Komentáře k rolím, jež ztvárnila, a situacím, které vznik inscenací nebo pořadů a filmů provázely, se zdají přesvědčivé. Švorcová nenaříká nad ztrátou kariéry, jen konstatuje, že v jistém čase „vyšla z módy“, že „situace se i vně divadla změnila“, že není příjemné cítit, jak okolí číhá, kdy si na nějaké postavě vyláme zuby; a kromě jiného připomíná, že si za celých dvacet let normalizace zahrála jen ve třech filmech nevýznamné postavy, zatímco televizní žeň pro ni byla neskonale bohatší. Nepochybuje o oprávněnosti úspěchu Dietlovy a Dudkovy Ženy za pultem a jen lehce nadhodí, že vlažnou odezvu filmu o Boženě Němcové Horoucí srdce režisér Vávra „hodil“ na ni, ačkoli on ji obsadil a vedl...
Ale nikoho nepomlouvá, o kolegyních herečkách mluví s respektem, spíše vlídně vyzdvihuje jejich kvality, půvab, předpoklady. Ze všech intrik, které zažila, připomene jen jedinou. Těžko jí něco vyčítat (kromě té zásadní názorové zatuhlosti, na kterou má ale právo). A pro objektivitu pohledu na minulé časy stojí za to si některé pasáže z hereččina svědectví poslechnout nebo přečíst.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
