, odříznuté zdí od zbytku světa, vládne Gosudar s osobní gardou. Vyváží se pouze nafta a plyn, občas rozmarný car utáhne na Západ kohoutky a řev medvěda ruského dnes i za oceánem vážně berou. Jediným obchodním partnerem je Čína. Na Rudém náměstí byly spáleny cestovní pasy, zahraniční diplomati vypovězeni. Do Ljubjanky stále nosí občané udání a je povolen kokain, aby se cítili lépe.
Když jsem se dostal k větám o Gosudarovi, slunéčku našem přejasném, „jehož vůle je zákon a zároveň záhada“, neračte váhat, jaké asociace s jakým velezrádcem mě napadaly.
