Z průzkumů veřejného mínění obvykle vylézá velká trojka těch nejprestižnějších profesí: lékař, vědec, vysokoškolský učitel. Zatímco lékaři a profesoři prospívají něčím pochopitelným, není moc jasné, kde se bere prestiž vědců, když živého vědce viděl málokdo, a k čemu jsou ti lidé vlastně dobří, by svými slovy nedokázal říct vůbec nikdo (z instruktážních důvodů poslouchejte řeči politiků o podpoře vědy: ne, nevědí to). Snad je v tom úcta k lidem schopným si vytvořit niku, v níž se zabydlí a která následně vypadá, jako by tam byla odjakživa a někdo ji zaplnit musel, aby společnost fungovala – tak fungují intelektuálové obecně, dříve šamani, dnes i různí PR a HR manažeři.
Vědci jsou považováni za jedince mimořádně inteligentní a spor se vede pouze o to, zda svou inteligenci používají pro blaho, či zkázu lidstva, anebo aby se vyhýbali práci. Problém s inteligencí vědců je ten, že jde vesměs o pracovníky tak specializované, že se v podstatě nedá poznat, zda jsou chytří, či hloupí. Profesorská neschopnost pochopit ironii nebo najít deštník je vnímána spíše jako roztomilost, a jakmile se vyjadřujete ke svému oboru, můžete všechny pochybnosti smést ze stolu poukazem na to, že jste široko daleko největším odborníkem na mikrolepidopterologii (to opravdu existuje), což můžete mít i pravdu.
Proto je tak poučné, jsou-li vědci vyvlečeni ze své ulity a vyzváni, aby se vzdělaně a inteligentně vyjádřili k otázkám veřejného zájmu. Že vědec k problémům, v nichž není odborníkem, nemá říct o nic víc než kominík, je pravda veřejnosti a médiím dosud skrytá.
Z diagnostického hlediska nejsou nejzajímavější případy, kdy vědec více či méně zaslepen bojuje proti něčemu, čemu vůbec nerozumí (Dawkins proti náboženství, Einstein a mnozí další proti válce, klub Sisyfos proti pavědám a magnetickým krávám), ale ty, kdy vědec jen tak plácá a tím cosi odhaluje. Na tomto místě je vhodno rozlišit ignoranci (neznalost, nevědomost) od indolence (lhostejnosti, netečnosti): ignorantem je občas každý, ale indolent se za to nestydí, protože to nepozná, jelikož je ignorant.
Když před lety vyšla velká encyklopedie o člověku, stalo se součástí reklamní kampaně také doporučující rozhlasové vystoupení jednoho z nejvýznamnějších českých vědců. Řekl asi toto (cituji po paměti, ale věřím, že přesně, neboť tento projev mi na léta utkvěl): „To je skvělá kniha, tam si každý najde něco nového a zajímavého, například já – čtu, koukám a najednou vidím, že tam je ten Adam Smith, co o něm pořád mluví ekonomové, a on to není někdo z poloviny dvacátého století, jak jsem si myslel, on je mnohem starší, on je tam na obrázku i v té bílé paruce. To si kupte.“
Že někdo neví, kdo a kde a kdy byl Adam Smith (1723–1790), je jistě významný výkon v oboru ignorance prosté, ale to se stane. Když se to nicméně člověk dozví, a to někde v soukromí a ve skrytu, má hanbou ztmavofialovět a pomyslit si „ježíšikriste, ještě že to na mě neprasklo!“ Že se to o sobě člověk dozví a pak jde a dobrovolně s lehkým úsměvem to na sebe vyžvaní v rádiu, je projev indolence vpravdě heroické, kterou dokáže jen vědec tak zavrtaný ve své vědě, že mu existence nějakých jiných oborů vůbec nepřišla na mysl.
Zkusme teď pár let, když půjde o nějaké obecně významné inteligentní téma, naslouchat spíše kominíkům než vědcům. Možná se budeme divit: oni totiž patrně vědí, že na světě nejsou jen komíny.
***
Z diagnostického hlediska jsou nejzajímavější případy, kdy vědec jen tak plácá a tím bezděky cosi odhaluje
O autorovi| Jan Zrzavý, evoluční biolog Autor přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity
