Profese hudebních vědců asi působí natolik odtažitě, že si jich veřejnost nevšímá, ani když umřou. Připadá mi to nezasloužené a rád bych vzpomenul na dva nedávno zvěčnělé, které jsem poznal, byť generační příkop mezi námi nešlo zasypat, i proto, že jim nebylo dáno pochopit význam rockové muziky.
Začnu zeširoka. Od roku 1978 se pořádaly semináře kritiků tehdejšího časopisu Melodie. Bylo fajn, že jste se osobně setkali s publicisty, jež jste znali jen podle jména. Častokrát se mnohá přátelství utužila v místní vinárně, kde na klavír preludoval hlasový teoretik Leo Jehne. Občas ovšem přijel atmosféru ideologicky posílit nějaký komunistický Vařbuchta. Vážně, tak se opravdu jmenoval soudruh z ÚV KSČ, který je teď zastupitelem za KSČM v Praze 11 a jako povolání uvádí manažer inzerce. Hle, tady máte s Haló novinami a korupcí jako na dlani, co je to za sebranku. Tehdy hřímal o „železném košťátku“, kterým je třeba vymést z naší kultury všechno západní. Inu, ba!
A právě tam jsem potkal noblesního a pečlivého doktora Josefa Kotka. My mladí oprsklí pisálci jsme se kradí pošklebovali jeho teorii o „generačním kyvadle“, jakmile se však dal do poutavého vyprávění třeba o Červené sedmě a kabaretech, tupě jsme zírali. Po referátu kolegy, který nás seznamoval s novým americkým stylem rap, pan doktor pozorně vyslechl ukázky a posléze pravil, že nejde vůbec o nic nového, protože taková rytmická deklamace se již přece nachází v úvodu k titulní melodii z Bernsteinova muzikálu Wonder Town z roku 1953.
Samozřejmě neměl potřebu se nám svěřovat, že byl jedním ze studentů, kteří šli v únoru 1948 na Hrad, z práv ho hned vyloučili, vojnu si odbyl u PTP v kladenském dole a teprve později se mohl etablovat v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. A netušili jsme, že napsal do Melodie pochvalnou recenzi na Krylova Bratříčka, takže šla část výtisků do stoupy. Kdo se chce vážně zabývat tím, co tu znělo před Gottem, nemůže obejít jeho dvoudílnou Kroniku české synkopy, kterou napsal s Jaromírem Hořcem, nebo Dějiny české populární hudby a zpěvu v 19. a 20. století. Teprve z internetových stránek Popmusea jsem se opožděně a se smutkem dozvěděl, že zemřel už 3. června ve věku jedenaosmdesáti let.
V pondělí se k němu na muzikologická nebesa přidal o čtyři roky mladší profesor Ivan Poledňák. S ním jsem měl větší problémy. Aby ne. Na tom semináři jsem parodoval jeho typicky moravskou dikci a netušil, že stojí za mnou. Působil na mě totiž jako artificiálně nudný patron, po okupaci ze strany vyhozený komunista, kterého neposlali k lopatě, takže se opatrně plížil při zdi. Přesto mu nechci upřít, že za sebou nechal spoustu cenné práce včetně spoluautorství knih Československý jazz – Minulost a přítomnost nebo Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby a že se po listopadu 1989 zasloužil o znovuobnovení Ústavu pro hudební vědu. A málokdo pamatuje, že od roku 1962 byl prozíravým uměleckým šéfem pražské jazzové Reduty, než ho na počátku normalizace vykopli. Takže Ivane, vše odpuštěno?
