Středa 13. listopadu 2024, svátek má Tibor
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

O Irsku, Klausovi a Alláhovi

Česko

EUROZÓNA

Vítejte v eurozóně! Vše se tento týden soustředí do Irska. Tamější voliči totiž v pátečním referendu mohou dorazit, ale také oživit Lisabonskou smlouvu.

Eurokomise pokračuje v tlaku na irské voliče. Samozřejmě aby hlasovali pro „ano“. V hlavních irských denících vyšla jako inzerce šestnáctistránková příloha o Lisabonu placená z peněz evropských daňových poplatníků. Tábor odpůrců smlouvy to pochopitelně odsoudil.

Místopředsedkyně Evropské komise Margot Wallströmová ve svém blogu připomněla, že v případě irského „ne“ se bude snižovat počet komisařů, a tedy že Irové mohou o toho svého přijít. Na rozdíl od svého šéfa Josého Barrosa svůj text na blogu velice diplomaticky zaobalila. „Ať se stane 2. října cokoli, je to jejich volba,“ napsala. A dále: „Nikdo nenutí irský lid hlasovat pro ano, či ne.“ Ale vyznění je jasné. EU vám dala „právně závazné“ garance, že nesáhne na vaši neutralitu, zákaz potratů, daně, právo na komisaře, teď jste na tahu vy. Osobně si přeji, aby v Irsku zvítězilo „ano“. Za prvé jsem pro Lisabon – ale to je teď vedlejší. Za druhé mě opravdu zajímá, jestli pak Václav Klaus vyplní naděje, které do něj euroskeptici vkládají. Aže vkládají! „Pouze statečné odhodlání vašeho prezidenta Václava Klause a irská neohroženost stojí nyní v cestě tomuto nepříteli a jeho úděsné smlouvě,“ vzkázal například českým odpůrcům Lisabonu minulý týden Nigel Farage, britský europoslanec ze Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP).

Apak je tu také dopis lídra britských konzervativců Davida Camerona, aby prezident svůj podpis pozdržel.

Bude tedy Klaus i po irském ano „statečně odhodlaný“? Tipuji, že ne. Záleží na Ústavním soudu. Pokud včas rozhodne, že je Lisabon v souladu s ústavou, bude podle mě další obstrukce na českého prezidenta příliš nestandardní.

Jana Bobošíková má zítra křtít svou knihu Bojuji za vás! Četl jsem zatím jen anotaci k tomuto opusu. Bývalá europoslankyně v knize prý „nekompromisně pranýřuje nešvary, malost a licoměrnost některých našich politiků, důrazně varuje před extremismem všeho druhu a před přijetím Lisabonské smlouvy, zastává se občanů sociálně slabých, handicapovaných a seniorů“. S takovým jazykem už jsem se dlouho nesetkal. Pranýřuje nešvary?! Licoměrnost?! Vneděli byl v Istanbulu pohřben Osman Ertugrül Osmanoglu, vnuk posledního tureckého sultána Abdülhamita II – kdyby nevznikla republika, mohl se stát Ertugrülem I. nebo Osmanem V.

Na pohřbu byli představitelé turecké vlády. Vicepremiér Cemil Çiçek prohlásil o někdejší sultánské rodině: „Vždy podporovali Tureckou republiku.“ Mimochodem, rodina sice musela po vzniku republiky v roce 1923 emigrovat, ale v 70. letech byla amnestována. „Poslední Osman“ sice žil v New Yorku, ale v roce 2004 se stal tureckým občanem!

Proč o tom píšu. V roce 2023 uplyne od vyhlášení Turecké republiky 100 let. A právě k tomuto datu se váže řada nadějí. Turecko očekává, že se dostane do klubu deseti největších ekonomik světa. A objevily se výzvy, že by mu EU měla slíbit jako datum vstupu rok 2023.

Nyní unie Turecku určitě nic neslíbí. Spíše naopak. V Ankaře mohou očekávat kritiku za nedostatečnou přípravu na členství – a za blokádu přístavů a letišť pro kyperské lodě a letadla.

Za 14 let ale bude jiné Turecko, EU, Kypr i Řecko. Takže: kdo ví, jak to dopadne. Možná Alláh.

O autorovi| PETR ZAVADIL, zástupce šéfredaktora LN

Autor: