Končící týden v české politice byl ve znamení boje proti extremismu a především tomu „pravicovému“. Explicitně se o něm mluví i v dohodě politických předáků, jak společně postupovat proti nárůstu extremismu a rasismu.
Označovat fašisty a nacisty za pravici je zvyklost, kterou v západní Evropě udržují při životě dědici osmašedesátnického hnutí, ještě stále dominující mediálnímu a především akademickému světu. Není to ale žádná historicky daná konstanta. Dělení na pravici a levici se datuje od francouzské revoluce před třemi sty lety, ve směrodatných zemích kontinentální Evropy byla ale například po většinu devatenáctého století nositelem nacionální myšlenky levice. Teprve když levice později rozvinula koncept proletářské internacionály, zůstal nacionalismus takříkajíc na pravici, nebo toho, co se zrovna za pravici označovalo.
Tuzemská politická scéna se od svého roku nula (1989) definuje především ekonomicky: hospodářští liberálové představují čistou pravici, socialisté čistou levici. Pravicový extremista ve smyslu, jak rozumíme termínu pravice, by musel pochodovat pod heslem nulových daní.
A i kdybychom hospodářské hledisko nepřijali, stejně tuzemská pravice za oněch dvacet let zaznamenáníhodné sklony k nacionalismu nebo dokonce rasismu nestihla projevit. Když už, blíží se k němu spíš ČSSD, potíráním česko-německé deklarace počínaje, „Jeanem-Marií Rathem“ konče. A konečně čeští holohlavci ekonomicky jasně tíhnou k levici, což je mezi holohlavci napříč Evropou běžné - viz znárodňování v programu polofašistické Britské národní strany. Český skin osobně je často buď v šedé ekonomice nebo na dávkách. A to má být typický pravičák?
„Pravicový extremismus“ je prostě hloupý úzus, viněta, která nedrží - a nic na tom nemění ani skutečnost, že občas proniká i do zpravodajství novin, které držíte v rukou. Pokud by LN někdo nutil do pravo-levého rozdělení, zařadily by se zřejmě na pravici. Ale představa, že mají blíž k Dělnické straně než třeba „nezávislý levicový deník Právo“, by je upřímně urážela.
